Lidí, kteří byli třeba u bombardování Prahy v roce 1944 a 1945, ale už ubývá. Každý už tedy nezažil následný pohled na hořící domy, nepobýval v krytu, necítil chvění zdí v bytě, z kterého už nešlo odběhnout, kde se chvěla už rozbitá okna, z nichž ale šlo vidět další hořící domy. Nedávné nadávání na autora těchto nepříjemných vzpomínek za to, co tehdy spatřily jeho dětské oči, jen dokladuje, že mezi lidmi existuje nevědomost, agresivita se vloupala do našich životů, a navíc při osočování chybí argumenty. Každý si také nepamatuje, že tlaková vlna při dopadu bomb byla příčinou rozbití dětských kolen. Také každý nemohl spatřit sovětský tank, co se v květnu 1945 postavil na koleje, po nichž se k němu přibližoval vlak plný prchajících německých vojáků. Stejně tak v blízkých Plaňanech nemohl spatřit auto americké produkce, na němž se sovětští vojáci blížili ku Praze a zřejmě neznalost, že tento materiál putoval do Sovětského svazu přes Murmansk, stála za osočováním toho, co u toho byl. Moc lituji úmrtí všech sovětských vojáků, stejně i těch na severu Čech, kde si z prostřílené cisterny plnili ešusy denaturovaných lihem, co byl záhy příčinou jejich úmrtí. Také oběti hnusné války. Kdysi J. A. Komenský chtěl zbavit svět válek vzděláním lidí. Nevyšlo mu to. Myslím ale, že nedávno už šlo spatřit nápis Poběda – Berlin 45 na motocyklu jednoho z Nočních vlků. Ta motorka zase nesla značku BMW. Takže raději příště už jen o počasí? Třeba si někdo nepovšimne, že po dešti bývá mokro. To se budou zlobit jen ti, co možná zmoknou. Připojené fotografie jsou z mého archivu a vznikly v únoru 1945 v Praze v Nuslích. Zážitek opuštěného chlapce na jednom pražském nádraží, kterému zde Němci sebrali otce, mám před očima velice často. Kdo neví a nezná, měl by se zeptat anebo mlčet.