Mluvím o technice kladení tzv. sugestivních otázek. V životě jsem jich od nikoho neslyšel víc, než právě od moderátorů a snad ještě víc od moderátorek zpravodajství ČT, když vedou rozhovory s lidmi, které si do pořadu zvou. Třeba i jen telefonický, kdy se moderátorem pozvaný prezentuje na monitoru jen svou svou fotografií, anebo sedí přímo ve studiu, to je jedno, je to prostě ten host, který nebyl do vysílání zpravodajského pořadu pozván proto, aby zde něco nového či dosud neznámého posluchačům sdělil či dokonce prozradil, ale výhradně a je a jen proto, aby divákům oznámil onu velkou a překvapivou novinu o tom, že má naprosto stejný názor jako ta slečna ať s vlasy nazrzlými, či černými či kudrnatými, která se jej právě teď na cosi ptá? Třeba takto.

„Jak myslíte, že vláda zvládla nápor pandemie? Myslím, když uvážíte ten zmatek, kdy každý člen vlády mluvil jinak, existoval absolutní nedostatek roušek, respirátorů atd.?“

Hostu, který si tuto až nevkusně návodnou otázku právě vyslechl, je v tu chvíli vše jasné. Moderátorka ode mě žádá, abych vládu rozcupoval na tisíc kousků. O tom žádná pochybnost.. A otevřeně ode mě chce nejen, abych to, co její otázka obsahuje potvrdil, ale určitě i to, abych ji navíc i demonstroval třeba nějakými průkaznými příklady. Jistě, jinak by si mě sem nepozvali, proto tady jsem. Herdek, co teď? U televizoru mě vidí rodina, ale nejen ta nejužší doma, ale i ta širší, Keprtovi z Vysočiny. Smrčkovi z jižní Moravy, otcův bratr z matčiny strany z Kouřilova, který vždycky prohlašoval, že já jsem přesně ten typ, co díru do světa neudělá.