Až s jistým zpožděním jsem si přečetl text Michaila Stavreva o letošní nositelce Nobelovy ceny za literaturu Světlaně Alexijevičové. Přesto mi nedá, abych na něj nereagoval.

Autor opírá svůj text zejména o jeden zdroj, o článek Jegora Cholmogorova v internetovém listu Vzgjad. Od něho přebírá i vstupní charakteristiku laureátky – „Ukrajinka s běloruským pasem,..., žijící v Německu...“. Světlana Alexijevičová pochází ovšem ze smíšené rodiny – otec byl Bělorus, matka Ukrajinka, většinu života strávila v Bělorusku, i dnes žije v Minsku – v Německu se načas ocitla jen proto, že ji prezident Lukašenko načas vykázal za hranice. Těžko tedy tvrdit, že je Ukrajinka – pro některé kruhy v Rusku je to ale ovšem označení, které se rovná spíše nadávce.

Podstatné pro tvorbu Alexijevičové je ale to, že píše důsledně rusky - což se nelíbí běloruským nacionalistům, včetně těch v opozici proti současnému prezidentovi. Nelíbí se to zjevně ani Cholmogorovovi, který se sám prohlašuje za profesionálního nacionalistu – což mimochodem stvrdil například tím, že v roce 2005 s kazaňskou ikonou Bohorodičky v rukách kráčel v čele prvního Ruského pochodu, akce, jíž se tradičně pod černo-žluto-bílými vlajkami „imperiálního Ruska“ účastní krajně konzervativní nacionalistická pravice zaměřená proti imigrantům a nezřídka fašizující (což dokládají snímky hajlujících manifestantů. Není to právě hezký pohled v místě, které se hajlující nacisté chystali před desítkami let vymazat z mapy světa).

Cholmogorov je ovšem muž sečtělý a vzdělaný (mimo jiné provozuje web 100 knih), snaží se tedy i o literární hodnocení dosavadního díla čerstvé nobelistky. A má hned po ruce argument, že jde vlastně o „neliteraturu“, neboť to jsou jen pouhé „dokumentární prózy“. S takovou lze ovšem z literatury vykázat mnoho autorů, kteří jsou obecně uznáváni – z české například Egona Ervina Kische či Julia Fučíka s jeho Reportáží psanou na oprátce, z polské představitele „reportážní školy“ třeba Hannu Krallovou (ta by si mimochodem také Nobelovu cenu zasloužila) či Ryszarda Kapuscinského (který by byl býval jistě také vhodným adeptem na ocenění), z americké bychom museli vyškrtnout třeba takové knihy jako Chladnokrevně Trumana Capotea či Armády noci Normana Mailera.