Koncem června před třiceti lety se pravidelní posluchači západních a tedy znepřátelených a tím pádem pilně rušených rozhlasových stanic poprvé dozvěděli, že v zemi, již poněkud načichlé u ´přátel nejbližších´ probíhající perestrojkou okořeněnou mírnou glasností, se znovu zvedá občanský odpor proti domácí komunistické vrchnosti. Poprvé jsme k závanu svobody přivoněli na prvním režimem oficiálně povoleném shromáždění 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí ve stínu Žižkovské věže, ovšem jenom díky tomu, že se celosvětově připomínal Den lidských práv (což se těžko mohlo vydávat za cosi protirežimního), a v Praze navíc, jako nechtěný garant, dlel francouzský prezident François Mitterrand. Tehdy byl pro naprostou většinu přítomných poprvé k vidění Václav Havel, a po dvaceti letech ke slyšení Marta Kubišová. Již následující měsíc se však režim opět dokázal pohotově vrátit do osvědčené normality, a při Palachových dnech dal manifestantům znovu okusit obušků příslušníků Pohotovostního pluku SNB a leckdy zběsilých zákroků civilních přisluhovačů StB.

A pak tedy přišel konec června a éterem se rozletěl text provolání Několik vět. Nebyl až tolik kategorický, přesto vrchnost vystrašil a občanstvo semkl. Následující dny se stal výčet přibývajících signatářů pravidelnou součástí vysílání Hlasu Ameriky. Mezi prvními byli herci, zpěváci a umělci, někdo s čistou hlavou záměrně, jiní odvolávali poté, co se lekli či vystřízlivěli, jenže současně se v počtu větším než malém přidávali zástupci nejrůznějších profesí. Jenom novináři ne – jak s potěšením konstatovalo politbyro na Červeném Hrádku. Ale i mezi nimi situace dozrávala.