Jaroslav Štefec: Pokud koupíme radary od Izraelců, už v roce 2020 vyměníme zastaralé sovětské systémy

Dva články autora Martina Shabu v Lidových novinách a na serveru Lidovky.cz ze dne 5. 6. 2018 se liší námětem, ale mají společného jmenovatele – špatný stav akvizičního systému ministerstva obrany. Oba články mají rovněž společný leitmotiv – nepřehlednou situaci kolem vítěze výběrového řízení na dodávku mobilních radarů (MADR – Mobile Air Defence Radar), izraelské firmy ELTA a jejího systému EL/M-2084 pro ministerstvo obrany ČR. Co na to říkáte?

Na rozhovoru autora s předsedou sněmovního podvýboru pro akvizice Janem Řehounkem (ANO) v Lidových novinách pod názvem Je třeba vyvodit personální důsledky, mě překvapilo jak veřejná prezentace zákulisních bojů uvnitř ANO „okopáváním kotníků“ ministryně Karly Šlechtové, tak do očí bijící neznalost akvizičních procesů a rozložení odpovědností za akvizice v resortu obrany ČR u předsedy parlamentního podvýboru, který se jimi má zabývat. Což nejsou dobré zprávy pro příslušníky AČR, pro ministryni obrany, ale ani pro premiéra Babiše.

Určitě ale s panem poslancem souhlasím v nutnosti (rychlé) změny na místě „osoby pod služebním zákonem“ v čele Sekce vyzbrojování a akvizic Ministerstva obrany. Pokusil se o to již ministr Stropnický, ale bohužel nedotáhl věc do konce. Diskreditační kampaň proti potenciálnímu nástupci náměstka pro řízení sekce jasně ukázala pokračující praxi odstraňování „nepohodlných“ lidí, kteří by mohli zasáhnout do toků peněz z rozpočtu MO „do správných kapes“. Což je vážně k zamyšlení. Nebo spíše na podnět poslancům PS PČR z výboru pro řízení tajných služeb, aby se tím konečně začali seriózně zabývat.

A teď k článku Armádě hrozí částečné oslepnutí. Chybí i radary nutné k obraně, který vyšel na serveru Lidovky.cz. Na rozdíl od Martina Shabu se nedomnívám, že by armádě aktuálně hrozila avizovaná „radiolokační slepota“. AČR je napojena prostřednictvím Mezinárodní organizace pro civilní letectví (nejen) na české centrum řízení letového provozu, jehož radary (včetně pasivních systémů Věra) plně pokrývají vzdušný prostor našeho státu do výšek přesahujících 15 km. Pevně věřím, že čeští vojenští návodčí a řídící letového provozu dostávají informace rovněž z páteřních radarů NATO u Nepolis a Sokolnice. Ale i bez nich by „domácí zdroje“ pro mírové potřeby české armády, zejména pro Air Policing, stačily víc než bohatě, a to i v případě částečného výpadku vojenských radarů.

Jiná situace by samozřejmě nastala v případě krize, při hrozbě teroristických útoků bezpilotními prostředky, při rozsáhlých výpadcích civilních datových sítí, v důsledku dlouhodobého blackoutu a podobně. Armádu ostatně máme především pro případ krizí, a v podobných případech se bude zdrojově a datově nezávislý systém řízení letového provozu hodit. O válečném stavu nemá zatím smysl v českých podmínkách vůbec hovořit. Obranyschopnost ČR, daná schopnostmi AČR ohrozit drony, bojové letouny nebo střely s plochou drahou letu je jednoduše řečeno mizivá. Nevím, jestli nás může v této souvislosti utěšovat, že většina okolních evropských států NATO je na tom podobně, ale jako vlastníci kvalitních 3D radarů budeme na případný útok alespoň dobře vidět.

