Ladislav Balcar: Černobyl 02 na obzoru

Lidstvu se tak dostalo velice tvrdého školení v tom, jak nebezpečné je využívat jádro k výrobě elektrické energie, kde za technickou chybu, selhání lidského faktoru či zásah neovladatelných přírodních sil se platí nesmírně vysoká cena. Tuto výstrahu si vzalo k srdci zvláště Německo, kde se spolková vláda rozhodla do roku 2022 uzavřít všechny jaderné elektrárny a nahradit konvenční zdroje energie těmi obnovitelnými při využití možností, které přinese nástup nového technologického cyklu.

Při havárii v Černobylu v některých místech „zóny smrti" radiace dosahovala od jednoho do 40 curie na kilometr čtvereční a to při tom, že zdraví škodí dlouhodobá radiace od 1,5 curie. Tehdy 26. dubna 1986 radioaktivní oblak zasáhl značnou část Ukrajiny, Ruska, Běloruska a dalších zemí Evropy. Za velkých obětí a hrdinství těch, kdož se daly do boje s běsnícím reaktorem, chrlícím radiaci do světového prostoru se až po 206 dnech podařilo vybudovat sarkofág, který do značné míry snížil úroveň radiačního nebezpečí. Ale uvnitř proces rozpadu nadále pokračoval a pokračuje. Proto bylo rozhodnuto vybudovat nový sarkofág a to na základě moderní technologie. Dobrá zpráva spočívá v tom, že se záměr podařilo realizovat. Do financování tohoto projektu přispělo 26 zemí, především evropských, ale i USA a Japonsko v rozsahu 100 milionů EUR. Na výstavbě sarkofágu se podílelo na dvanáct set lidí z 27 zemí světa. Jeho celková hmotnost činí přes 30 000 tun. Nová kovová kopule v odstavené jaderné elektrárně v Černobylu zakryla havarovaný čtvrtý reaktor. Pod tuto kopuli by se vešla i socha Svobody. Nový sarkofág by měl vydržet 100 let a měl by zabezpečit, že ze starého sarkofágu z roku 1986 nebudou do atmosféry unikat radioaktivní látky. Kritici ale tvrdí, že konstrukce neřeší problém zbytků radioaktivního paliva v původním úkrytu. To tam mezitím reaguje a nikdo neví, v jakém je stavu. Ví se pouze, že jde o vysoce nestabilní jaderný materiál, u kterého neexistuje záruka, že nezpůsobí další jadernou katastrofu.

K tomu je třeba dodat, že do záležitosti zasáhly politické události a finanční spekulace. V Kyjevu bylo rozhodnuto, že na řešení černobylské otázky nyní není čas. Část dříve vydělených prostředků byla použita na obnovu vojenské techniky, která byla použita pro likvidaci následků katastrofy a byla posléze zakonzervována. Nyní tato technika byla zařazena do výzbroje ukrajinské armády. Posádky, které do nich nasedají, nemají pochopitelně potuchy, že jezdí na obrněných vozidlech dlouhodobě vystavených radiaci, která neviditelně vyzařuje především z kovových komponentů, kde se zachovala. V každém případě již v lednu 2015 byly skupinou Kiberkut zveřejněny údaje o tom, že minimálně polovina ukrajinské vojenské techniky byla dislokována v zóně Černobylu.

Do energetického systému na Ukrajině je zapojeno 15 energetických bloků o celkovém výkonu 13 835 MW, umístěných ve čtyřech jaderných elektrárnách: 6 bloků na Záporožské, která je považována za největší JE v Evropě a v budoucnu ve světě, jak tvrdí Ukrajinci, 4 bloky na Rovenské, 3 bloky na Juhoukrajinské v Nikolajevské oblasti a 2 bloky na Chmelnické elektrárně. Tyto elektrárny se stavěly za éry Sovětského svazu. Životnost energetických bloků byla stanovena na dobu 30 let. Jejich životnost se uměle prodlužuje, takže se časem změnily v tikající mechanismus. Závažné poruchy vyžadují provádění odstávek, které jsou navenek prezentovány jako plánované opravy. Procedura prodloužení životnosti JE je nákladná a především složitá záležitost. Kromě toho je tu též politicky delikátní moment. Tyto práce se musí uskutečňovat za účasti projektanta. No a všechny ukrajinské jaderné elektrárny byly vyprojektovány v SSSR. V současném Rusku je i nyní k dispozici většina příslušných náhradních dílů. Avšak obchod a spolupráce s Ruskem je nyní na Ukrajině považována za válečný zločin a vlastizradu. Z tohoto důvodu „pravosekové" mimo jiné rozebrali kolejnice a zatarasili cestu pro dovoz kvalitního antracitového uhlí z Donbasu. Tito lidé, neschopní domyslet důsledky, hodlají nyní dokonce obsadit elektrárny. Díky této „vlastenecké" činnosti tepelným elektrárnám dochází uhlí. Tato kritická situace se řeší vypínám dodávek elektřiny, odstavováním energetických bloků. Dochází ke kolísání napětí v síti. Oboje drásá nervy jak obyvatelstvu a tak zejména podnikovým provozcům.

