Otevřen byl v roce 1932, ještě během 1. republiky hostil dva světové šampionáty v hokeji, v roce 1947 se zde Čechoslováci dokonce stali mistry světa. Byl základnou veškerého pražského klubového hokeje (z něhož patřil LTC mezi nejlepší evropské kluby), o tréninkovou plochu se dělil s předními krasobruslařkami.

Jak šel čas, dřevěná stavba logicky pomalu chátrala, existenčně ji však dorazila až polistopadová ignorance ze strany pražského magistrátu. Poněkud zoufalé rozhodnutí prohlásit ji přesně před dvaceti lety na poslední chvíli za kulturní památku prodloužilo existenci milovaného zimáčku už jenom o jedno decennium.

V květnu 2011 byl pro havarijní stav zbořen

Důvodem demolice byl, dle oficiálního vyjádření, katastrofální stav dřevěné konstrukce. Během dvou dnů byla rozebrána celá střecha a následně se bagry pustily do tribun. Vzbudilo to tehdy velké rozhořčení, marně protestovali i památkáři: „Konstrukce stadionu představuje pozoruhodnou technickou památku, která je dokladem rané sportovní stavby meziválečného období.“ Stadión se svou jedinečnou konstrukcí a funkcionalistickou budovou kavárny zřejmě překážel, polohlasem se hovořilo o budoucím hotelu. Jistě, nebyl v dobrém stavu, určitě potřeboval generálku, nové tribuny i střechu. Jenže v době prudkého rozvoje dotací a masové výstavby třeba nejrůznějších dřevěných rozhleden pro něj zřejmě nezbylo z evropských peněz ani jedno euro a z korun českých investorů ani na jedno prkno.

Nepodařilo se zachránit ani torzo jižní tribuny, v němž chtěli památkáři umístit jakýsi pomníček českého hokeje. Nic z toho, rozhodla definitivně Alexandra Udženija na postu magistrátní radní pro majetek. Plány na nápravu však měla, ne že ne, ještě do konce června 2011 hodlala předložit návrhy jak dál naložit se zpustlým areálem, protože ledová plocha měla na Štvanici zůstat. „Je pro nás naprostou prioritou tam mít zimní stadión,“ zdůraznila sebevědomě.