Otázka je, jaké radary to vlastně budou. Nově zřízený Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost informoval MO ČR sedmého června o zamítavém stanovisku nedávno ustaveného výboru NATO pro bezpečnost systémů protiletadlové a protiraketové obrany. Údajně není přípustné, aby byl do integrovaného systému obrany NATO proti vzdušným cílům a balistickým raketám zapojen technologický systém, nepocházející z členské země NATO a s necertifikovaným software. Myslíte si, že by to skutečně mohlo znamenat konec spolupráce ČR s firmou ELTA a s Izraelem?

To je sice na první pohled zásadní prohlášení, které by jednoznačně vyřadilo z „boje“ o zakázku na nové vojenské radary pro Českou republiku nejen izraelskou firmu ELTA, ale i švédský SAAB, možná nebude tak horké. Jedná o obecnější problém, který aktuálně řeší více členských států NATO. Vždyť nejen ČR používá v rámci stávajícího systému velení a řízení vzdušného prostoru NATO bývalou sovětskou radarovou techniku daleko za hranicí životnosti. Zřejmě i proto zadal předseda komise Michael Bauer úkol zjistit stav a stanovit, jak v tomto a podobných případech postupovat. Ne vždy si totiž státy NATO kupují výzbroj z interní produkce zemí Aliance. Ať už z důvodů politických, nebo ekonomických. A jak už jsem uvedl, zatím máme čas situaci řešit.

Jak to myslíte, z politických, nebo ekonomických důvodů?

Ne všechny země Aliance mají zájem nakupovat americké technologie, které hrají hlavní roli v programu integrace protivzdušné a protiraketové obrany NATO (ACCS). V Turecku i v Řecku si například vojáci určitě uvědomují, jaké fatální dopady mělo pro Irák nebo Libyi vyřazení systémů PVO „vypnutím“ jejich komunikačních linek, postavených na amerických technologiích. A určitě vnímají i robustnost sice zastaralé, ale účinné syrské PVO.

Turecko se netají záměrem nakoupit ruské protiletadlové systémy S-400 (včetně radarových systémů), a Řecko se připravuje na modernizaci starších S-300, rovněž pocházejících z RF. NATO jim i „českým“ rozhodnutím dává najevo, že nebude nadále tolerovat výstřelky, plynoucí ze vzájemné animozity a obav z reakce velení NATO v případě jejich vzájemného konfliktu.

Ekonomické důvody jsou rovněž nasnadě. Výrobky konsorcia Raytheon/Thales, které v roce 2011 uzavřelo smlouvu s NATO o technologické podpoře programu NATO ACCS (Air Command and Control System), patří k tomu nejdražšímu na trhu. Ne každá země má prostředky na nákup radarů a dalších systémů těchto výrobců a jejich udržování v provozuschopném stavu.

Neznamená to tedy skutečně konec ambicí výrobců radarové a protiletadlové techniky zemí mimo NATO prodat jejich systémy členským zemím Aliance?

Nemyslím si to. Systém EL/M-2084 izraelské firmy ELTA byl vyvíjen ve spolupráci se Spojenými státy a velmi bych se divil, kdyby řídicí software systému nemělo bezpečnostní certifikát v USA. Na rozdíl od stále ještě vyvíjeného radarového systému Giraffe G4A, který nabídla České republice švédská firma SAAB, jde navíc o systém, který už byl prověřen v reálných bojových podmínkách. Navíc EL/M-2084 už používají dvě členské země Aliance, konkrétně Kanada a Itálie, aniž by to vedení NATO jakkoliv řešilo. Mám v této souvislosti velmi silný pocit účelovosti. Zakázat členské zemi Evropské unie uskutečnit výběrové řízení na dodavatele národního technického řešení klíčového obranného systému je už hodně na hraně.

Pro ČR by po vyřazení izraelské firmy ELTA a švédské firmy SAAB (rovněž z bezpečnostních důvodů, Švédsko také není členskou zemí NATO) připadal do úvahy jedině systém SG 400 francouzské firmy Thales, zapadající do již zmíněného programu ACCS. Jeho cílem je do roku 2021 postupně centralizovat všechny národní systémy řízení a velení protivzdušné a protiraketové obrany evropských zemí Aliance, a podle amerického vzoru je integrovat do jednotného systému velení a řízení, pokrývajícího celé území Evropy (cca 81 miliónů km2). Architektura a technická řešení systému jsou navrženy tak, aby bylo možné jeho rychlé rozšíření i nad jakékoliv „No NATO“ území, kde Aliance povede bojové operace.

