Českou politickou scénu zleva doprava, od opozice přes koalici, zaměstnala hádka o „výjimku/nevýjimku“ z tzv. Migračního paktu. Je zarážející, jak snadno se ministru Rakušanovi (a s ním i celé vládě) podařilo spor zahltit detaily a skrze jejich sporné výklady zavléci celý problém do slepé uličky. Tento manévr, usnadněný argumentační nedůrazností opozice, pomohl zakrýt to nejpodstatnější – ČR se ve prospěch EU bez odporu vzdala svého nezávislého práva rozhodovat o tom, kdo u nás může žít.

Migrační pakt nespadl z nebe. Je zoufalou reakcí na důsledky zničující politiky multikulturalismu – jedné z ideologií, na které Evropská unie stojí a považuje ji za žádoucí a přínosnou. Na základě multikulturalistických představ o světě se západní Evropa po celá desetiletí otevírá migračním vlnám z Afriky a Blízkého a Středního východu, které už dávno nabyly charakteru nezvládnutelné masové migrace.

Diskuse v českém parlamentu o „výjimce“ je proto zavádějícím sporem, neboť spor by měl být veden o samotnou obsahovou i formální podstatu současného evropského unifikačního procesu, o dnešní Evropské unii a jejích politikách a naší politické neschopnosti či slabosti těmto trendům vzdorovat.