Zajišťovací příkazy, o nichž se mluví, jsou dány zákonem č. 280/2009 Sb., daňovým řádem. Ten v ustanovení § 168 stanoví, že je-li odůvodněná obava, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, může správce daně vydat zajišťovací příkaz. Znamená to tedy, že správce daně zajišťuje nevybranou budoucí daň, jinak řečeno, zajišťuje výběr daní, které by se do státního rozpočtu nikdy nedostaly.

Zákonodárce tímto ustanovením reagoval právě na takové případy, kdy se daň a to především daň z přidané hodnoty (DPH), díky různým spekulacím a tzv. karuselovými obchody nejen nevybere, ale účastníci uvedených transakcí ještě požadují vratku na této dani. Nutno upozornit na to, že zajišťovací příkazy nejsou v daňovém řádu z roku 2009 novinkou, prakticky stejné ustanovení obsahoval již předchozí zákon o správě daní a poplatků, možnost vydání těchto příkazů tak existuje v našem právním řádů přes 10 let.

Po roce 1989 řešila finanční správa řadu případů, kde docházelo k obrovským daňovým únikům, často s podezřením úmyslnými a státními orgány tiše tolerovanými. V paměti jsou nevybrané daně z ropných výrobků, které byly deklarovány jako lehké topné oleje (LTO) bez zdanění spotřební daní a z něj i DPH. Trvalo léta, než se legislativa upravila, daně však státu nikdo již nezaplatil a řada lidí na tom dost zbohatla. Podobné to bylo i oblasti stavebních prací, kde firmy zaměstnávaly na černo především cizince, a aby nemusely odvádět DPH, tak si dokumentaci – přijaté faktury – prostě vymyslely.

Legislativa na to přirozeně musela reagovat, byť někdy záměrně velmi pozdě, např. zdaněním LTO, nebo v současnosti třeba i kontrolním hlášením. Přirozeně, že se příjmy státního rozpočtu zvyšují, nicméně spekulace v oblasti daňových podvodů jsou nyní daleko sofistikovanější, propracovanější, s využitím i médií, kterým se dávají nepřesné nebo zavádějící údaje.

Jednotlivé případy