Jan Šolta: Bylo možné změny ještě zastavit?

Vedení se vychloubalo, že má všechny chartisty přesně spočítané a plně pod kontrolou 24 hodin denně, že těch pár desítek či stovek největších oponentů je schopno okamžitě a účinně eliminovat. Obdobně pohrdalo slabostí Obrody, jejíž členstvo mělo zmapované odedávna, pyšně tvrdilo, že prý nabídkou individuálního přezkoumání obnovy členství v KSČ je utáhne jako na vařené nudli! Rozpaky však budila neznámá ekologická hnutí, proti jejichž oprávněné kritice viditelných a neřešených hříchů v oblasti životního prostředí neexistovaly přesvědčivé argumenty. Zcela vykolejená byla KSČ ze statisíců věřících „svíčkových bab“, které nešlo dost dobře rozehnat vodnímy děly a policií, jak zoufale seznala na pouti na Velehradě!

Přes latentní rozpory ve vedení bylo centrum a jeho mocenské složky relativně konsolidované. Represivní aparát posílený ozbrojenými nomenklaturními kádry představoval dobře vycvičený a vyzbrojený potenciál minimálně půl milionu spolehlivých příslušníků armády, Bezpečnosti, Lidových milicí, paramilitárních organizací, funkcionářů a dalších aktivistů.

Pokud by tedy – čistě hypoteticky – československé vedení jednalo pouze v sobeckém zájmu udržet si vlastní lukrativní pozice autonomně na ostatních , bez dominantního vlivu SSSR a tlaku mezinárodního prostředí, bylo by nejspíš schopno rychle domácí opozici násilně zlikvidovat. Čím dříve a rezolutně by padlo rozhodnutí, tím by to bylo snažší a rozpad opozice by byl rychlejší. Zejména v mimopražských regionech byla vládnoucí moc dostatečně silná a razance jejího zásahu mohla být docela důrazná.

Domácí nelegální opozice byla poměrně nepočetná, nevýrazná a roztříštěná, její špičky fungovaly pod permanentní kontrolou. Opatrná mlčící většina obyvatelstva, dvacet let decimovaná normalizací, po negativních zkušenostech s režimem raději pasivně vyčkávala v závětří.

Vedení se nechávalo ukolébat zdánlivým klidem a o to více bylo potom překvapeno nečekaným rozsahem opakovaných masových demonstrací. Překotné události již nestačilo kontrolovat, ani se jim ostře postavit. Mnozí z tehdejšího, už značně vnitřně rozhádaného vedení dnes tvrdí, že si byli záhy vědomi marnosti a bezvýchodnosti situace a především s ohledem na postoje Moskvy v podstatě rezignovali na další vývoj.

Miloš Jakeš proto ani nevydal rozkaz k zásahu, nepovolal armádu, dokonce už ani nesvolal Radu obrany státu. V obtížné situaci, kdy mu Sověti ani nezvedali telefon, nechtěl, jak dnes říká, hnát zemi do krvavé občanské války. Nejsme přece v Jižní Americe!

Jakovlevova komise politbyra pro vztahy s evropskými socialistickými zeměmi dospěla k názoru, že tamní komunistické strany si svoji vedoucí roli udrží pouze tehdy, když získají podporu opozice a podělí se s ní o moc: „Situace se však může vyvíjet i zcela neočekávaně, je nutno mezi změnami proto diferencovat. Polsko a Maďarsko již od počátku roku 1989 směřují k politickému pluralismu. NDR je uměle vytvořený stát, který je sužován velkými dluhy a závislostí na západním Německu, Honeckerovo konzervativní vedení nechce problémy ani radikálně řešit. Situace v Rumunsku se změní jedině až odchodem Nicole Ceausesca. KSČ váhá s přestavbou, pouze ji pokrytecky předstírá a fakticky ji brzdí, je poslední ze všech.“ Docela trefný závěr a slepá ulička pro všechny.

