Jak bylo v úvodu akce zdůrazněno, právě zde, u katedrály svatého Bartoloměje, na protest drželi lidé v roce 1968 hladovku, bylo zde místo s největší koncentrací protiokupačních letáků a plakátů.
Slova primátorova
Primátor města a poslanec Martin Baxa (ODS) ve svém projevu mj. uvedl: „Potkáváme se tu v takovém počtu lidí, který svědčí o tom, že na události, které se udály před více než padesáti lety nezapomínáme…“ konstatoval před skupinou, čítající více než stovku přítomných. „První člověk, který mi říkal o úžasném příběhu Československého rozhlasu Plzeň 21. srpna 1968, byl významný rozhlasový novinář František Juřička. Člověk, který spoluvytvářel kulturní dění v našem městě a byl tím, který mi říkal, co se tu v srpnu 1968 odehrálo, a to byl zcela výjimečný příběh. Tento člověk, který už osm let není mezi námi, je jedním z iniciátorů dnešní události,“ uvedl Baxa.
Pokus a marná naděje
„Přemýšlíme o tom, co znamenaly události jara roku 1968, a můžeme se na ně dívat ze dvou úhlů pohledu,“ pokračoval primátor Baxa. „Jeden je pohled odborný a historický. Už dlouhá desetiletí, a myslím, že i nadále, se budou historikové přít, co vlastně pražské jaro 1968 bylo. Někteří říkají, že to bylo hnutí, které směřovalo k tomu, aby se Československo nakonec stalo zemí svobodnou a demokratickou, aby bylo vytrženo z východního bloku. Jiní říkají, že to byl marný pokus o nereformovatelné, pokus o to, jak vložit do socialismu lidskou tvář. A lidé, kteří se na toto období dívají kriticky, říkají, že ti, kteří stáli v čele země asi neměli šanci na úspěch. My se tady scházíme proto, abychom si důrazně připomněli události roku 1968.“
Společným jmenovatelem toho, co se v těch měsících odehrávalo, byla podle Baxy naděje. „Čechoslováci, milióny lidí, se v té době nadechli. Najednou mohli to, co ještě před tím nebylo – najednou mohli svobodně číst, svobodně hovořit, mohli se sdružovat, mohli obnovovat spolky, které si ještě pamatovali, ale za minulého dvacetiletého období totalitního režimu existovat nemohly, mohli se scházet věřící, společnost se svobodně nadechla. A je jedno, jestli to byli nebo nebyli komunisté, je jedno, jestli to byli lidé, kteří věřili nebo nevěřili v obrodu, byl to prostě svobodný nádech. Podle toho je 21. srpen jednou obrovskou destrukcí, obrovským zklamáním. Milióny lidí, kteří věřili v lepší, svobodnější život, najednou viděli 21. srpna ráno přijíždět kolony takzvaně spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy a všichni dobře věděli, že nastal konec. Že naděje, ve kterých žili, jsou pryč,“ konstatoval v parném dopoledni Baxa.
Žurnalisté v první linii
„Druhý příběh pražského jara jsou dny, kdy si lidé řekli, že s tím nesouhlasí. Beze zbraní v rukou se postavili obrovským armádám, které se v noci z 20. na 21. srpna do naší země dovalily. A kdy si lidé řekli, že takto to nenechají. Já jsem pyšný, jako Plzeňan, primátor města, že Plzeň byla místem rozhodného odporu proti komunistickému režimu. Byl to právě Československý rozhlas Plzeň... Když se okupačním vojskům podařilo obsadit ústředí Československého rozhlasu v Praze, tak tady celý týden svobodně vysílal z budovy na plzeňském náměstí Míru. Celý týden odtud zaznívaly svobodné zprávy. Tady redaktoři neohroženě posílali zprávy o tom, co se v naší zemi děje, sdíleli informace z různých částí země, a byli to Plzeňané, kteří je v tom Československém rozhlase chránili. Dohromady asi 1500 lidí se postupně vystřídalo na hlídkách před rozhlasem, vytvořili živou zeď, která chránila redaktory plzeňského rozhlasu před tím, aby okupační vojska vtrhla do jeho budovy a rozhlas vypnula. To je příběh plzeňského odporu proti okupaci, to je příběh celostátní. Je to příběh stovek a tisíců Plzeňanů, kteří se rozhodli jakýmkoliv způsobem vyjádřit svůj odpor proti okupaci,“ pokračoval ve svém projevu Baxa.