Rozumím tomu, že vedení programu ACCS dělá marketing firmám, které mají smlouvu s NATO. Problém je, že tato aktivita je v rozporu se zásadami obchodu vojenským materiálem v rámci EU. V podstatě nařizuje všem aliančním zemím, co si musí koupit pro zajištění vzdušného prostoru a totálně přehlíží Evropskou vyzbrojovací agenturu (EDA) a její iniciativy. Má to rozhodně svou logiku, ale na druhou stranu to výrazně omezuje národní systémy řízení vzdušného prostoru zemí EU, jejichž funkce má nově vznikající struktura rovněž částečně převzít.

Zaujal mě každopádně faktor "překvapení" NATO ze zájmu ČR o izraelské radary. Za prvé, patří k tomu nejlepšímu, co je na trhu, a za druhé, jejich SW, aspoň co vím, je pro vojenské použití certifikován v USA. Ty se podílely na vývoji izraelského systému protivzdušné a protiraketové obrany Iron Dome, do něhož patří i radary EL/M-2084. Navíc NATO dosud oficiálně nevydalo žádné závazné stanovisko směrem k nákupům „no NATO country“ techniky pro tyto systémy.

Co bude dál? A co vlastně vyšetřuje kolem zakázky na radary policie?

Otázku na důvody policejního šetření byste měli směřovat spíše na paní ministryni obrany. Na základě dostupných informací se zřejmě jedná o podivné praktiky v zacházení s informacemi o možných problémech s bezpečností a tím i kompatibilitou radarů ze strany tajných služeb, o snahy neustále vracet do hry švédskou nabídku a také o účelové informování o údajných problémech s bezpečnostními prověrkami českých firem, zapojených do programu výběrového řízení na nové MADR. Ale jak říkám, to je spíše otázka na paní ministryni, nebo premiéra Andreje Babiše.

Pokud ČR nakonec koupí izraelský systém EL/M-2084, může začít přibližně v roce 2020 vyměňovat zastaralé sovětské systémy za nové radarové stanice. V opačném případě ČR ztratila při hledání varianty za sovětské radary pro AČR zcela zbytečně tři roky a stovky miliónů korun. I to by asi mělo vedení programu ACCS brát do úvahy, protože se to týká více než deseti zemí Aliance.

Je také otázka, nakolik bude mít ČR po zapojení do nového systému velení a řízení protiletadlové a protiraketové obrany NATO pod kontrolou svůj vzdušný prostor, protože celý systém protiraketové a protiletecké obrany, obrany proti střelám s plochou drahou letu a dronům, ale i Air policing a částečně i řízení civilního letového provozu má být v blízké budoucnosti soustředěn do pouhých několika středisek na území Německa (s hlavním střediskem v Ramsteinu, SRN), Itálie a Španělska. Otázkou je, nakolik si to jako jedna z klíčových zemí pro řízení letového provozu nad Evropou (v rámci systému ICAO) vůbec můžeme dovolit.

Na závěr snad ještě jedna poznámka. Aktuální agresivní postup vedení programu ACCS není postaveno na mezinárodních dohodách členských zemí Aliance. Jednotlivé kroky jsou řešeny ad hoc a teprve dodatečně se zřejmě budou řešit smluvní rámce „civilní“ mezinárodní úrovni. Vzhledem k tomu, že podobný proces probíhá i v souvislosti s územní obranou aliance (AGS - Alliance Ground Surveillance), vzbuzuje tento postup otázky, co tím vlastně vedení Aliance sleduje. Pasivita vedení EU vůči krokům NATO, která hodně připomíná jeho pasivitu vůči nelegální migraci, a naprostá absence informací ve veřejném prostoru v každém případě vzbuzuje oprávněné obavy.