Na toto datum jejich svátek „přeložila" katolická církev, aby vyvážila oslavy husitského martyria, připadající na další den. Ostatně cyrilo-metodějský svátek je čistě politická záležitost. Pro naše země jej objevil Karel IV., který věrozvěsty v rámci svého univerzalistického pojetí moci chápal jako symboly „přenesení moci Říma císařů z Byzance do Prahy jako středu světa." Další generace na Cyrila a Metoděje zapomněly, aby je znovuobjevili slavjanofilští blouznivci z dob takzvaného národního obrození. Ti v nich hledali pro změnu symbol sepjetí Čech s matičkou Rusí. Dnešní doba tyto muže prezentuje jako „svaté spolupatrony spojené Evropy," což není o nic menší nesmysl, než vidět v nich symbol čehokoliv jiného. Jestliže moravský kníže Rastislav od byzantského císaře žádal vyslání mužů, která do jeho říše přinese novou víru, jednal jako politik, který se musel bránit tlaku západního franckého souseda. A pro byzantského císaře byla vidina spojence stejné víry proti v té době mocnému pohanskému Bulharsku stejně tak lákavá.

Cyril a Metoděj byli výslednicí toho, čemu se říká umění možného, případně reálpolitika. Podsouvat dvanáct století starým událostem dnešní významy je plně v duchu orwellovského hesla „kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost." Jan Hus nebyl žádný originální myslitel. Kněží, kteří upozorňovali na vnitřní pnutí v církvi, byly v jeho době desítky: John Wycliff, Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, ale také pozdější papežové Robert ze Ženevy nebo Oddo Collona nebo panovníci - ať už to byl Karel IV. nebo jeho syn Zikmund Lucemburský. V podání vykladačů se Hus postupně stal bojovníkem proti němectví, rakousko - uherství, proti kapitalismu. Stejně tak se měnil z malého,plešatého a obtloustlého muže v sošného asketu, tyčícího se na Staroměstském náměstí. Je to lež na lež, manipulace na manipulaci. Jen díky lži a manipulaci se z husitství mohl stát údajný vrchol národních dějin; přitom husitství bylo ve své prvotní podobě především způsobem, kterým si lůza vybíjela vášně.