Avšak i toto se dá prezentovat jako úspěch. Prezident Petro Porošenko prohlásil, že Ukrajina v celkové energetické bilanci „prudce zvýšila podíl jaderné energetiky: jestliže dříve činil 47 %, nyní se rychle blíží k 60 %". Porošenko však vědomně zcela přehlíží fakt, že se tak děje kvůli deficitu uhlí na tepelných elektrárnách. Experti si při tom zoufají nad tím, že díky tomu dochází ke zvyšování zátěže jaderných elektráren, které již delší dobu pracují na hranici svých možností se závažnými poruchami. Příkladů toho druhu je víc jak dost: jen v minulém roce se uskutečnilo 11 neplánovaných (rozuměj havarijních) oprav, které si vyžádaly 148 dní prostojů. Jestliže v roce 2013 oprava tohoto druhu nebyla provedena ani jedna, pak v roce 2014 jich bylo 6, o rok později v roce 2015 7. Vývojová tendence je proto naprosto zřetelná a není pochyb o tom, kam směřuje. Takže je jen otázkou času, kdy dojde k nějaké zcela mimořádné události.

Nejkritičtější je situace na Záporožské JE

Stejně jako na ostatních ukrajinských elektrárnách v provozu tu jsou reaktory VVER – 1000 a to od 80-tých let. Tak například 2. května 2016 zde byl odpojen 4. blok k vůli poruše turbogenerátoru, který byl posléze převeden se sníženým výkonem do rezervního stavu. Avšak již 18. května byla JE znovu odpojena od energetické sítě v důsledku zásahu bezpečnostního systému pro poruchu generátoru. Vedení JE oznámilo, že jde o standardní opravu. Problém byl ovšem v tom, že Záporožci si v masovém měřítku začali stěžovat na zhoršení zdravotního stavu, škrábání v krku, zhoršení chronických nemocí dýchacího aparátu. Opakovala se situace známá z havárie 11. dubna, kdy ze 6. bloku došlo k úniku radiace do atmosféry. Tehdy to oznámila státní služba pro mimořádné události, která zjistila, že úroveň radiace se zvýšila sedmnáctkrát. Nelze při tom přehlédnout i to, že právě zde se prováděly pokusy, spojené s využitím palivových článků Westinghouse. Problémy se objevily již během prvního roku. Spočívaly v nekvalitním materiálu těla palivových tyčí obsahujících tablety s uranovým palivem. Vlivem ztráty geometrie a následného uvolnění mohly tyto energobloky kdykoli opustit tělo reaktoru. Prokázalo se, že americké palivové články prostě nejsou s konstrukcí těchto reaktorů kompatibilní. Problémům se nevyhnuly ani ostatní JE. Uvést příslušný výčet je možné, ale pro čtenáře nezáživné a nudné. Závažné je to, že situace v oblasti jaderné energetiky na Ukrajině, zejména v Záporoží, je pro oficiální ukrajinské orgány a hromadné sdělovací prostředky tabu. O věci se prostě mlčí. Fakta se nepotvrzují ani nevyvracejí. To nejhorší spočívá v tom, že oficiální ukrajinské orgány ignorují nejen vlastní bezpečnost, ale vystavují v nebezpečí zdraví nejen vlastních občanů, ale i ostatních národů Evropy.

Specialisté z oblasti jaderné energetiky si to uvědomují a bijí na poplach. Dobře vědí, že neustále vypínat a zapínat jaderné elektrárna není totéž jako v tepelných elektrárnách. Prodlužovat uměle životnost JE do nekonečna rovněž není možné. Odborníci spočítali, že pro zajištění bezpečnosti těchto elektráren je nezbytné provést rozsáhlou modernizaci, jejíž realizace by si vyžádala 2,1 miliardy dolarů. To však má několik háčků. Praxe ukazuje, že při realizaci takového záměru téměř vždy dochází k překročení původního finančního rozpočtu, někdy i několikanásobně, na čemž se často podílí čerpání finančních zdrojů pro jiné účely, což je nezřídka delikátní výraz pro elementární rozkrádání a korupci, v čemž jsou ukrajinští bossové a podnikatelé mistři, jak dokazují mezinárodní statistiky, vydávané institucemi, které se výzkumem v této oblasti zabývají. Problém je i v tom, že Ukrajina se neustále pohybuje na hranici defaultu. Jinými slovy, peníze na provedení této životně důležité záležitosti nejsou. Nelze ovšem přehlédnout fakt, že Porošenko našel 100 miliard dolarů na přezbrojení armády. Nesmírně vážnou úlohu v tomto ohledu hraje politický faktor. V souladu s finančními uzancemi je povinností investora provádět veškeré opravy, úpravy a modernizaci JE za dohledu projektanta. Ten se nachází v Rusku, se kterým uskutečňování kontaktů je nyní na Ukrajině považováno za vlastizradu a válečný zločin. Tento přístup k věci byl ověřen již v roce 2008, kdy starší bratr ve Washingtonu „doporučil" Ukrajincům zakoupit jaderné palivo u Westinghouse. I Česko se přesvědčilo, že je to hazardní záležitost. Ruští atomčíci to výstižně komentovali, když řekli, že je to totéž, jako do benzinového motoru nalévat naftu. Bez ohledu na to, ukrajinští bossové i nadále prosazují Westinghouse, nehledě na to, že tato společnost zkrachovala. Usilovně se proto hledá jiná neruská alternativa. To ale na postatě věci nic nemění. VVERky jsou prostě zkonstruovány pro ruské palivo.

Úložiště vyhořelého paliva

To je další problém, který spočívá v tom, že součástí sovětských dohod bylo ustanovení, že vyhořelé palivo odebere dodavatel zpět ke zpracování odpadu. Americké zákonodárství něco podobného zakazuje. Navíc Rusové jsou ochotni jít na úhradu, prováděnou v hřivnách. Ty zas jinde neberou.

Ukrajinci však přesto našli východisko pro řešení tohoto problému. Rozhodli se vybudovat rozsáhlé úložiště jaderného odpadu. K tomu účelu byl vydělen pozemek v rozsahu 45 hektarů. Hádejte kde! Pouhých sto kilometrů od Kyjeva, tedy prakticky ve středu Evropy. Rozhodné slovo padlo za Porošenkovy vlády. Předpokládá se, že příslušná dohoda byla podepsána během některé z návštěv bývalého vice-prezidenta USA Joe Badena v Kyjevě. Na realizaci projektu se má podílet americká firma Holtec International, která vyrobí a dodá příslušné zařízení pro jeho obsluhu. Dle ukrajinského Energoatomu úložiště bude přijímat jaderný odpad jak z USA, tak i ze západní Evropy. Nad tímto rozhodnutím zůstává rozum stát, neboť Spojené státy takové zařízení vybudovaly daleko od obydlí hluboko v poušti Nevada, Rusko hluboko v tajze a Francie na ostrovech v Tichém oceánu. Třešničkou na dortu je fakt, že firmě Holtec International byla v USA odebrána licence pro tuto činnost. Firma však Ukrajincům slibuje, že technicko-provozní možnosti úložiště potrvají 50 let. Ale co potom? To je ponecháno jako bolehlav pro příští generace.

Z těchto pohledů vzniká otázka, co vedlo ukrajinského prezidenta a spol. k takovému rozhodnutí přes protesty ekologů. Tedy v prvé řadě to je politická servilita a neúcta k vlastnímu lidu. Každé přání, vyslovené na západě, je pro ukrajinskou vládní kliku zákonem, což je nyní o to aktuálnější, že, čím více západ poznává pravou podstatu ukrajinského režimu, tím více ztrácí o politickou hru na ukrajinském poli zájem. Ukrajinští bossové se ospravedlňují tím, že je to jediná možnost, jak využít zamořené území a navíc něco na tom ještě vydělat. Vydělat je ovšem možné i snahou o realizaci projektu s co nejmenšími náklady - jinými slovy de facto na úkor kvality. Neexistuje garance, že k tomu nedojde. Zárukou jsou nyní pouze sliby, že budou dodrženy veškeré technicko-provozní normy a parametry. V praxi se však může stát, že bezpečnost zařízení zůstane pouze na papíře. V případě mimořádné události to odnese jako vždy prostý lid. Bossové nasednou do svých letounů, připravených kdykoliv nalézt cestu do bezpečí.

V podstatě zde na sebe narážejí dvě protichůdná stanoviska: na jedné straně se tvrdí, že úložiště bude vysoce technologicko-inženýrským zařízením, které bude moci pracovat i sto let, aniž by způsobilo nějaké nebezpečí či hrozbu, jak uvádí představitelka asociace Ukrajinského jaderného fóra Olga Košarnaja. Na straně druhé například ředitel Kyjevského ekologického a kulturního centra Vladimír Borejko považuje realizaci takového projektu uprostřed Ukrajiny za šílenství. Bývalý generální ředitel Černobylské JE Sergej Parašin přiznává, že v současné době existují technologie, které umožňují uložit palivo ve hloubce 500 – 1000 metrů do žuly a to po dobu sto let bez změny jeho stavu. Ale potom je nezbytné jej znovu zpracovat. Takový projekt na Ukrajině neexistuje a ani po desetiletích se neobjeví, protože jde o nesmírně nákladnou záležitost, na kterou Ukrajina nemá a v dohledné době nebude mít prostředky. Již v počáteční etapě mají investice dosáhnout 147 miliard Euro pro pokrytí nákladů na projektování, licence a uvedení do provozu první části úložiště.

(autor je publicista)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami