Vedení se vychloubalo, že má všechny chartisty přesně spočítané a plně pod kontrolou 24 hodin denně, že těch pár desítek či stovek největších oponentů je schopno okamžitě a účinně eliminovat. Obdobně pohrdalo slabostí Obrody, jejíž členstvo mělo zmapované odedávna, pyšně tvrdilo, že prý nabídkou individuálního přezkoumání obnovy členství v KSČ je utáhne jako na vařené nudli! Rozpaky však budila neznámá ekologická hnutí, proti jejichž oprávněné kritice viditelných a neřešených hříchů v oblasti životního prostředí neexistovaly přesvědčivé argumenty. Zcela vykolejená byla KSČ ze statisíců věřících „svíčkových bab“, které nešlo dost dobře rozehnat vodnímy děly a policií, jak zoufale seznala na pouti na Velehradě!

Přes latentní rozpory ve vedení bylo centrum a jeho mocenské složky relativně konsolidované. Represivní aparát posílený ozbrojenými nomenklaturními kádry představoval dobře vycvičený a vyzbrojený potenciál minimálně půl milionu spolehlivých příslušníků armády, Bezpečnosti, Lidových milicí, paramilitárních organizací, funkcionářů a dalších aktivistů.

Pokud by tedy – čistě hypoteticky – československé vedení jednalo pouze v sobeckém zájmu udržet si vlastní lukrativní pozice autonomně na ostatních , bez dominantního vlivu SSSR a tlaku mezinárodního prostředí, bylo by nejspíš schopno rychle domácí opozici násilně zlikvidovat. Čím dříve a rezolutně by padlo rozhodnutí, tím by to bylo snažší a rozpad opozice by byl rychlejší. Zejména v mimopražských regionech byla vládnoucí moc dostatečně silná a razance jejího zásahu mohla být docela důrazná.

Domácí nelegální opozice byla poměrně nepočetná, nevýrazná a roztříštěná, její špičky fungovaly pod permanentní kontrolou. Opatrná mlčící většina obyvatelstva, dvacet let decimovaná normalizací, po negativních zkušenostech s režimem raději pasivně vyčkávala v závětří.

Vedení se nechávalo ukolébat zdánlivým klidem a o to více bylo potom překvapeno nečekaným rozsahem opakovaných masových demonstrací. Překotné události již nestačilo kontrolovat, ani se jim ostře postavit. Mnozí z tehdejšího, už značně vnitřně rozhádaného vedení dnes tvrdí, že si byli záhy vědomi marnosti a bezvýchodnosti situace a především s ohledem na postoje Moskvy v podstatě rezignovali na další vývoj.