Minoritní monarchistická strana Koruna česká stále sní o tom, že by konstituční monarchie, možná jakési Rakousko-Uhersko, mohla být obnovena. Co vy na to?
Monarchii jsem nikdy nepovažoval za správnou formu vedení státu. Pokud ale nyní vezmu v úvahu současný, dost drsný, boj o post rakouského prezidenta, tak si říkám, že by nám taková "queen Elizabeth II" zřejmě posloužila lépe. Ostatně ani v Česku za sebou nemáte nějaký gentlemanský souboj prezidentských kandidátů. Vzájemné napadání kandidátů na rakouského prezidenta mi je prostě proti mysli. Úplně to ničí kredit politické elity země.
Je strach z růstu preferencí Svobodné strany Rakouska oprávněný?
Rakousko takzvaná uprchlická krize zastihla v ne moc výhodné situaci. Po druhé světové válce se mu podařilo víceméně absorbovat několik velkých imigrantských vln. Sudetské Němce z Československa hned po válce, v roce 1956 Maďary, roku 1968 Čechy a Slováky a nakonec po roce 1989 uprchlíky z bývalé Jugoslávie. Žádná jiná středoevropská země podobné vlny nezažila. Reálně zde ale Jugoslávců zůstalo žít šedesát šest procent (60.000), Maďarů deset procent (18.000) a třeba Čechů úplně nejméně, tedy sedm procent (12.000). Navíc zde máme sto padesát tisíc Turků, které jsme si v šedesátých letech dovezli sami, protože jsme potřebovali pracovní sílu.
Měla by se Visegrádská čtyřka v případě vítězství Norberta Hofera propojit s Rakouskem a vytvořit těsnější unii?Anketa
Na začátku současných vln se Rakousko s přívětivostí připojilo k Německu, ale nečekalo až tak obrovský příliv uprchlíků. Není na to připraven ani zdejší pracovní trh. Ti lidé neumějí cizí řeči, přicházejí z kompletně jiného klimatického, kulturního a životního prostředí a jejich děti jsou toho oběťmi. Když dnes jdete desátým okrskem Vídně, kde bydlím a kde máme sto let truhlářskou dílnu, tak už skoro neslyšíte němčinu.
Migrace se setkala s dobou, kdy vlastně žijeme v relativním blahobytu a přesto máme stoupající nezaměstnanost. Rakousko je v Evropě jedním z nejvíce sociálních států. Když zde totiž rok pracujete, máte nárok na všechny sociální dávky, které jsou vyšší než platy v bývalých zemích východního bloku. Slováci a Maďaři toho dost využívají, kdežto Češi kupodivu minimálně. Nicméně pokladna není bezedná a nyní i méně kvalifikovaní Rakušané nacházejí hůře práci.
Tohle všechno vyvolává napětí, přičemž Rakousko není připravené na sociální nespokojenost. Spokojenost a jistota v tomto státě závisí na tom, aby zde nebyli vysloveně chudí lidé, kteří musí krást, aby mohli přežít. Z prostředků, které jsme zaplatili státu na daních, se utkala sociální síť tak, aby jí nikdo nepropadl. Nicméně nyní se ta síť trhá, protože byla spletena na normální poměry. Růst preferencí Svobodné strany Rakouska je podle mě apel voličů, že by se sociální síť už neměla více zatěžkávat.
Co v tomto ohledu Evropa zanedbala?
Evropští politici nedokázali odhadnout, jaký velký problém uprchlická krize bude. Máme satelitní snímky na všechno, ale když se přemístí několik milionů lidí, jsme bezbranní. S tím souvisí i ta velká nesolidárnost, která v části Evropy získává navrch.
Nemyslíte si, že za dnešní problémy s uprchlíky může neuvážená vítací politika některých evropských zemí?
Evropa je úžasně bohatý a vyrovnaný kontinent. V takové pohodě, v níž žije generace moje a mých dětí, nežila žádná před tím. Pokud vydělávají oba rodiče, děti vlastně nemají důvod vybudovat si vlastní život. Mohou žít s rodiči až do smrti. Je nutné si ale uvědomit, že takové podmínky nejsou na světě nikde jinde. Ani Amerika – na to, jak je bohatá – se v rovnoměrnosti rozdělení majetku a v sociálním zajištění občanů nemůže s Evropou srovnávat. Stejně, jak se Evropa monarchií podepsala na světě svým kolonialismem, tak se dnes od něj nemůže oddělit vysokou zdí. Musíme být solidární, jinak narůstající nouze ve světě může i blahobytnou Evropu převálcovat. Evropa musí vzít hodně peněz a být hodně vlídná, aby uklidnila celé své okolí. Jsem toho názoru, že musíme snížit náš standard, abychom pomohli jiným. Je lepší to udělat dobrovolně, jinak se náš standard sníží automaticky.
Ohledně toho vládnou v Evropě obrovské rozpory. Být, či nebýt vlídný k migrantům? Řeší to EU, národní státy, spolkové země, regiony, politické strany, lidé v debatách. Nemohla by tato nejednotnost úplně rozbít schengenský prostor?
