O vítězství si to teprve rozdají ti první dva v druhém kole. Tam postihne toho úspěšnějšího z prvního kola křeč, takže vítězem se stane onen původně druhý. Blbost, že? Vítězem bývá vždy ten, kdo je první na pásce.
V našich senátních ani prezidentské volbě tohle pravidlo neplatí. Volba je dvoukolová. Údajně proto, že dvoukolový způsob volby je prý demokratičtější. V rámci oné demokracie to nezřídka dopadne tak, že vítěz prvního kola v tom druhém pohoří, neboť ti neúspěšní z pelotonu dají hlavy (hlasy) dohromady a podpoří toho méně úspěšného. Už z jakéhosi principu, „aby sis chlapče nemyslel, že máš vyhráno“. A nebo na podporu známého českého, že první vyhrání z kapsy vyhání. Mám s tím vlastní životní zkušenost z prvních senátních voleb v roce 1996.
Také my máme první kolo souboje, o právo sedět na hradě českých králů, za sebou. Výsledek odpovídá prognózám politologů i sázkových agentur. I když první nástřely mohly avizovat, že ručička výsledků dosavadního pána Hradu se snad přehoupne přes padesát procent, nakonec se ustálila těsně pod čtyřicítkou. Ztráta Profesora, jak jsem ho posledně nazval, není malá, ale není také nepřekonatelná. Další tři za ním v poli poražených, teď už jeho „podporovatelé“, mají dohromady 1,2 milionu hlasů. To by bohatě stačilo k převálcování toho prvního, i jenom polovina tohoto počtu by stávající rozdíl vyrovnala.
Je však pravdou, že pouhé kupecké počty v tomto případě neplatí. Politická aritmetika má poněkud jiné zákonitosti. Část voličů druhé kolo vzdá, protože žádný z těch dvou není čajem jejich šálku, část nepřijde z obyčejné lenosti, někteří „na just“ nebudou volit toho, kdo je jim tak vehementně doporučován… Těch variant je hodně. Ostatně, co přinese kampaň mezi prvním a druhým kolem, je také ještě ve hvězdách. Síly, jak se zdá, jsou hodně vyrovnané.
Skutečnost, že první kolo dopadlo tak jak dopadlo, a že někteří vyzyvatelé stávajícího prezidenta pohořeli, přičítají mediální mágové také faktu, že kampaň byla celkově mdlá, bezbarvá a nepřinesla žádný výrazný prvek, který by jí oživil. Občan ani neměl možnost uplatnit svůj smysl pro vtip a legraci, který je nám přece tak vlastní. Ani žádné anekdoty se nevyrojili, žádný veselý slogan se neobjevil. Oč jednodušší to měli naší polští sousedé, když na kandidátkách v minulých volbách do Sejmu objevili bodrého horala Jana Piczuru za PiS, Tadeusze Szukalu za Sebeobronu i Slawomira Kokota za Novou prawici. S takovými jmény by se jistě dalo pracovat i v českém prostoru. Už si dovedu představit jejich bilboardy doplněné o výtvory lidové tvořivosti.
O tom, zda pro příštích pět let budeme mít v sídle nad Prahou špičkového vědce, intelektuála, jehož jméno je ozdobeno akademickými tituly před i za jménem, a nebo jeho dosavadního nájemníka „českého Trumpa“, který nevynechá jedinou možnost, aby si nerýpl do svých odpůrců, se rozhodne za čtrnáct dnů. To rozhodnutí nebude výsledkem jakéhosi „božího úradku“, ale výsledkem naší volby, našich hlasů.
Takže milí spoluobčané, je to na nás!
Josef Ježek
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
