Přes 200 tisíc studentů 23. října 1956 demonstrovalo tehdy v Budapešti na podporu červnových demonstrací polských dělníků proti socialismu v Poznani. Bezpečnostní síly začaly do demonstrantů střílet, protestující tentýž den strhli v maďarském hlavním městě pětadvacetimetrovou sochu masového vraha Stalina. Den na to se předsedou vlády stál populární reformní politik Imre Nagy.

Lidé dávali bouřlivě najevo nesouhlas se socialismem a v mnoha případech to odnesli tajní komunističtí policisté, které rozlícené davy lynčovaly, věšely na lucernách a také upalovaly. To se nám může zdát barbarské, ale to v případě všeobecné frustrace není neobvyklé. Koneckonců podobně se chovali i Češi v květnovém povstání v roce 1945 vůči Němcům. A Maďaři měli rovněž mnoho důvodů tyto slouhy rudého režimu nenávidět. Tak jako v jiných zemích se tamní komunistická tajná policie podílela na zločinech proti lidskosti, vraždách, bestiálních mučeních při výsleších a likvidaci celých skupin obyvatel. A jak praví moudré lidové přísloví, „kdo s čím zachází, s tím také schází“. Takže důvodů k lítostem nad osudem „ubohých tajných“ moc není.