Jak článek Zuzany Krejčí (Zbyněk Hutar brání matky, manažerkám ale rodí jiné ženy, k přečtení ZDE), tak Vladislavy Juhásové (Vzkaz pro supersamičky, Zuzanu Krejčí a Zbyňka Hutara – nechte se hýčkat!, k přečtení ZDE), oba na téma mateřství, náhradní mateřství a rodičovství, obsahují názory na život, s kterými mohu souhlasit a s nimiž mohu v mnohém jako žena souznít. Přesto však cítím potřebu vyslovit se k problematice určitých alternativních modelů rodiny, které hýbou světem, vyvolávají bouřlivé diskuze, protichůdné emoce, mnohdy nepochopení a ze strany konzervativců příkrá odsouzení. Jsou to modely soužití a výchovy dětí homosexuálními páry (ať už muži či ženami), dále pak téma náhradních matek a v neposlední řadě i model výchovy dětí, který vzbuzuje úplně ty nejvyostřenější diskuze. Zde mám na mysli model výchovy dětí v rodině, kde spolu žijí tři partneři. Ve světových i našich médiích proběhly četné zprávy o Doll, Kitten a Brynn, třech lesbických ženách z USA, které spolu uzavřely sňatek. Jedna z žen navíc bude či již se stala matkou a všechny tři se společně chtějí podílet na výchově dítěte a časem mít další potomky, jejichž vznik by také umožnilo sperma dárců…

Nejde jen o touhu vlastnit dítě

Nechtěla bych zde komentovat jednotlivé modely, které jsem uvedla, ale zamyslet se nad faktickým příchodem dítěte na svět, do života, do rodiny. Třebaže jsou mi například rozhodnutí zmíněných tří vdaných žen sympatické, domnívám se, že je nutné pojímat svět z co nejširšího možného úhlu pohledu. Právě „skandální“ lesbické „trojmanželství“vrhlo zvláštní ostré světlo na celý vývoj a umožnilo mi paradoxně hledat hlubší souvislosti. Svět vidím jako dynamický, stále se měnící, vznikající, zanikající, proudící. Alternativní realita může připadat mnohým, především konzervativním, kruhům a skupinám jako absurdní, nepochopitelná a nepřijatelná. Na místě je tu ale zamyšlení nad tím, zda náš osobní postoj a emocionální vnímání těchto skutečností, respektive modelů soužití, nejsou vedlejší a zda respektování, hledání pochopení a posunutí se ve vnímání vývoje v jakékoliv části lidského života není smysluplnější, efektivnější a pokrokovější, než pouhá kritika a staromilské lpění na jistých ctihodných, ale mnohdy i zkostnatělých a někdy už nic nepřinášejících zažitých postupech. Nemůžeme totiž obejít otázku, co je vlastně podstatné…

V případě jakéhokoliv rodinného modelu a s ním spojeného příchodu dítěte na svět je tou nejpodstatnější věcí láska a touha po dítěti. Nejde jen o touhu vlastnit dítě, ale o touhu chtít nést odpovědnost, postarat se, chtít milovat. Láskyplné prostředí je tou nejdůležitější věcí, kterou člověk může ze sebe darovat. Přístav, kde dítě cítí, že je chtěné a milované, citově zabezpečené a v tomto ohledu nestrádající, je tím největším darem, kterého lze v rodině dosáhnout. A právě v tomto duchu vznáším tři následující dotazy: