V naší ústavě je uvedeno, že prezident jmenuje člena vlády na premiérův návrh. Kdekoli, kde je uvedeno, že jeden činitel navrhuje a druhý jmenuje, předpokládá se nutný souhlas obou činitelů (nebo dvou institucí). Podobná formulace se nevyskytuje jen v ústavách, ale i ve statutech mnoha organizací a institucí. Jejím smyslem je pojistka proti tomu, aby se na danou pozici dostal někdo jen z vůle jediné osoby, ale že na to musejí být dva, obvykle dva činitelé s odlišným mandátem. Pokud by bylo úmyslem, že jen jeden činitel rozhoduje a druhý nehraje roli, pak by takové ustanovení vypadalo jinak, pak by prostě stačilo, že jistý činitel jmenuje kohokoli dle svého uvážení. To v ústavě nemáme. Pokud by byla záměrem silnější pozice navrhujícího než jmenujícího (aby jmenující nemohl otálet), byla by zavedena fikce souhlasu (jako třeba u podpisů zákonů prezidentem nebo u některých žádostí o povolení u obecního úřadu), tedy že po uplynutí stanovené lhůty bez negativního stanoviska se má za to, že souhlas byl mlčky vydán. Nic takového ale v ústavě také nemáme.

Prezidentský systém by chtěl u nás prosadit ten, kdo by tvrdil, že prezident může jmenovat někoho členem vlády bez jakéhokoli návrhu, jen dle svého uvážení. Nic takového ale prezident republiky ani nikdo jiný nepožaduje. A pokud by Zeman něco takového učinil, jmenování by jednoduše nebylo platné. Prostě na to musejí být dva. Prezidentský systém by prosazoval třeba i ten, kdo by tvrdil, že souhlas Senátu s prezidentovým návrhem na člena Ústavního soudu je jen formální, že navrhuje a jmenuje přece prezident republiky.