Velké výročí devadesátkové politiky. Helmut Kohl v Praze, Miroslav Sládek v amoku

21.01.2022 8:30 | Analýza

Právě před 25 lety se v centru Prahy odehrávaly velké policejní manévry. Přijel německý kancléř Helmut Kohl, aby podepsal dohodnutou Česko-německou deklaraci, která měla udělat tečku za vzájemnými spory o minulost, která určovala českou politiku celá devadesátá léta. Příběh, který začal osm let předtím omluvou Václava Havla skončil podáním rukou mezi Václavem Klausem a Helmutem Kohlem.

Velké výročí devadesátkové politiky. Helmut Kohl v Praze, Miroslav Sládek v amoku
Foto: Screen Youtube
Popisek: Podepisování Česko-německé deklarace

Anketa

Znali jste někoho, kdo umřel na covid-19?

47%
53%
hlasovalo: 26722 lidí

Česko-německá deklarace byla vyvrcholením nejzásadnější zahraničněpolitické debaty devadesátých let. Otevíraly se v ní staré rány pamětníků druhé světové války i aktuální politické ambice.

Palčivost debaty způsobilo i to, že byla první ostrou polemikou, které jsme po listopadu 1989 byli svědky. Začala se totiž odehrávat ještě před listopadem.

Tehdy československý dramatik a disident Václav Havel dostal v sousední zemi Cenu německých knihkupců. Následně v říjnu 1989 zaslal děkovný dopis německému prezidentovi von Weizsäckerovi. Na tom nebylo celkem nic překvapivého. Havel měl v tehdejším západním Německu jako disident vždy významnou podporu, už od šedesátých let, kdy se na německých jevištích prosadilo několik jeho divadelních her.

Jenže v tomto dopise se překvapivě konkétně vyjádřil k ožehavému politickému tématu. Zkritizoval totiž poválečný odsun německé menšiny jako nehumánní a protiprávní. Daniel Kaiser ve své knize o Havlovi vysvětluje, že jemu samotnému to nejspíš nepřišlo až tak podivné, v disentu byl totiž kritický postoj k poválečnému odsunu všeobecně sdílen a například dílo Petra Pitharta (s kolektivem autorů, skrytým pod označením Podiven) je v tomto směru ještě výrazně kritičtější.

Havel navíc vše zopakoval krátce před Vánoci 1989 již jako prezidentský kandidát v Československé televizi. Na konci roku byl zvolen hlavou státu a jen co přečetl svůj slavný novoroční projev, vypravil se na první prezidentskou cestu. Ta ovšem nečekaně směřovala nikoliv do Bratislavy, jak bývalo u prezidentů zvykem, ale do Berlína a Mnichova.

A na jednání to k šoku všech nebyl německý prezident, ale ten československý, kdo téma otevřel. „Za naši stranu bych rád prohlásil: Odmítáme myšlenku kolektivní viny jako morálně neospravedlnitelnou. Jestliže byla aplikována i vůči československým občanům německé národnosti, pak to rozhodně nebylo správné,“ zaznělo z jeho úst na jednání a pak se to objevilo i v tisku.

V tu chvíli si média všimla jeho předvánočních výroků a strhl se dost velký poprask. Mnoho tehdy ještě žijících pamětníků nacistického řádění bylo z prezentace Československa jako viníka (tím spíše z úst jeho vlastního prezidenta) v šoku, někteří to spojili i s rodinnou historií Havlových v časech protektorátu a faktem, že jeho strýc Miloš po válce emigroval do Mnichova.

Téma se také okamžitě uchytilo v německé politice, kde měli odsunutí sudetští Němci přes bavorskou CSU (v té době součást vládní koalice Helmuta Kohla) značný politický vliv. Z jejich strany začaly zaznívat nároky o majetkovém vypořádání a Kohlova vláda tyto výroky sice nevznášela, ale nikdy neudělala nic, čím by si silnou bavorskou lobby mohla pohněvat. Takže to působilo dojmem, že sudetoněmecké požadavky mají oficiální podporu.

Československý prezident Havel mezitím při různých příležitostech mnohokrát hovořil o tom, jak byl odsun podle něj nemorální a jak poškodil naše sousedské vztahy a že bychom měli přijmout svou zodpovědnost, přičemž mnohem méně zmiňoval, že příčinou všeho byla druhá světová válka, rozpoutaná Německem.

Hradním expertem na vztahy s Německem měl být podle Daniela Kaisera, autora knihy o Havlovi a vystudovaného germanisty, kancléř Karel Schwarzenberg. Ten prezidentovi v roce 1991 předložil elaborát, že největšími riziky vztahů s Německem je latentní náchylnost německých politiků k Rusku a hrozba nacistických reminiscencí mezi obyvatelstvem. O rizicích ze strany odsunuté menšiny nepadla ani zmínka. Kaiser konstatuje, že oba závěry „knížete“ se časem ukázaly jako zcela mimo.

Pražská vláda strašně moc chtěla mít uzavřenou bilaterální smlouvu s Německem před volbami v roce 1992, zatímco v Bonnu kancléř Kohl nikam nespěchal a věrný své přezdívce „tlustá prdel“ chtěl vše vysedět.

V této situaci přišel velvyslanec Jiří Gruša, někdejší spisovatel, kterého měl Václav Havel ve velké oblibě, s nabídkou, nad kterou mnozí českoslovenští diplomaté lapali po dechu. Německo mělo uznat, že Mnichovská dohoda je neplatná od samého počátku (to stále ještě neuznalo, na rozdíl od všech tří dalších signatářů Británie, Francie a Itálie) a výměnou za to měli mít odsunutí Němci možnost získat zpět československé občanství a právo zúčastnit se kuponové privatizace, což by jim kompenzovalo majetkové ztráty z roku 1945.

Havlovi se prý Grušův nápad okamžitě zalíbil a v květnu 1991 jej přestavil německému prezidentovi. Ten prý nadšeně poznamenal „a máme to“. Kancléři Kohlovi Havel tentýž návrh představil s ujištěním, že „předsudky, emoce a možné komunistické kampaně zvládneme a tuto iniciativu doma obhájíme“.

Jenže Kohl mu udělal přednášku, že budoucnost patří federální Evropě a návrh odmítl. V následné depeši z Bonnu do Prahy měl být podle Kaiserovy knihy předložen požadavek, u kterého spadla čelist i prezidentovi. Německá vláda oficiálně říkala, že skutečným pokrokem v řešení sudetoněmecké otázky by byly majetkové restituce.

To nemohlo projít, nakonec tedy byla před volbami 1992 podepsána jen sousedská smlouva v naprosto minimalistickém formátu. Helmut Kohl se k jejímu podepsání nechal přesvědčit Karlem Schwarzenbergem, který se k němu vnutil na rekreaci v lázních, ale odmítl jakékoliv omluvné gesto v Lidicích nebo na jiném místě, které si jako symboliku usmíření představoval prezident Havel.

Otázka sudetských nároků byla odložena na samostatnou Českou republiku. Mimochodem v Černínském paláci podle Daniela Kaisera zcela otevřeně zazníval názor, že Německo čeká na rozpad Československa s vidinou, že s menší a slabší Českou republikou se mu bude vyjednávat snáze.

V letech 1993 a 1994 pak debata ze strany Německa skutečně probíhala čím dál více z pozice síly. Počínaje tím, že Helmut Kohl předváděl Havlovi německou velikost v monumentální katedrále a konče například intervencemi ve věci církevních restitucí. Zatímco v Česku se otázka viny za odsun stala oblíbeným intelektuálním tématem (bádání o odsunu štědře podporovaly například i německé nadace), v Německu stále dominoval narativ o nespravedlivém vyhnání.

Politické síly mě obviňují...