„Zde, kousek od katedrály, tři mladí Plzeňané drželi hladovku na protest proti této okupaci a Plzeňané jim nosili deky a alespoň teplý čaj, aby toto přežili. Byli to stateční novináři tehdejší Plzeňské Pravdy, kteří dokázali před okupačními vojsky schovat místa, kde se v té době tiskly noviny, které vycházely několik dní v nákladu 100 až 200 tisíc kusů, vycházela Plzeňská Pravda, ve které se v té době opravdu pravda psala. Bylo tam napsáno, co se v našem městě a v kraji děje, bylo psáno o okupaci. Byli to ti, co otáčeli dopravní značky, byli to ti, kteří diskutovali se sovětskými vojáky na tancích.“
„Když pak přiletělo československé komunistické vedení z Moskvy s podepsanými moskevskými protokoly, tak samozřejmě ve společnosti zavládla deziluze z lidí, kteří stáli v čele naší země, a v této kritické zkoušce selhali. Začalo postupné období utlumování odporu proti okupaci a přicházela plíživá a nebezpečná normalizace,“ řekl v závěru svého vystoupení plzeňský primátor Baxa. Komunistický režim se na pásech sovětských tanků, podle čelného představitele ODS, restauroval.
Psali jsme:
Vzpomínky chartisty
Slova se pak ujal bývalý disident Vladimír Líbal: „Jsem hrdý na to, že jsem se mohl na této pamětní desce podílet a je to pro mne velká čest. Chtěl bych poděkovat městu Plzni, že sem, do míst, kde stály tanky 21. srpna 1968, desku umístila. Tenkrát mi bylo čtrnáct let, ale přesto jsem vnímal, jakým směrem se společnost začala ubírat, že skutečně, jak říkal pan primátor, že se nadechla ke svobodě prostoru, slova, psaného projevu a shromažďování,“ zdůraznil věčný aktivista Líbal.
„Byl to jen malý nádech a já jsem do dneška těmi měsíci velmi ovlivněn. Pamatuji se na ráno 21. srpna, když jsem celou noc slyšel, jak létají letadla, jak rachotí tanky. Bylo to hrozné probuzení, vím, že v pět hodin ráno mě budila sestra se slovy ‚vstávej, bude válka‘… Mladé generaci nepřeju, aby něco takového v životě poznala. Ten týden, kdy byl celý národ sjednocen v úsilí alespoň něco zachovat z pražského jara, ten stál za to. Byly to jedinečné hodiny, jedinečné okamžiky, jedinečné dny, kdy celý národ stál a držel při sobě. Bohužel, tato sjednocenost příliš dlouho nevydržela. Následující rok při ročních oslavách výročí okupace už naši vlastní lidé rozháněli demonstranty a dokonce pár lidí tenkrát, hlavně rukou příslušníků Lidových milicí, dokonce i zahynulo – v Praze, v Brně,“ upozornil přítomné Líbal. „Do tohoto výčtu musíme započítat i 137 obětí srpnové okupace, lidí, kteří položili život za naši svobodu. Lidská touha po svobodě je věčná. Tisíckrát bude zadupána do země, ale tisíckrát znovu a znovu se tato lidská touha projeví a lidé budou znovu a znovu bojovat za svou svobodu, která je důležitou a podstatnou podmínkou lidského života a rozvoje.“
V závěru svého vystoupení pak Líbal prohlásil: „Doufejme, že nikdy nepřijde čas, kdy by se tato pamětní deska znovu vykopávala. Jenom to ne. Ať připomíná navěky, jaké potupy jsme se dočkali 21. srpna 1968. Nezapomněli jsme – a nesmíme zapomenout!“
Desku poté posvětil plzeňský biskup Tomáš Holub.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
