„Letošní rok byl pro mě přelomový v tom, že jsem si uvědomila potřebu něco dělat pro to, abychom se stali zase normální demokratickou zemí, jako jsme kdysi byli. Všechno šlo stranou, veškerá energie byla nasměrovaná do psaní článků a rozhovorů. I když je to taková sisyfovská práce, nelituju toho. Poznala jsem díky tomu hodně lidí, zleva i zprava, z různých stran, spolků nebo církví. Staré nálepky, které si lidé dávali – jsem sociální demokrat, katolík, antikomunista –, dnes už neplatí. Dělící čára je někde úplně jinde. Ve schopnosti a ochotě tolerovat zlo, kterého jsme svědky. Ať už na Hradě či ve vládě, nebo ve vztahu ke zranitelným obětem, dětem bez rodiny či lidem na útěku.
Měla jsem depresi z toho, jak to tu jde od desíti k pěti, která se ale letos změnila v příliv nové energie. Není nás málo, potkávali jsme se na Letné a na Václaváku i na akcích mimo Prahu a zažívali jsme stejné euforické pocity jako kdysi. Radost z toho, že je nás tolik, kterým to není jedno. Zažila jsem nadšení dětí, které se účastnily akcí na podporu ochrany klimatu, aby si nemusely připadat jako ovce, které čekají na porážku. Setkávala jsem se s lidmi, kteří nečekají na svolení a pomáhají uprchlíkům za své a ve svém volnu, aby se nemuseli stydět, až se nás naše děti a vnuci zeptají, co jste dělali, když bylo třeba?“ zeptala se.