Postupem času začalo docházet i Václavu Havlovi, že jeho vstřícná politika byl omyl. V únoru 1995 měl pronést projev v pražském Karolinu a v něm chtěl začít úplně jinak. V něm český prezident odmítl módu, označující za hlavní viníky rozchodu Čechy. Následovala filozofická úvaha o tom, že zlo má infekční podobu. A zakončil konstatováním, že vyhnanci či potomci jsou u nás vítáni, ale pouze „jako hosté, kteří ctí kraje, kde žily generace jejich předků“.

Za projev tehdy Václava Havla pochválil premiér Klaus, ale sepsuli jej intelektuálové v Německu i v Praze. Podle nich místo intelektuálních nároků na život v pravdě ustupuje českým národovcům.

Prezident Havel text svého vystoupení předem poslal německému prezidentu Herzogovi s omluvou, že by se mu mohl zdát příliš tvrdý, ale ať se vcítí do Havlovy situace. „Politické síly i veřejnost mě obviňují, že svou omluvou za odsun jsem probudil sudetoněmecký revizionismus a vytýkají mi, že má omluva byla hrubou politickou chybou,“ psal s tím, že on si nic takového nemyslí.

Kaiser ve své knize projev obsáhle analyzuje a dochází k pozoruhodnému objevu. Po připomínkách některých lidí, včetně velvyslance Gruši, prezident nejostřejší pasáže výrazně zmírnil. Místo „zrady“ německé menšiny před Mnichovem se tak do textu dostalo „fatální selhání“, a jejich aktuální pokusy o majetkové odškodnění už nebyly „šílené“, ale „bláhové“.

Mezi Prahou a Bonnem stále probíhala diplomatická jednání o tom, jak ve vzájemných vztazích uzavřít minulost a věnovat se budoucnosti. Úvahy postupně vykrystalizovaly do podoby deklarace, která by téma alespoň na oficiální úrovni jednou pro vždy ukončila. Za Českou republiku domlouval její podobu s Němci Alexandr Vondra jako náměstek tehdejšího ministra zahraničí Josefa Zielence.

Text byl po řadě sporů (nejzásadnější byl terminologický, zda událostem z roku 1945 říkat „odsun“ nebo „vyhnání“, jak požadovala německá strana) hotov na podzim 1996. Nakonec v textu obě strany vyjádřily lítost za způsobené utrpení. Některým ale přišlo, že česká lítost je nepoměrně větší než ta německá, a že zatímco v pasáži o německé vině se hovořilo jen obecně o „nacionálněsocialistických zločinech Němců“, na české straně se obsáhle psalo o utrpení a křivdách na nevinných lidech, rozporu s elementárními, humanitárními zásadami i právními normami.

Prezident Havel i ministr Zieleniec velmi usilovali o to, aby jej podpořila i opoziční sociální demokracie, i když vláda vzešlá z voleb 1996 po zběhnutí poslanců ČSSD Wagnera a Teplíka měla ve Sněmovně těsnou většinu.

Předseda strany Miloš Zeman se účastnil konečného jednání na Hradě a neprojevoval námitky, ale ve straně byly nálady výrazně jiné. V devadesátých letech ještě mezi členy byla řada starých protifašistických bojovníků, námitky vyjadřovali i mladší, zejména Stanislav Gross (tehdy předseda poslaneckého klubu).

V lednu 1997 tedy přijel poslaneckému klubu ČSSD domluvit německý sociální demokrat Günter Verheugen, který vyřídil vzkaz kancléře Kohla, že na dohodnutém textu už se nezmění ani čárka a přidal varování, že odmítnutí bude mít zásadní vliv na vstup ČR do EU.

Němce převychovat!

Slavnostní podpis deklarace probíhal v Praze 21. ledna a kancléř Kohl při něm považoval za nutné říci, že majetkové otázky nejsou uzavřeny, čímž emoce na české straně ještě zesílil. Z deklarace si totiž udělali velké téma opoziční Sládkovi republikáni, kteří při podpisu demonstrovali před Lichtenštejnským palácem a z úst předsedy Sládka i dalších zaznívaly hlášky na úrovni „škoda, že jsme těch Němců za války zabili tak málo“. Lídr Republikánů také prý volal po převýchově německého národa.

