K tomu občas uslyšíte průpovídku o tom, že kdyby Evropa pomáhala řešit problémy přímo na místě, třeba bychom dnes nebyli tak obohacováni. 

Částečně tomu nahrává skutečnost, že po několika nocích strávených někde v lese bude víceméně každý vypadat jako bezdomovec, i kdyby to před týdnem byl ředitel Živnobanky. Tím se bezprostřední vizuální dojem, že přece musí jít o ubožáky, posiluje. Kdyby dotyční přestali aspoň na chvíli házet kameny po Polácích a tvářili se adekvátně sklesle, videonahrávky by byly jednoznačně na jejich straně.

To je ovšem poněkud v rozporu se skutečností, že cena za „běloruskou cestu“ se odhaduje mezi 12 a 15 tisíci eur na osobu (Deutsche Welle) a turecké „šedé pasy“ vycházely na pět až osm tisíc eur, než policie příslušný úřednický kartel rozbila (RTL). I kdyby se na to skládala celá rodina, je to dost peněz. Výrazně více, než co si v souvislosti s rozvojovým světem představujeme.

Mám opačnou hypotézu: chudáky u hranic nevidíme víceméně vůbec. Ti opravdu musejí utíkat pěšky nebo na rezavém náklaďáku, což znamená, že dorazí nanejvýš do sousedního státu. K tomu, zaplatit si letenku přes čtvrt světa a následně služby pašeráků (ať státních či soukromých), potřebujete být docela ve vatě.