Jan Otto: Literatura je vždy politikum

Až s jistým zpožděním jsem si přečetl text Michaila Stavreva o letošní nositelce Nobelovy ceny za literaturu Světlaně Alexijevičové. Přesto mi nedá, abych na něj nereagoval.

Autor opírá svůj text zejména o jeden zdroj, o článek Jegora Cholmogorova v internetovém listu Vzgjad. Od něho přebírá i vstupní charakteristiku laureátky – „Ukrajinka s běloruským pasem,..., žijící v Německu...“. Světlana Alexijevičová pochází ovšem ze smíšené rodiny – otec byl Bělorus, matka Ukrajinka, většinu života strávila v Bělorusku, i dnes žije v Minsku – v Německu se načas ocitla jen proto, že ji prezident Lukašenko načas vykázal za hranice. Těžko tedy tvrdit, že je Ukrajinka – pro některé kruhy v Rusku je to ale ovšem označení, které se rovná spíše nadávce.

Podstatné pro tvorbu Alexijevičové je ale to, že píše důsledně rusky - což se nelíbí běloruským nacionalistům, včetně těch v opozici proti současnému prezidentovi. Nelíbí se to zjevně ani Cholmogorovovi, který se sám prohlašuje za profesionálního nacionalistu – což mimochodem stvrdil například tím, že v roce 2005 s kazaňskou ikonou Bohorodičky v rukách kráčel v čele prvního Ruského pochodu, akce, jíž se tradičně pod černo-žluto-bílými vlajkami „imperiálního Ruska“ účastní krajně konzervativní nacionalistická pravice zaměřená proti imigrantům a nezřídka fašizující (což dokládají snímky hajlujících manifestantů. Není to právě hezký pohled v místě, které se hajlující nacisté chystali před desítkami let vymazat z mapy světa).

Cholmogorov je ovšem muž sečtělý a vzdělaný (mimo jiné provozuje web 100 knih), snaží se tedy i o literární hodnocení dosavadního díla čerstvé nobelistky. A má hned po ruce argument, že jde vlastně o „neliteraturu“, neboť to jsou jen pouhé „dokumentární prózy“. S takovou lze ovšem z literatury vykázat mnoho autorů, kteří jsou obecně uznáváni – z české například Egona Ervina Kische či Julia Fučíka s jeho Reportáží psanou na oprátce, z polské představitele „reportážní školy“ třeba Hannu Krallovou (ta by si mimochodem také Nobelovu cenu zasloužila) či Ryszarda Kapuscinského (který by byl býval jistě také vhodným adeptem na ocenění), z americké bychom museli vyškrtnout třeba takové knihy jako Chladnokrevně Trumana Capotea či Armády noci Normana Mailera.

Cholmogorov se snaží snížit význam Světlany Alexijevičové i prostřednictvím svého zážitku z šesté třídy, kdy viděl plakát na představení Divadla na Tagance s názvem Válka nemá ženskou tvář (česky 1986) – což byl titul první autorčiny knihy zachycující válečný úděl ruských, respektive sovětských žen. Cholmogorov si ovšem nezapamatoval jméno autorky předlohy, z čehož vyvozuje, že nebylo důležité. Michail Stavrev jde ovšem ještě dál, vyvozuje, že „motiv ... knihy Válka nemá ženskou tvář není původní...“. Navíc, nepřesně cituje originál: „Mimochodem, jakápak Alexijevič? To bylo už v představení divadla na Tagance Pro válku.“ Tedy upřesněme - pro všechny „neználky“: představení Taganky se jmenovalo Válka nemá ženskou tvář, vzniklo podle stejnojmenné knihy Světlany Alexijevičové – a byla to nejen jedna z nejlepších inscenací vynikajícího režiséra Anatolije Efrose, ale také představení, které se zapsalo do dějin scény na Malé Tagance. Pokud tu něco není původní, tak je to název knižní předlohy, ten si Alexijevičová (aniž by to ovšem popírala) vypůjčila – přiznaně – z jedné básně ruské básnířky válečné generace Julie Druninové.

