Do jisté chvíle života umíte být ještě dětmi, od téže chvíle to už jen hrajeme. Ale nevadí. Nevadí to tolik, když se do role položíte - a procítíte ji. A když si vybavíte momenty, kdy ještě vaše vnímání fungovalo absolutně a kdy jakákoli pitomina představovala nezapomenutelný zážitek.

Osobně vzpomínám na náhlý příchod televize - do naší obytné kuchyně. Asi do šesti let jsem na ni totiž koukával jen u tety. Pak domů přibyla (černobílá) a vždycky mě přitáhla a uhranula a já třeba zapomněl, že mám jít otci pomáhat se sázením jabloně.

Řval! Vynadal mámě a nesměl jsem animák dokoukat. No, ale u jámy pro stromek jsem se brzy otřepal a i otec už byl vlídný a vzpomínám, že jsem mu viděnou část filmu odvyprávěl.

Dodnes si ten zážitek vybavuji jako něco ohromujícího, ale film už bohužel neidentifikuji. Vím jen, že úvodem tam jacísi bandité vpadli za bouřky do domku a rozstříleli v policích všechny hrnky.

Ale nechci vypadat jako virtuální maniak a na děti dneška stejně nemám a vypadal bych jako pošuk, kdybych zůstal jen u tohoto westernu, jenž, mimochodem, běžel na ZDF, které se dalo u Plzně chytat. I vzpomenu radši na nejlepšího kamaráda Ríšu. Hú, jak mi dva se milovali! Ó, každé z prvních našich setkání se mi vrylo celé, celičké do paměti. S detaily. Anebo...