Mohla, samozřejmě, ale byla by to škoda. Když jsou silné národní a nacionální živly, působí to dost destruktivně. Ostatně každý celek je nakonec vždy určitý kompromis, takže jsou vždy dva polospokojení anebo polonespokojení. Byla by obrovská škoda tenhle kompromis – který skýtá pro všechny generace, ale hlavně pro tu nejmladší, obrovské možnosti –, hodit za hlavu.
Fotogalerie: - Vídeňská volební neděle
Fotogalerie: - Islámské centrum Vídeň
Není to právě tím blahobytem, že Evropa zapomněla, když tam tedy v rámci NATO neválčí, na problémové okolí a nyní se jí to vymstilo?
Evropa vždy ovlivňovala celé své okolí. Po první světové válce rozparcelovala Afriku, aniž by Afričané věděli, co to znamená. Se Středním východem se v podstatě stalo to samé. Všude jsou ještě znatelné různé koloniální linie. Britská, francouzská, italská a tak dále. Nelze se moc divit, že z toho vyvstali diktátoři, kteří byli ještě posilňováni obchodem se zbraněmi. A jelikož začali být moc silní, daly se zbraně i do rukou opozice. A Západ na tom vydělával. Vždyť třeba v Africe se skoro žádné zbraně nevyrábějí, ale různé guerilly tam používají zbraně z USA, SSSR či dnešní Ruské federace, Francie, Německa a tak dále.
Nemyslíte si, že vývoj Evropské unie k větší integraci jde vlastně proti idejím Školského spolku Komenský, protože by s ní v budoucnu mohly vymizet národy, jazyky, tradice?
Evropa takový vývoj nemá ukotven ve své chartě. Evropa naopak všechno zmíněné chrání. S řečí je to ale samo o sobě zvláštnější. Dnes už anglicky mluví skoro každý, takže vlastně už jednu normalizovanou řeč máme. Nicméně ten sjednocující jazyk byl už dávno zvolen a bez nás. O tom se ani nemuselo hlasovat. To prosadily Apple, Macintosh, Facebook a další. To je ale také v pořádku. Čím více jazyků umíte, tolikrát jste člověkem. Žáci naší školy umějí česky/slovensky a německy, učí se anglicky a dobrovolně rusky. Když jdou k maturitě, jsou zkoušeni buď z francouzštiny, italštiny anebo ze španělštiny. Měli by totiž znát i některý románský jazyk. Tím získají slovanské, germánské a románské jazykové povědomí, což v Evropě tvoří základ téměř všech jazyků. Dokáží se tedy skoro všude domluvit. Nakonec se ale při debatě u kávy, limonády, vína či piva stejně vrátí k češtině či němčině, protože se v těch jazycích cítí dobře. Podobné zákonitosti by měly platit i pro větší společnosti či národy. Když se to podaří, bude Evropská unie taková, jaká by měla být.
Váš spolek provozuje českou školu ve Vídni, zcela unikátní zařízení. Ta se nicméně kolem roku 1990 ocitla na pokraji zániku. Jak jste se z toho tenkrát dostali?
Nejednalo se pouze o finanční potíže, ale škola byla v žalostném stavu i co se počtu žáků týče. Chodilo sem sto dvacet dětí a není divu, že se důvěra rodičů otřásala v základech. Nikdo už té myšlence – držet ve Vídni českou školu – nevěřil a vše upadalo, ostatně jako celé české školství. Do roku 1989 naši školu v různých formách podporoval československý stát, nicméně od roku 1945 šlo spíše o řízený úpadek a neustálou redukci. Po roce 1989 se podařilo úpadek zastavit, protože jsme si jasně definovali směr, kterým jsme se chtěli ubírat. Co chceme, na co máme, jaké cíle sledovat. Postupně se situace zlepšovala a nyní chodí na školu už pět set padesát dětí.
Jaké máte vztahy se sdružením Česká škola bez hranic, které koordinuje výuku češtiny a českých reálií v několika evropských městech?
Žádné. Vím, co je to Česká škola bez hranic, ale naše klientela je zcela rozdílná, takže prozatím není potřeba se nějak hlouběji poznat. My se maximálně koncentrujeme na celodenní školství, protože teprve to garantuje existenci menšiny jako takové. Je to jediná záruka dlouhodobého ovládání jazyka úzce spojená s předáváním tohoto jazykového a kulturního bohatství dalším generacím.
Jak silná je česká menšina ve Vídni a jak silná je její touha udržet si vlastní svébytnost?
Její význam opět roste. Historie Čechů ve Vídni je dlouhá několik set let. Na přelomu roku 1900 byla Vídeň jedním z největších českých měst. Žilo zde na dvě stě tisíc česky mluvících občanů. Vždy, když je v nějakém městě určitá silná menšina, tak se k ní většina staví skepticky. A to se stalo i zde. Před sto lety tady totiž fungovala víceméně samostatná česká struktura, tedy banky, školy, spolky, živnostníci a v jejím rámci se dalo žít jen s češtinou. Po první světové válce došlo k velké reemigraci, takže se zdejší komunita značně zmenšila. Se starousedlíky to šlo z kopce. Má generace si musela jasně položit otázku, jestli zde Češi jako svébytná menšina vydrží, nebo ne. Samozřejmě, že nikdo nechtěl pohřbít dílo našich tátů, takže bylo třeba vytvořit dětem a vnoučatům podmínky, aby zde mohly chodit do české školy. Bavíme se o době zhruba před pětadvaceti lety. Nedávno jsem na schůzi školského spolku bilancoval a s potěšením musel konstatovat, že se nám s ohromným rizikem všechna předsevzetí podařilo splnit.
