Zuzana Čaputová, nová prezidentka Slovenské republiky, má jedinou známou přednost a výhodu, kromě toho, že je žena – dosud nic nevykonala, nikdo jí nezná, a tak o ní nelze nic říci. Ani v dobrém, ani ve špatném. Účast v údajném sporu o skládku v Pezinku je marginální komunální příběh, který nepřesáhl hranice jejího bydliště. Pak prý ještě sbírala podpisy pro zrušení Mečiarovy dávné amnestie. Vskutku skromňoučká kvalifikace pro nejvyšší politiku, a to hned pro její absolutní vrchol.

Vše ostatní, co říkala a dělala po vstupu do předvolební kampaně, je čistý marketing. Její slova, sliby a priority nelze ničím verifikovat, její dosavadní životní dráha a skutky nemohou být žádným vodítkem. Její zvolení je smutným vysvědčením zoufalosti slovenské politiky a stavu tamější demokracie – vyhrává anonym. Rozhoduje pohlaví, vlasy, šaty, prázdná slova a fráze – „slušnost, spojit národ a boj proti zlu“. Tak málo stačí pro dosažení vrcholu. Přitom zdravý rozum člověku říká, že funkcí hlavy státu by kariéra politika měla končit, nikoliv začínat, že do funkce prvního občana by měl být kandidát kvalifikován svým dosavadním životem a zásluhami o stát a národ, nikoliv být jako „no-name“ vytažen z klobouku.

Nejhorší je, že ani pořádně neznáme pozadí celého projektu Čaputová. Kdo za ním stojí, kdo ho platí, co za to chce? Proč dostala přednost před osvědčeným matadorem evropské unijní politiky Marošem Ševčovičem, když oba říkali v zásadě totéž? Český ministr Petříček a různá naše média jásají, že vítězství paní Čaputové potvrdilo evropské směřování Slovenska. Znamená to snad, že místopředseda Evropské komise Šefčovič (!!) není dostatečně proevropský?