Během bouřlivých demonstrací Palachova týdne v lednu 1989 se situace u nás velmi vyostřila, davy lidí se již nebáli opakovaně protestovat a hlasitě kritizovat vedení KSČ. Po promítnutí záznamů z pražských ulic plných protestů přiměli hlavní ideolog KSČ J. Fojtík a městský tajemník M. Štěpán generálního tajemníka KSČ k souhlasu se zásahy policie. Vzápětí volal rozčilený Gorbačov osobně svému protějšku v Praze a ostře mu vytýkal policejní intervence proti demonstrantům. Dosáhl jejich přerušení alespoň v den podpisu dohod ve Vídni. Vybízel KSČ, aby již opozici nezavírala, nýbrž s ní diskutovala, např. v televizi. Výrazně vytýkal nedostatečný pokrok v perestrojce, neboť ČSSR je poslední, zůstává na „chvostu“!

Gorbačova také velmi rozčilovala proradnost konzervativního křídla v KSČ. Např. V. Biľak v úzkém kruhu spolupracovníků ÚV KSČ varoval před revizionismem sovětských reformátorů a věštil jim brzký pád. Vzápětí po doručení této informace přiletěl do Prahy A. N. Jakovlev a donutil V. Biľaka k rezignaci. Starý internacionalista Biľak se bránil odkazem na specifické podmínky ČSSR a zvláštnosti jejích reforem. Nakonec zklamaně prohlásil, že vždy, když se Sověti necitlivě vměšují do našich problémů, skončí vše v průšvihu. Sověti proto hledali nové a mladší, neortodoxní tváře do vedení KSČ.

V lednu 1989 komentoval M.S. Gorbačov šifru KGB z Prahy: „Celá ta svoloč, chátra, co se dostala k moci po roku 1968 a kterou si Brežněv a spol. tak pěstovali, tam naši perestrojku nenávidí. Spoléhají se, že to selže a nastane totální chaos. Jaješ (tj. Jakeš), to je kus hadru!“

Zprávy ze sovětského velvyslanectví opakovaně hlásí do Moskvy, že v ČSSR vše zůstává postaru, přes výměny ve vedení se pokračuje v administrativně příkazovém způsobu řízení a kromě nepřesvědčivých hesel, v praxi o perestrojce není ani slyšet! Chybí kritická analýza nedávné minulosti, nejsou identifikovány příčiny letité stagnace, brzdou jsou kádrové otázky, neodkladná je personální obměna v nejvyšších kruzích. Jakeš se však spletl ve výběru příliš ambiciózního Štěpána, který je už celý netrpělivý jej nahradit. Odchodem Štrougala a Bilaka nedošlo k upevnění jednoty ve vedení, Fojtík pokračuje v konservativním přístupu a netoleruje jiné názory; Hofmann se snaží kontrolovat výběr členů ÚV KSČ, kteří budou zvoleni na příštím sjezdu strany a je hrubě nespokojen s tím, že Jakeš jmenoval opatrného Lenárta druhým tajemníkem místo něho. Hlavní oporou generálního tajemníka zůstávají konzervativní veteráni G. Husák a A. Indra, kteří se snaží udržet tvrdou linii proti opozici. Adamec tráví většinu času ve vládě nad problémy ekonomiky. Otázky demokratizace, glasnosti, osvobození politického života od netečnosti a apatie zůstávají stranou pozornosti. Problémy kádrové obměny dnes nejvíce znepokojují Jakeše.

18.3.1989 poslal akademik O. Bogomolov tajemníkovi ÚV KSSS A. Jakovlevovi kritickou analýzu svého ústavu IEMSS: Československé vedení už není schopno v ČSSR ani udržet dosavadní životní úroveň. Klíčovým problémem výměny kádrů zůstává jejich vztah k roku 1968. Přehodnocení tehdejších událostí se stává základní podmínkou realizace všech radikálních změn, toho se však smrtelně bojí současné vrcholné vedení i aparát. Reformy zamrzly, nespokojenost obyvatelstva roste. Aktivizuje se opozice, posiluje Charta 77 i Obroda. Poprvé od roku 1948 dochází ke sjednocování opozičních struktur, je reálné nebezpečí brzkých masových vystoupení. Protesty se rozšířily z kruhů inteligence do celé společnosti, ozývá se církev. Rezoluce ze závodů otevřeně kritizují vládu a její zásahy proti demonstrantům, komunisté hromadně vystupují z KSČ. Lidé v ČSSR však mají ještě „co ztratit“, vyjdou proto do ulic pouze tehdy, když budou vládou vyprovokováni. A to především nepřiměřeně ostrými zákroky ze strany policie, armády a Lidových milicí. Bylo by to zřejmě plně v zájmu konzervativních sil nejen v ČSSR, ale také v SSSR. Pod hesly „záchrany socialismu“ by chtěly narušit procesy obrody a vyprovokovat SSSR k zásahu a ke změně strategie perestrojky. Do budovy ÚV KSČ denně dochází odvolaný Bilak. Jakeš není schopen odolávat tlaku Fojtíka a Indry, Hofmann jej opustil a podporuje Adamce, který už zahájil útok na post generálního tajemníka. Pozice konzervativní pravice v Praze, která je protivníkem perestrojky, sílí. Nemůže nás to nechat v klidu, zejména, když si zde naše nevměšování vykládají jako náš mlčenlivý souhlas. Je nutno vyměnit dosavadního velvyslance v Praze a většinu osazenstva, které otevřeně stojí na straně konzervativců, kteří se o perestrojku shodně jako oni ani nesnaží!

