Snad každé narození člověka, začátek a konec války, založení politické strany či dokonce státu představuje výročí, které vybízí připomenout si historii a podívat se na přítomnost, aby na tomto základě člověk si mohl tvořit představu o budoucnosti.

V září tohoto roku jsem měl možnost shlédnout v Městské knihovně v Praze dva čínské filmy: Ahoj, mami, a v předvečer 73. výročí založení ČLR (30.9) – Naděje na zázrak. Především film Naděje na zázrak, sponzorovaný mj. i BMW byl pro mne nejenom zajímavým, ale i příležitostí již po několikáté si uvědomit, že skutečně naděje umírá poslední, a že zázraky se dějí.

Šen-čen (Shenzhen) jsem poprvé navštívil, když bylo malou rybářskou vesničkou (začátkem 80. let), později jako rozvíjející se město a naposledy (v roce 2016) jako rozvinuté velkoměsto, ve kterém žil a pracoval mj. můj bývalý student předtím, než se oženil. Dostatečně jsem popsal své zážitky v knize - Souhlasu netřeba, částečně i v knize - 100 let a několika dalších článcích.

Šen-čen představuje hospodářské centrum provincie Kuang-tung s hlavním městem Kanton. Provincie je od roku 2015 nejlidnatější čínskou provincií, ve které v roce 2019 žilo téměř 115 miliónů obyvatel, která nabízí celou řadu příležitostí ke spolupráci s Evropou, včetně české kotliny. Nevím, kolik firem nebo jednotlivců využilo úspěšně příležitosti ke spolupráci. Vím však, že i moje poslední snaha skončila z ideologických důvodů neúspěšně. Ideologická a politická krátkozrakost opět zvítězila nad rozumem v hospodářském, finančním a sociálním smyslu. Zůstává tak jenom naděje, že mutující krize v EU umožní v představitelné době systémovou a ideologickou změnu vedoucí alespoň k malému zázraku.

Tuto dnes pro mnohé neexistující naději na zázrak drží při životě historie česko-čínských vztahů, o které jsem nečetl nic ve veřejných politicko-korektních médiích ani v předvečer, ani v den jejich výročí. Proto jsem se rozhodl, především pro mladou generaci alespoň částečně kompenzovat tento informační deficit.