Navíc Československo ani Česká republika nám dlouhá léta neposkytovaly skoro žádnou podporu. Zrovna nad tím se Rakušané dost pozastavovali, protože oni své komunity v zahraničí velmi silně podporují. Rakouská škola v Praze a v Istanbulu mají obrovskou podporu. Dlouho jsem se snažil českým politikům vysvětlovat, že chápu, když se jejich první cesty budou týkat exotických destinací jako Brazílie nebo Japonsko, ale aby kvůli tomu nepřehlíželi sousedy. Beru v potaz, že když mám tři cesty do roka a čtyřleté funkční období, nevyplýtvám je na Rakousko. Nicméně je třeba ho mít na zřeteli. Ostatně v blízkém okolí se toho mezistátně vždy děje mnohem víc. Máme zde velvyslance, který si je naší exkluzivnosti vědom a snaží se do každé cesty politika zabudovat povinnou zastávku ve škole. Nejde totiž vždy jenom o peníze, ale i o prestiž instituce. Čeští politici to už pochopili a často se u nás zastaví. Jmenovitě premiér Bohuslav Sobotka a hejtman Michal Hašek svými návštěvami a realizovanými podporami škole významně pomohli.
V propagaci školy jste opravdu úspěšní. Loni jste dostali milion korun od jihomoravského hejtmana Haška, předloni dva miliony od premiéra Sobotky a vždy se o tom dost psalo. Jak významná je ale taková finanční injekce při srovnání s rozpočtem školy?
Z našeho standardního rozpočtu jsou sedmdesát tisíc eur či dva miliony korun asi tři procenta. Pokud do toho započítám i subvenci na učitele, tak jde asi o půldruhého procenta. Náklady na 550 dětí, dvě školské budovy, učitelský sbor a další zaměstnance, což je živá subvence rakouského státu, jsou zhruba čtyři miliony eur.
To se jen tak neslyší, aby někdo mluvil takhle otevřeně o penězích, potažmo o svém rozpočtu...
Ne? Vždyť v Česku se dost často mluví o penězích, je to tam zvykem. Dostáváme sice veřejnou podporu, ale rodiče také platí školné. Jsme transparentní instituce, platíme daně a tak dále.
Narodil jste se již ve Vídni, jak vnímáte své češství?
Jsem ze třetí generace českých Vídeňáků. Vnímám ho jako mé bohatství, jako mou rozmanitost. Jako něco, co mě odlišuje od většiny Rakušanů. Na druhou stranu se ne vždy dokážu vmyslet do české duše, zabývat se taji české kultury, občas ne plně chápu českou politiku. To je zase Rakušan ve mně.
Do jaké míry jsou si Češi a Rakušané podobní?
Češi a Rakušané, především ti na východě Rakouska, jsou si národy zdaleka nejbližší. To je podle mého neoddiskutovatelné. Občas je ta blízkost brána i jako historická konkurence, která komplikuje život příštím generacím. Pro mě jsou Češi a Rakušané nicméně spojené nádoby.
V blízké minulosti vyvolaly mezi Českem a Rakouskem větší antagonismus vlastně jen spory kolem Jaderné elektrárny Temelín. Nicméně ten problém jakoby odumřel, anebo ne?
On se periodicky vrací, protože vždy někomu vyhovuje, aby ho znovu rozehrál. Jaderná energie je pro Rakušany dost nešťastné téma. Není to kvůli samotné atomové energii, ale kvůli tomu, že rakouská politická elita byla tak nerozumná, že z politických důvodů už postavenou atomovou elektrárnu odstavila. Prostě odhlasovala, že v ní provoz vůbec nezačne. Podle mého názoru to byla jedna z velkých chyb kancléře Bruno Kreiskyho, že o tom vůbec dal hlasovat. Taky se neptal, jestli ji má Rakousko postavit. Byla postavena rozhodnutím lidovců a sociálních demokratů. Spolu s její dostavbou ale začal zesilovat protiatomový lobbismus a zrovna Kreisky se rozhodl nechat o tom hlasovat, nicméně s hlasováním spojil i svou rezignaci. Když hlasování dopadne proti elektrárně, tak odstoupí. Takže se z toho stalo hlasování proti kancléři, což jsem třeba zazlíval lidovcům, kteří se vždy tvářili jako velcí hospodáři. A aby se Rakušané s dostavěnou, ale zavřenou jadernou elektrárnou nepředvedli světu jako úplní diletanti, najednou se z nich stali velcí bojovníci proti jaderné energetice. Ostatně to mi na politice vadí obecně, že nezvítězí vždy jen rozum.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