Ještě ostřeji formuluje své výtky vůči československému vedení V.M. Šastitko ve zprávě pro A.N. Jakovleva před návštěvou M. Jakeše v Moskvě. Fundovaně rozebírá rapidně se zhoršující se situaci ekonomiky, např. zahraniční zadlužení ČSSR se zvyšuje o 1 miliardu dolarů ročně zejména v důsledku realizace návrhu V. Bilaka: „Pokud lidem vrhneme na vnitřní trh luxusní západní zboží z dovozu v hodnotě 1-2- miliard ročně, tak bude obyvatelstvo mlčet!“ Jediný způsob, jak se udržet u moci, vidí českoslovenští představitelé v důsledné izolaci od perestrojky! J. Fojtík vyzval novináře “Nechceme-li dopustit sebevraždu socialismu, musíme zastavit „potok jedu“ tekoucí z Polska, Maďarska a SSSR!“ Je proto omezován přetisk článků ze sovětských médií. M. Jakeš se bojí jet do Moskvy, nechce tam slyšet otázky na uskutečňování reálné přestavby v ČSSR, a ne na její pouhé předstírání! Jakeš soupeří s Adamcem o moc, ztratil autoritu a není vůbec schopen prosadit radikální změny. Šastitko proto navrhuje ihned výrazně snížit protokolární úroveň Jakešova přijetí v Moskvě, omezit referování o ní, nepublikovat fotografie, ani záběry v televizi apod.

V celé společnosti narůstala nespokojenost, varovná byla nedůvěra a rozhořčení mládeže, která již nechtěla na změny pouze čekat. Neklid a nejistota se nevyhýbala ani armádě a Bezpečnosti, řada příslušníků zpochybňovala účelnost zásahů proti demonstrantům, jež nazralé problémy vyřešit nemohou. Další potlačování protestů nedoporučovalo v únoru 1989 ani státně administrativní oddělení ÚV KSČ; jeho vedoucí R. Hegenbart a první náměstek federálního ministra vnitra Aloiz Lorenc naopak navrhovali namísto represe, která není východiskem, pořádat diskuse nejvyšších představitelů KSČ s veřejností, mládeži a studenty. Vedení však návrh odmítlo a jeho nerozhodnost umocněná nejednotností a osobními spory pokračovala. Nečekaným překvapením se proto v červnu 1989 stalo přání M. Jakeše, nadále už nezatýkat Václava Havla a přední disidenty, zavírat případně pouze méně známé opozičníky.

V nomenklatuře sílila nervozita, jednota se rozpadala, utvářely se konkurenční partičky bojující navzájem proti sobě o přízeň Sovětů a budoucí kariéru. Doba byla těhotná očekáváním potřebných změn, další otálení hrozilo výbuchem, nešlo vyloučit ani ozbrojené střetnutí s opozicí. Ještě na podzim 1989 se našli někteří konzervativní politici, kteří doufali v pozastavení procesů změn, nastartovaných perestrojkou. Východoevropské představitele konspirativně objížděl M. Štěpán a snažil se je získat pro uspořádání společné akce v Berlíně, kde by Gorbačova obvinili z revizionismu a oslabování socialismu ve světě. Zřejmě jednal z pověření konzervativní opozice v sovětském vedení, jmenovitě hlavního opozičníka. Janajeva, akce se ale nakonec neuskutečnila.