Estrádu z druhé strany gradovaly i neúspěšné pokusy policejního prezidenta Tomáška osobně vypnout Miroslavu Sládkovi mikrofon, a vše skončilo pálením německé vlajky. Miroslav Sládek byl následně kvůli událostem před Lichtenštejnských palácem trestně stíhán.

Předseda ČSSD Miloš Zeman se pokoušel spory překlenout návrhem, aby se k deklaraci přijalo doprovodné prohlášení, že deklarace neznamená revizi výsledků druhé světové války a závěrů Postupimské konference. Německý spolkový sněm však schválil text deklarace bez tohoto navrhovaného doplňku.

Na začátku února pak začala text projednávat česká Sněmovna a republikáni pokračovali ve své rozehrané show. Deklarace byla na pořad jednání Sněmovny zařazena jako bod 57 a Sládkova strana rozjela obstrukci spočívající v maximálním protahování všech předcházejících bodů, aby se k padesát sedmičce vůbec nedošlo. Například bod „Zpráva ministra vnitra o činnosti policie“ jim vystačil na téměř celý jednací den šťavnatých poznámek o ministru Janu Rumlovi.

Na konci týdne za to prezident Václav Havel ve své pravidelné relaci Hovory z Lán nazval republikány a stejně tak KSČM, která také odmítala podpořit deklaraci, jako „škůdce státu“.

Když takto schůze probíhala už týden, podařilo se koalici využít krátké nepřítomnosti několika opozičních poslanců a schválit předsunutí bodu deklarace a okamžité zahájení jejího projednání.

Republikáni vytáhli své připravené projevy a začala jedna z největších slovních řeží, co Sněmovní ulice kdy zažila. Vrcholem byl příspěvek poslance Rudolfa Šmucra, který o Klausově vládě hovořil jako o „kabinetu Židů, Poláků, bývalých Sudeťáků a jiných cizích národností“.

Vedle toho stále probíhala licitace s lavírující ČSSD. Miloš Zeman trval na schválení svého doprovodného prohlášení a Václav Klaus mu to zatlačen do kouta (vedle projednávání deklarace ve Sněmovně současně začala velká stávka železničářů) slíbil.

Tím však vyvolal vlnu nevole ve vlastní koalici, a v samotné ODS. Za Klausovými zády zatím připravoval jinou dohodu s ČSSD poslanec Michal Lobkowicz, blízký spolupracovník Josefa Zielence. Ten místo doprovodného prohlášení prosadil jednu uvozovací větu.

Václav Klaus pod tlakem vlastních poslanců se skřípěním zubů souhlasil a pro deklaraci se nakonec vyslovilo 31 poslanců ČSSD, zhruba polovina klubu. Celková podpora 131 poslanců představovala z pohledu vlády i prezidenta slušný výsledek.

Kuriozní byl další osud Lobkowiczovy uvozovací věty, která zlomila ČSSD. V Senátu, kde měla koalice pohodlnou většinu, byla vyškrtnuta a česko-německá deklarace tak byla schválena bez jakéhokoliv dodatku.

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jakub Vosáhlo

Mgr. Jaroslav Bžoch byl položen dotaz

Co čekáte od Putina?

A myslíte, že se Švédsko a Finsko stanou členy NATO nebo kdo-co tomu podle vás zabrání? Co třeba Turecko? A kdyby se stalo členem, Putin už avizoval, že by to nenechal bez reakce, a že by byla ostrá, i když nechápu proč. Kdyby byly jejich vztahy tak dobré, jak tvrdí, tak proč se plést do vnitřních ...



Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Rozkaz pro obyvatele EU. Předán přes TOP 09. A strhly se věci

13:12 Rozkaz pro obyvatele EU. Předán přes TOP 09. A strhly se věci

Evropská komise podle europoslance TOP 09 Luďka Niedermayera přišla na to, jak se zbavit závislosti …