V textu Michaila Stavreva také čteme: „Udělení Nobelovy ceny za literaturu pro rok 2015 do rukou Světlany Alexijevičové vyvolal u lidí v ruskojazyčném prostoru spíše údiv a odpor.“ Ve světle článku Jegora Cholmogorova a čtenářské ankety Vzgljadu to téměř tak vypadá, ale ohlasy nejen v Rusku, ale i v Bělorusku nejsou zdaleka tak černobílé. Jedněm se cena nezamlouvá, jiným ale ano... A tak třeba věčný provokatér Eduard Limonov soudí (v listě Izvestija), že dřív se Nobelova cena dávala třeba i z důvodů politických, dnes ji udělují nazdařbůh – v Alexijevičové vidí jen „bezkonfliktní spisovatelku“, kvůli které nikdo diskutovat nebude, tak jako se diskutovalo o ceně pro Bunina, Pasternaka či Šolochova. Prozaik Vladimir Vojnovič, jemuž v roce 2001 prezident Putin udělil Státní cenu Ruské federace, naopak (také v Izvestijích) říká, že Nobelovu cenu často dostávali ti, kteří si ji nezasloužili, a vynikající spisovatelé, jako například Vladimir Nabokov, byli opomíjeni, ale Alexijevičová si podle jeho názoru cenu zaslouží.

Výběr Švédské královské akademie lze jistě vždy kritizovat, laureáti se nemusejí nutně líbit všem, i výrazné politické podtexty v rozhodování akademiků můžeme najít, a to zdaleka nejen v tomto ročníku. Jednou jim vyčítají, že jsou moc nalevo, podruhé, že moc napravo, jednou, že vybrali opozičníka, jindy, že dali cenu autorovi příliš zapojenému do oficiálních struktur. Ať tak či onak, v celé historii Nobelových cen za literaturu se ovšem nestalo, že byl vybrán autor, který by nebyl hoden čtenářské pozornosti. Platí to i o autorech ruského jazyka, byť se nám jich může – v porovnání se silou ruské literatury – zdát málo.

Jegor Cholmogolov ve svém textu říká, že ceny pro ruské spisovatele měly vždy politický podtext - cena pro Bunina, Pasternaka či Solženicyna byla (podle něho) projevem protisovětské propagandy, cena pro Michaila Šolochova zase měla upokojit prosovětskou levici v Evropě, cena pro Josifa Brodského souvisela s perestrojkou... Nikdo snad ale nemůže popřít, že to všichni byli vynikající autoři. Cholmogolov se ovšem dopouští stejného „hříchu“ – posuzuje význam Světlany Alexijevičové nikoli ve světle literárním, ale politickém. Je-li Nobelově ceně připisováno politické zneužití, dodejme, že stejně zpolitizována bývá začasté i reakce na ni... Z ceny pro Orhana Pamuka neměli pražádnou radost turečtí tradicionalisté (a dávali to najevo třeba tím, že prozaika označovali za zrádce národa), cena pro čínského autora Mo Jena zase dráždila protičínské aktivisty všude na světě...

Michail Stavrev už v titulku označuje udělení Nobelovy ceny za „politický vzkaz“. Ale komu je tento vzkaz určen? A jaké nese poselství? O tom se nic nedočteme. Ještě více mne překvapilo tvrzení, že to, co píše Alexijevočová, je „pěkné, dobře se to čte“. Měl jsem z jejích knih, počínaje přestavbovou Válka nemá ženskou tvář, vždy spíše pocit, že to, co píše, není vůbec pěkné, příjemné, ale že je nutné o tom psát...

To, co píše Světlana Alexijevičová, se pochopitelně nutně nemusí líbit všem. Její knihy mají plné právo na čtenářské odmítnutí stejně jako knihy kteréhokoli jiného autora. Ovšem těžko lze spisovateli vyčítat, že zaujímá takový či onaký politický postoj... Michail Stavrev píše, že Alexijevičová je „ostře proti současné vládní garnituře v Rusku a Bělorusku“. Ale spisovatel by měl být v konfliktu se společenskými poměry, v nichž žije, a literatura by měla být v tomto smyslu vždy politikum. Graham Greene kdysi prozřetelně napsal: „Spisovatel má být zrnkem písku ve státní mašinérii...“ a dodal: „Jediná výsada, na kterou si může umělec dělat nárok, je neloajálnost.“ Na tom nemůže nic změnit ani udělení či neudělení Nobelovy ceny... A mimochodem, jakékoli ocenění na poli literatury či umění je svým způsobem protimluv: literatura, to nejsou koňské přebory, v nichž je třeba vyhlašovat vítěze... Literatura je zajímavá navzdory všem cenám.

Autor je pravidelným čtenářem Literárních novin.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami