Je jisté, že současný člověk může těžko mít víru tak prostou a nezpochybnitelnou, jako jeho předkové. Ale už Sokrates řekl: „Vím, že nic nevím. A jsem jenom o to moudřejší, než ti ostatní, že oni si myslí, že něco vědí.“

Snad je možné definovat náboženství jako vztah člověka k první příčině jeho bytí - a z něj vycházející pocit zodpovědnosti za své skutky. S tím je spojena schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem. Dobro odpovídá záměrům této „první příčiny“, zlo se jim protiví.

Ale už Blaise Pascal řekl v 17. století, že mu nejde o „boha filosofů“, ale o „Boha Abrahama, Izáka a Jakuba.“ Je jasné, že „bůh filosofů“ je příliš vzdálen našemu cítění. Není snadno se k němu citově přiblížit, navázat s ním skutečně osobní vztah. A pak, Bůh Abrahama, Izáka a Jakuba není jenom první příčinou našeho bytí. Je též Melech ha Olam, král vesmíru. I když Stvořitel ve své všemohoucnosti nechal svým lidským stvořením určitou volnost rozhodování, určitou dávku svobodné vůle, a tím též zodpovědnosti, stále svět řídí. A to můžeme sledovat jak v historii, tak i v našich osobních životech.

Česká společnost byla formovaná křesťanstvím. Je v jejím zájmu, aby se od tohoto svého kořene neodtrhávala. Víme, že většina českých občanů se dnes jako křesťané nedefinují. Ale velká většina i těch, kteří se tak nedefinují, jsou křesťanského původu. Jejich rodiče, nebo alespoň prarodiče a další předkové, byli křesťany.