Hluboce mě a moje přátele tyto názory uráží! Patřím ke generaci sedmdesátníků a moji přátelé, kamarádi, známí a spolužáci ze základních a středních škol nejsou žádní hlupáci. Jsou mezi nimi kvalitní řemeslníci, technici, právníci, lékaři a dnes i podnikatelé. Jsme samozřejmě vesměs v důchodu, i když někteří stále ještě pracují. Všichni máme bohaté životní zkušenosti. Čtyřicet i více let jsme žili v „minulém režimu“. Úmyslně nepoužívám někým tak oblíbený pojem  „ v komunismu“ . Ten tu nikdy nebyl. Byl tu autoritativní režim ovládaný komunistickou stranou, nejprve „lidově demokratický“, později „socialistický“.  Jako děti jsme byli v „pionýru“, chodili do prvomájových průvodů, v šedesátých letech věřili v „socializmus s lidskou tváří“ a těžce nás zklamala okupace v roce 1968. Alespoň naprostou většinu z nás.  Za takzvané „normalizace“ se 99% procent občanů naší vlasti, včetně naprosté většiny z nás, přizpůsobila. Malé procento občanů emigrovalo a hrstka se stáhla do vnitřní opozice. Všichni ostatní  pracovali, zakládali rodiny a měli děti. Dnes máme vnoučata a pravnoučata. 

Koncem osmdesátých let jsme vnímali změny v SSSR a v některých státech „socialistického bloku“, zejména v Polsku a Maďarsku. U nás došlo ke změně až jako v předposlední zemi, v listopadu 1989. Dalších třicet let žijeme ve zcela změněných podmínkách. A to ve všech směrech! Máme v podstatě bezbřehou svobodu.  Můžete urážet a plivat po kom chcete, můžete demonstrovat, účastnit se voleb, nebo je ignorovat, pracovat, nebo se flákat a chodit pro podporu na úřad, můžete cestovat po celém světě, pokud na to máte peníze. Můžete odejít a usadit se  kdekoliv ve světě, nebo se bez problémů zase vrátit zpátky. Můžete mít kolik chcete občanství, můžete být v kterékoliv straně, nebo si založit vlastní. Životní podmínky občanů se samozřejmě za posledních třicet let výrazně změnily. Máme se podstatně lépe, alespoň většina z nás.  Obrovsky se změnil přístup k informacím a možnost komunikace mezi lidmi.