O vítězství si to teprve rozdají ti první dva v druhém kole. Tam postihne  toho úspěšnějšího z prvního kola křeč, takže vítězem se stane onen původně druhý. Blbost, že? Vítězem bývá vždy ten, kdo je první na pásce.

V našich senátních ani prezidentské volbě tohle pravidlo neplatí. Volba je dvoukolová. Údajně proto, že dvoukolový způsob volby je prý demokratičtější. V rámci oné demokracie to nezřídka dopadne tak, že vítěz prvního kola v tom druhém pohoří, neboť ti neúspěšní z pelotonu  dají hlavy (hlasy) dohromady a podpoří toho méně úspěšného. Už z jakéhosi principu, „aby sis chlapče nemyslel, že máš vyhráno“. A nebo na podporu známého českého, že první vyhrání z kapsy vyhání. Mám s tím vlastní životní zkušenost z prvních senátních voleb v roce 1996.

Také my máme první kolo souboje, o právo sedět na hradě českých králů, za sebou. Výsledek odpovídá prognózám politologů i sázkových agentur.  I když první nástřely mohly avizovat, že ručička výsledků dosavadního pána Hradu se snad přehoupne přes padesát procent, nakonec se ustálila těsně pod čtyřicítkou. Ztráta Profesora, jak jsem ho posledně nazval, není malá, ale není také nepřekonatelná. Další tři za ním v poli poražených, teď už jeho „podporovatelé“, mají dohromady 1,2 milionu hlasů. To by bohatě stačilo k převálcování toho prvního, i jenom polovina tohoto počtu by stávající rozdíl vyrovnala.