Pro Gorbačova však bylo zásadním imperativem realizovat všechny změny nenásilnou cestou. Před schůzkou na Maltě už Polsko ani Maďarsko nebyly komunistickými státy, padla Berlínská zeď a konzervativní režimy v NDR a Bulharsku. Nereformované, s konzervativními vůdci, zůstávalo z východoevropských států se sovětskými vojenskými garnizóny na svém území pouze Československo.

Vzpurné Rumunsko se totiž sovětských vojsk zbavilo již v roce 1958, jak již bylo řečeno s výslovným souhlasem N. S. Chruščova. Rumunská relativně nejmenší závislost na Moskvě se paradoxně ukázala noční můrou toho, co mohlo potkat celou východní Evropu. Čekal tam násilný krvavý převrat a chaos.

Přítomnost sovětské armády v ostatních socialistických zemích východní Evropy sehrála pravděpodobně roli katalyzátoru nenásilného a relativně spořádaného průběhu sametových revolucí, která přitom dění na ulicích pouze přihlížela a sama zůstávala uzavřená v kasárnách.

Předběžná sovětsko-americká jednání, např. ve Wyomingu, dokumentují, že USA měly větší zájem na stabilitě ve východní Evropě pod sovětským vedením než na riskantním procesu jejího osvobozování. V centru pozornosti americké diplomacie stály otázky celkové rovnováhy sil, počtu vojsk a výzbroje a podobně. Z regionálního hlediska dávaly USA přednost spíše řešení problémů blízké Střední Ameriky (Kuba, Nikaragua), a vzdáleného Afganistánu před aktuální situací ve východní Evropě. To si málokdo tehdy uvědomoval.

O oprávněných požadavcích zdejší opozice a demonstrantů se sovětské dokumenty příliš nezmiňují.

Američtí stratégové až dodatečně přiznali, že pracovali na sérii variant zániku Sovětského svazu, avšak v žádné nepočítali s jeho dobrovolnou sebedestrukcí mírovou cestou. Sovětský svaz nebyl viditelně poražen zvenčí, i když faktické výsledky nasvědčují opaku. Sověti všemožně hledali cestu z domácí existenciální krize a sami nabídli Západu ústupky, kruciální změnu své dosavadní trajektorie; možná naivně doufali, že změní celý svět.

Na nabízenou převratnou výzvu samozřejmě očekávali adekvátní symetrickou odezvu ze strany Západu. Západ, jenž vystupoval jako alternativa, úspěšnější konkurence, podpořená nesporným konfrontačním potenciálem, však obratným licitováním s rozpadající se atomovou supervelmocí a bez použití zbraní nakonec na Sovětech dosáhl výrazného snížení stavu vojsk a výzbroje, sjednocení Německa podle západních představ, udržení americké armády v Evropě a zachování NATO i v Německu, úplné stažení sovětských vojsk z Evropy domů a osvobození národů východní Evropy. A co získal Sovětský svaz?

Sovětská očekávání byla od počátku reforem nadmíru přehnaná, navíc ještě dale neúměrně narůstala vzhledem nezadržitelnému poklesu jeho reálné pozice ve světě. Nakonec zůstala nesplněna. Gorbačov jasně deklaroval, že Sověti nezačnou válku a že již nepovažují Spojené státy za nepřítele. Bush se ale obával, aby nebyl doma obviněn, že pomáhá zachraňovat Rusko, slíbil tedy pouze, že bude vzájemné vztahy transformovat do podoby trvalé spolupráce.

V Sovětském svazu narůstal nezdravý optimismus, že jeho realizované ústupky Západu, včetně „zřeknutí se“ východní Evropy, automaticky způsobí rychlé uvolnění technického embarga a otevřou přístup k nezbytným úvěrům, a vmžiku se tak rapidně zlepší napjatá situace uvnitř sovětské společnosti. Křehký konsensus politbyra vytrval pouze do doby, kdy existovala naděje na úspěch, poté rychle převážily vnitřní rozpory a sílil destruktivní vliv etnopartokracie mající zájem na nacionálním rozdrobení centrální moci sovětského státu.

Condoleezza Rice proto uvádí, že v historickém roce 1989 existovalo pouze velmi krátké okénko příležitostí radikálních pozitivních změn. A pravděpodobně se opět na mnoho, mnoho let opět zavřelo a s obou stran zabednilo.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele