Václav Klaus se potýká se svými oponenty na několika frontách. Jednou z těch, na níž rozhodně není klid, je trvalá polemika s myšlenkovou koncepcí tzv. občanské společnosti.

Přestože tato polemika hoří již léta, kolem málokterého tématu panuje takové zmatení, jako u sporu o občanskou společnost.

Kdo jsou Klausovi kritici v této polemice? Rozdělím je do dvou skupin. Ta první chápe výhrady Václava Klause k projektu tzv. občanské společnosti jako projev jeho nesnášenlivosti vůči spontánním aktivitám všeho druhu či jako projev etatismu, který nesnese státem nekontrolované aktivity. A ta druhá skupina dobře ví, kam Klausovy výhrady směřují, ale dělá vše pro to, aby první skupina byla co nejpočetnější.

Ona druhá skupina chápe model občanské společnosti jako nástroj prosazování svého vlivu a moci mimo demokratické či tržní principy. A protože nechce být ve svém úsilí demaskována, vydává Klausovu kritiku svých praktik za potlačování běžných více či méně bohulibých společenských aktivit.

Proto je chaos kolem výkladu pojmu „občanská společnost" nikoli projevem nedostatečného utřídění pojmů, ale spíše důsledkem dlouhodobé cílevědomé propagandy. Propagandy, jejímž cílem je vyvolat u aktivistů spolků, nadací, veřejně prospěšných společností či občanských sdružení pocit, že Klaus ohrožuje jejich svobodu při rozvíjení všemožných aktivit, a učinit tak z nich své spojence.

Model občanské společnosti není jiným pojmem pro spontánní aktivity lidí, pro pestré projevy života společnosti. To by byl základní omyl. Svobodná otevřená živá společnost je přirozeným prostorem pro mnohé neorganizované i organizované aktivity. Ty slouží svým členům k uspokojování potřeb nebo k prosazení cílů, které tito členové považují za priority v rámci společnosti. Tyto iniciativy se zbytečně cítí dotčeny slovy o modelu občanské společnosti jako o hrozbě pro svobodu člověka. Klausova varovná slova o občanské společnosti nemíří na jejich bohulibé či třeba i velmi utilitární aktivity, ale na ideologii, podle které je třeba „zastaralou" demokracii nahrazovat jinými principy a v níž struktura nestátních struktur sehrává roli mocenského nástroje.

Některé z těchto struktur se stávají nátlakovými skupinami, které si plnění svých priorit vynucují i dosti neomaleně. Mají to v demokracii jednoduché, neboť využívají fenoménu koncentrovaného a rozptýleného zájmu. Fenoménu, na němž spočívají všechny lobbismy i efektivita prosazování skupinových zájmů proti zájmům širší veřejnosti. Lze nalézt mnoho rozhodnutí, při kterých je újma rovnoměrně rozprostřena, takže dotčené tolik nepálí a nemotivuje se účinně bránit, zatímco z výnosu z takového rozhodnutí profituje malá skupina a každý její člen je proto vysoce motivován a skupina bývá dobře organizována.

Zájmové skupiny jsou vynalézavé při šíření propagandy, která má jejich parciální zájmy prezentovat jako zájem veřejný. Nicméně všechny tyto projevy k životu svobodné společnosti patří a pokoušet se je vymýtit by bylo pošetilé. Ano, občas tyto formy nátlaku dosahují takové míry, že pro ochranu zájmu rozptýleného je třeba jim čelit. To lze ale opět jen konkurenčním vlivem a také rozhodnou a dobrou argumentací. Institucionálně to není možné.

Dosud jsme ale mluvili jen o nástrojích vlivu. Krajní projevy tzv. občanské společnosti se ale s vlivem nespokojují. Touží po moci. Příkladem jsou profesní komory s povinným členstvím, na které je ze zákona delegována část výkonu státní správy. Vůči svým členům se chovají jako autoritativní státní orgán, nečlenům mohou zabránit ve vstupu na trh. O občanovi a jeho právech tak rozhoduje zájmová skupina bez univerzálního mandátu.

Dalším případem jsou ustanovení pravidel tzv. kolektivního vyjednávání, podle kterých jsou dohody uzavřené odborovými svazy platné i pro pracoviště, kde odbory nejsou. Lze říci, že pracovně-právní podmínky jednoho zaměstnance určuje nikoli zákon a smlouva, ale rozhodnutí zaměstnanců úplně jiné firmy.

Jiným příkladem jsou situace, kdy profesní sdružení či zájmové skupiny delegují či nominují kandidáty do orgánů, které jsou pověřeny výkonem státní správy (třeba mediální rady). Lze pak říci, že člen takové skupiny rozhoduje i za spoluobčany, kteří členy žádné takové skupiny nejsou.

Dalším příkladem jsou správní rozhodnutí, kdy účastníky řízení jsou ze zákona i vyjmenované zájmové skupiny (např. organizace ekologických aktivistů a radikálů), jejichž členové tak mají větší rozhodovací pravomoci než veřejné, občany volené instituce.

Na mezinárodní úrovni jde o nátlakové a zájmové organizace, které - do značné míry financované penězi rozdělovanými veřejnými institucemi -  získávají práva podobná mezistátním organizacím s mandátem.

Není třeba nikomu vyčítat, že zájmové skupiny důsledně sledují své zájmy. To je ve svobodné společnosti normální. Problém nevězí v aktivitách zájmových skupin, odborů, komor či „neziskových" organizací. Tyto subjekty se pouze v mezích daných podmínek snaží maximalizovat svůj profit. Problém vězí v pravidlech, která těmto subjektům svěřují část moci. Tato pravidla jsou produktem postdemokratické ideologie. Osou této ideologie je právě pojem „občanská společnost".

Na první pohled jde jen o název, u kterého bychom spolu se Shakespearem mohli říci: co je po jméně, svobodná společnost i pod jiným jménem „voněla by stejně". Mohli bychom říkat, že občanskou společností lze rozumět i svobodnou společnost, strukturovanou spontánně vzniklými organizacemi. Ale není tomu tak. Už v samotném termínu „občanská společnost" je obsaženo jisté nikoli neutrální vidění světa.

Každý z nás je nositelem mnoha rolí. Ráno vstaneme a potkáváme se s členy své rodiny jako tatínek, sestra či třeba strýček. Jedeme do práce a jsme cestujícími. V práci jsme kolegy svých kolegů. Pak jsme třeba návštěvníkem koncertu či zákazníkem v restauraci. Některé role se překrývají a kombinují, jiné střídají.

Býti lidskou osobností není role. To je identita. Zato býti občanem je role. Občanem jsme, když přicházíme do styku se státem nebo obcí, prostě s erárním soukolím. Občanem je člověk jako volič, daňový poplatník, příjemce dávek, jako objekt regulací. Je to role široká, nikoli zastřešující. Není to identita.

Občanská společnost je proto primárně společností občanů, vymezených lidských rolí, nikoli lidí se vším všudy. Je společností chápající člověka zúženě jen jako občana. Občanská společnost nemůže být zastřešujícím termínem pro celé lidské společenství, nýbrž pouze pro vymezený typ aktivit a vztahů. Nevyčerpává veškerou lidskou pospolitost. Pokud bychom připustili, že ve všech svých rolích je člověk občanem, pak splňujeme definici totalitní společnosti. V té má stát ambici vstupovat „totálně" do všech oblastí lidského života, koneckonců odtud také tento systém dostal své jméno.

V jistém smyslu by bylo možné chápat pojem „občanská společnost" jako společenství žijící v takovém státě, který je důsledně odvozen od vůle a mandátu občanů, a to narozdíl od totalitního režimu, kde je občan jen kolečkem státní mašinérie. Jenže podle tohoto pojetí nejde o společnost ve vlastním slova smyslu, nejde o sociální vzájemné společenství, ale jde o strukturu, o stát, o nástroj kolektivního rozhodování a tím i o (byť tu nejcivilizovanější) formu násilí vůči svobodné individualitě. V takto pojaté občanské společnosti sice údajně existuje stát pro občana - zatímco v totalitním režimu je občan pouze částí celku a jeho identita je podřízena vyšší identitě kolektivu - v obou případech ale mluvíme o státu a o vztahu státu a jednotlivce, nikoliv o vztazích jednotlivců či jejich spontánních, svobodně utvářených struktur mezi sebou.

Vedle demokratického státu ale paralelně existují různá jiná společenství s vlastními přirozenými vazbami, přirozenými nevnucenými a neformálními autoritami či dokonce paralelní systémy s autonomními pravidly, rituály i institucionálními mechanismy. Ty tvoří jádro veřejné mimointimní lidské existence. Pokud má někdo na mysli právě tyto paralelní struktury a používá pro ně termínu občanská společnost, nedělá pouze sémantickou chybu, ale vypovídá tím i o svém chápání lidské sounáležitosti. Snaží se totiž přenášet modely vztahu občan-stát na všechny ostatní, i spontánní a přirozené aktivity.

Na první pohled to vypadá obráceně, že totiž postdemokraté mluví o občanské společnosti jako o jakémsi konkurentu státu, o jeho alternativě, která může stát vytlačovat z jeho domén a přebírat některé jeho funkce. Ve skutečnosti ale jde o cosi jiného. Prostřednictvím zdánlivého tlaku na „poobčanštění" státu prosakuje naopak sám stát a jeho atributy i do oblastí, kvůli kterým nebyl vytvořen. Toto prosakování je nebezpečnější než samotné rozpínání státu. Je totiž méně patrné a naši svobodu omezuje nenápadněji, než státní moc. Při rozpínání státu jsou jeho hranice stále zřetelné, při prosakování už nikoli.

Typického stoupence takto definovaného konceptu občanské společnosti odhalí jednoduché výroky. Na jedné konferenci jsem slyšel, že případné omezení státních dotací pro tzv. neziskové organizace by prý bylo přímým ohrožením občanské společnosti. Jestliže nám někdo tvrdí, že občanská společnost je pouze termínem pro nezávislé spontánní organizované aktivity, jak je možné, že tyto aktivity mají mít nárok na peníze násilím vybrané státem od daňových poplatníků? Jak může tyto údajně nezávislé, spontánní a přirozené aktivity ohrozit absence peněz od státu? Absence peněz od státu může přece ohrozit jen kvazistátní strukturu. Strukturu na stát napojenou, z něj žijící a státem se nechávající používat. Tedy prodlouženou ruku státní moci.

Stoupence ideologie občanské společnosti poznáme i podle typických vět typu: „proč to má dělat stát, když to může za něj udělat ta či ona veřejně prospěšná organizace", nebo třeba: „je nutno zaplnit prázdný prostor mezi státem a jednotlivcem, to jen skrytí etatisté chtějí, aby stát vládl izolovaným individuím a měl tak moc pevněji v rukou". Tyto už skoro otřepané věty prozrazují na svoje mluvčí, že nechápou nebo dokonce účelově zamlžují sám princip státu jako prostoru vzniku a výkonu (a vynucení) kolektivního rozhodování.

Slova o „prostoru mezi občanem a státem" jsou obvyklou frází  ideologie občanské společnosti. Její stoupenci vyčítají svým oponentům, že chtějí tento prostor udržet jako vakuum. Demokraté se zase často zbytečně brání tvrzením, že si takové vakuum nepřejí, že ten prostor přece také chtějí mít zaplněný spontánními aktivitami lidí. Tento defenzívní postoj ale přejímá tezi postdemokratů, že takový prostor MEZI automaticky existuje, existovat má, a že spor je jen o tom, čím a jak má být zaplněn.

Prostor mezi občanem a jeho státem však nemá být žádný. A velice je nutno zdůraznit to klíčové slovo JEHO. Obhájci fráze o prostoru mezi občanem a státem totiž nevidí stát jako instituci patřící občanům, ale jako monstrum, které je třeba nějak obcházet, nahrazovat, překonávat jiným modelem kolektivního rozhodování. Občanskou společností. Proto necítí potřebu a nutnost, aby se občan svého státu mohl přímo dotýkat. Jejich vidění vychází z představy, že stát (a politika vůbec) byl zřízen jakýmisi výsadkáři z jiných světů. Proto vidí smysl v paralelních strukturách nahrazujících demokracii přebíráním přímého podílu na rozhodování nebo ve vidění nátlakových skupin jako prostředníka mezi občanem a státem. A tyto organizace mají fungovat jako filtr, jako monopolní zprostředkovatel. Jako svého druhu „majitel klíčů".

Občan, který je od státu oddělen jakýmsi „živým" prostorem, ztrácí možnost svůj stát přímo pověřovat svým mandátem, tento mandát průběžně aktualizovat a kontrolovat. Stává se závislým na korporativistických strukturách. Stoupenci této ideologie nevidí stát jako instituci stojící a padající s mandátem občanů, ale jako jakéhosi samostatného živočicha. Občan má ale zásadní právo, aby mezi ním a jeho státem nebyla bariéra žádná. Má právo, aby mezi ním a státem nestál žádný překladatel z češtiny do češtiny, žádný zprostředkovatel. Občan má právo svůj stát řídit a kontrolovat přímo. A ne že kdosi svými širokými zády odstaví občana od jeho státu se snahou získat výsostné právo na tlumočení jeho přání a zájmů.

Prostor pro spontánní organizované aktivity lidí má existovat a má být nekonečně velký. Jeho poloha ale nijak nesouvisí se spojnicí mezi státem a občanem a je na ní zcela nezávislá.

Další frází stoupenců modelu občanské společnosti je, že určité struktury mají vykonávat jisté činnosti za stát, místo něj, protože to je prý výhodnější, efektivnější. Má-li ale někdo dělat něco za stát (místo státu), pak se tím především přiznává, že se mluví o doménách primárně náležících státu. Od státu si je různé „náhradní struktury" jen půjčují v zájmu údajně lepší efektivity. Říkají také, že lépe než státní mašinérie bude plnit tyto funkce nestátní organizace, ale protože to vlastně dělá „za stát", chce za to od státu výhody. A stát si zároveň nad těmito „propůjčenými" aktivitami ponechává svou kontrolu.

Protagonisté modelu občanské společnosti tím přiznávají, že jde o činnosti, které z principu nepatří do sféry individuálního rozhodování. Zároveň s tímto přiznáním říkají, že stát není ideálním místem pro výkon kolektivního (a tedy jednotlivcům vnucovaného) rozhodování. Jejich cílem je od státu (a pryč ze sféry demokratické kontroly) přebírat nejen objem jakési péče či okruh činností, ale i právo obhospodařovat veřejné statky, brát si na to od státu prostředky a oprávnění rozhodovat o druhých lidech. A to je nebezpečné.

Jestliže stát, byť demokratický, je formou násilí, pak je třeba ostří tohoto násilí držet v pevné pochvě demokratických institucí nadaných mandátem, omezených demokratickými pravidly a kontrolovaných veřejností. Prosakuje-li erár mimo demokratickou kontrolu a zároveň ponechává-li si možnost zasahovat do života lidí, užívat jejich peníze atd., pak je to nejnebezpečnější forma etatismu.

Nemáme chtít, aby někdo dělal něco za stát. Máme chtít, aby toho stát dělal co nejméně, ale aby to málo skutečně dělal jen on sám. Za stát může konat pouze stát. Pokud jedná jeho jménem někdo jiný, zůstane tomuto „náhradnímu" subjektu pravomoc používat proti občanům násilí, ale poztrácí se jeho podřízenost demokratickým a kontrolním mechanismům. Existují-li veřejné statky, jejichž spravování a užívání opravňuje k užití kolektivistického násilí, pak nechť jsou spravovány a užívány pod demokratickou kontrolu demokratického státu, neboť pro jeho existenci jinak není žádné jiné oprávnění.

Jestliže tisíce spontánně vzniklých společenských aktivit vyvíjejí činnost ve prospěch svůj i svého okolí, pak tak nečiní „za stát", ale za sebe, ze své vůle a ze své potřeby. Přece nelze mlčky předpokládat, že stát je původně výhradním legitimním provozovatelem těchto činností a spontánní aktivity jen náhradním (a třeba i někdy lepším), druhotným řešením. Spontánní autentické aktivity musí být iniciovány nezávisle na veřejném sektoru, jinak o spontánnosti a autenticitě nemůže být řeč.

Pokud by někdo takovým spontánním aktivitám chtěl bránit v činnosti či tuto činnost chtěl nějak omezovat, dopouštěl by se útoku na svobodu. To však od kritika modelu občanské společnosti, jakým je Václav Klaus, nehrozí a nikdy nehrozilo. Ano, propagátoři „občanské společnosti" za takový útok považují již snížení či odepření státní dotace či zpochybnění nároku na daňovou výhodu. Dotace je alespoň přímá nedobrovolná účast poplatníků na financování jisté činnosti, ale selektivní daňová úleva je stejnou nedobrovolnou účastí, avšak nepřímou, skrytou, a proto nevyžadující demokratické prosazení v soutěži s jinými prioritami. Na ostatní poplatníky přenáší povinnosti doplácet na veřejné statky i za ty subjekty, kterým bylo selektivně uleveno.

Tendence dát organizacím a skupinám moc nad člověkem a fungovat místo státu nebo stát dokonce ovládat, je třeba chápat jako formu korporativismu. A korporativismus vznikl z frustrace nad demokracií a z neschopnosti řešit tuto frustraci uvnitř systému. Klasickou ukázkou tohoto myšlení je věta: Jsme syti nevěcného hašteření politiků.

Mohla by dobře zapadnout do některého Mussoliniho projevu nebo do Hitlerova Mein Kampfu, pochází však z české klasiky občanské společnosti: z ustavujícího prohlášení hnutí Impuls 99. Není ničím menším, než přímým útokem na demokracii. Kdyby její autoři chtěli zůstat na půdě demokracie, pak by se obraceli se svou nevolí na konkrétní politiky, konkrétní strany, mohli by je právem či neprávem kritizovat jakkoli brutálně a mohli by tvrdit, že oni by politiku dělali lépe, anebo by pověřili někoho, komu by už věřili. Jenže tato věta odsuzuje politiku jako systém a politiky jako „třídu".

Jsou-li autoři podle svých slov syti „hašteření politiků", čili legitimní soutěže lidí, kteří získali mandát svobodných spoluobčanů ve svobodných volbách, pak nemohou sledovat nic menšího než odstranění systému a zavedení něčeho jiného než je demokracie. A do té doby se budou pokoušet o by-passování demokratického systému jinými metodami, které nejsou postaveny na mandátu občanů, pocházejícím ze svobodných a rovných voleb.

Občanská společnost je prezentována jako nevinný model, proti kterému může protestovat jen člověk vedený zlými motivacemi. Ve skutečnosti je to bestie, po kouskách ukusující naši svobodu. Václav Klaus si toho všiml. Proto je aktivisty modelu občanské společnosti vydáván za ztělesněné zlo.

Líbil se Vám tento článek?

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

123 - 4175230287/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.