Druhý můj osobní přítel, se kterým jsem v té době vedle J. Horáka úzce spolupracoval, Přemysl Janýr, měl na věc jiný názor. Byl aktivním členem rakouské sociální demokracie a blízkým spolupracovníkem legendárního sociálně demokratického rakouského kancléře Bruno Kreiskyho. V interních rozhovorech prosazoval českou neutralitu. Přiznám se, že z řady důvodů jsem tento jeho názor nesdílel. NATO v té době mělo poněkud jiný charakter než má nyní. Tehdy se zdálo, že má pouze obranné ambice, zaměřené na Evropu.

Ale už v 90. letech začala expanze NATO do střední a východní Evropy. I to bylo pro mě ještě srozumitelné. Ale další expanze této organizace na hranice Evropy a Asie na Kavkazu, tedy do tradiční oblasti zájmů Ruska, již pro mě není příliš pochopitelná. A stejně tak nebo ještě více pro mě není pochopitelná zjevná snaha rozšířit vliv NATO na Ukrajinu. To by znamenalo, že armády NATO budou vlastně již na dostřel od Moskvy.

Při tradiční a po generace se projevující vlastnosti ruských vůdců přeceňovat bezpečnostní rizika za hranicemi své země, takovýto vývoj Rusko samozřejmě stresuje a vynucuje si různá protiopatření. Jedním z takových protiopatření byla anexe Krymu, neboť vcelku reálně hrozilo, že ruská černomořská (a tedy i středomořská) flotila ztratí svůj hlavní přístav Sevastopol na Krymu a tedy pozbude jakéhokoliv významu.