Ozbrojenci v černých košilích a hábitech do země vrazili ze Sýrie, kde se stačili rozejít se sobě nejbližší al-Káidou, která jim připadala málo radikální, přestože pro mnohé muslimy je příliš radikální nejen terorem, ale i pojetím islámu. 

Stoupence chalífátu nemá důvod mít v lásce syrský prezident Asad, protože ho chtějí svrhnout a stejně je nemá v lásce ani jeho nejbližší spojenec v regionu šíitský Írán. Vládci v Teheránu navíc velice neradi vidí, jak se nyní někdo snaží svrhnout s nimi spřízněného šíitského premiéra v Iráku Núrího Malikího.  

Vidina Islámského státu v Sýrii a Levantě se nijak nezamlouvá ani největší mocnosti v regionu, sunnitské Saúdské Arábii, která tak má překvapivě důvody hledat základy společné dohody s Teheránem, na který až dosud hleděla s největším podezřením kvůli jeho jaderným plánům. Nedávná saúdská pozvánka k návštěvě šéfovi íránské diplomacie možnost tohoto sbližování posunuje z oblasti spekulací blíže k realitě.