Ondřej Ryčl: Smečka hyen cítí kořist (první díl)

Kořist není v dobré kondici, je unavená mnohaletou štvanicí, kterou na ní pořádala a pořádá tahle smečka nepřátel. Jak to všechno dopadne, zda bude naše demokracie zadávena nebo se ubrání, nevíme. Můžeme se ale porozhlédnout kolem sebe a popsat současný stav.

Nejvíce hyen je samozřejmě rodem z marxistického ideového brlohu. Samozřejmě tu máme staré známé protisystémové staromarxisty. Ti po mnoha letech znovu zvedají hlavy, marxismus se tváří být očištěn od chyb minulosti a opět se jeví být cool vědecké řešení, jak jinak a lépe zorganizovat naší společnost. Doufal jsem, že tohle si už odžít nebudeme muset, že klasický komunistický marxismus už je za zenitem své moci. Nenávist k bohatým, tento pozůstatek třídního boje, se však znovu stal zcela běžným instrumentem v politických programech levicových populistů všeho druhu – metodou stokrát opakované lži se stala pravdou teze, že chudí jsou čestní a nekradou a boháči jsou třídou bezectných a zlodějů. Život tuto tezi nastokrát rozbíjí – nedomnívám se, že by bronzové nápisy z terezínského pietního pohřebiště a měděné urny ze hřbitovů po celé zemi kradli zazobaní podnikatelé, stejně tak si nemyslím, že když si koupíte sebelevnější avšak nové auto a zaparkujete si ho na pražském sídlišti Jižní město, tak vám ho hned druhou noc ojede dvacetikorunou nějaký boháč, co tam zajíždí bentleyem ze své luxusní vily. Musíme se smířit s tím, že ve společnosti opět panuje přinejmenším neláska k bohatým jako k třídě a že ideologické kořeny má právě v klasickém marxismu. Zkuste se seznámit s veřejně deklarovanými názory – doufám, že jen některých – studentů FAMU, a opravdu se leknete, jak je tenhle staromarxismus mezi mladými zase cool a trendy. Já se lekl hodně.

Mnohem početnější tlupa jsou ovšem novo- či neomarxisté. Ti se sice distancují od historicky nejkrvavější marxistické sekty, a to sice marxismu-leninismu, ale žádní beránci to nejsou, jsou to také pěkné hyeny. Ekologičtí aktivisté a globální alarmisté pracují stejnými metodami jako staří známí marxisté, jen používají jiný slovník. A jdou za stejným cílem jako ti dřívější – chtějí získat vládu nad společností. Záminkou už není sociální nerovnost, ale práva nějaké Přírody. Nikdo s ní sice nemluvil, ale docela dost lidí tvrdí, že úplně přesně ví, co si přeje, a prosazují to za ni. Pardon, omlouvám se za terminologickou nečistotu, ne za Přírodu, ale za Gaiu, samozřejmě. Cílem těchto sluníčkových lidiček není nic menšího než potlačení a zmenšení – ano, stačí jen číst ekologisty pozorněji – lidské populace a tu pak donutit žít v souladu s Přírodou, Gaiou. Nejlépe usilovnou prací v zemědělských komunách – tuto frázi jsem si dovolil opsat z jednoho raného dílka sociologa Jana Kellera, dnes lídra ČSSD do Eurovoleb. Napadlo mě, co by se stalo, kdyby v té zemědělské komuně pana sociologa rozbolely zuby – zubaři a ostatní brejličkáři by už tou dobou byli zmenšeni do přilehlých masových hrobů, jako v Kambodži. Asi by to musel řešit ideologicky a nějak si ty zuby dohodnout s tou Gaiou. Krásní lidé, ti ekologičtí aktivisté, takoví prozáření sluncem v duši.

Pak tu máme další krásný klon marxismu, a to sice feministky a gender. Feminismus je z podstaty věci forma rasismu. Argumentační linie feminismu je až k uzoufání podobná, opět jen s obměněnými slovy a termíny, s rasismem. Je dobré si přečíst nebo slyšet feministický text delší než pár vět, a záhy nahlédnete, že ženy si nejsou s muži rovny, ale jsou lepší – tedy že nejde o rovnost, ale o nadřazenost žen nad muži. V delších feministických statích jsou barvitě líčeny případy násilí mužů na ženách, až si člověk říká, že se to těm pisatelkám nějak musí líbit. Každopádně jsou z jednotlivých údajně pravdivých příběhů tvořeny zevšeobecňující závěry, z kterých jasně vyplývá, že muži terorizují ženy. Je to shodný formální postup jako u klasiků antisemitismu, jen místo Židů tu vystupují muži. A ovšemže i gender má své přirovnání – je to moderní forma marxistického lysenkismu, tedy popírání přírodních zákonů, objektivně existujících kolem nás. Panečku, soudruzi vědci Mičurin, Lysenko, soudružka vědkyně Lepešinská, ti dokázali dokázat vskutku nemožné. A moderní věda gender jde radostně v jejich šlépějích a popírá a překrucuje něco, co v přírodě změnit nejde. Tedy různost mezi pohlavími nejen fyzickou, ale i duševní. (Pro jistou: ta pohlaví jsou prostě jiná, ne že by bylo jedno nadřazeno druhému!) Zde mne poněkud děsí počet kateder Gender Studies a počet jejich studentů. Když už tak pilně studují, měl bych pro ně jeden kvíz: když jsou tedy ti muži upřednostňováni v práci před ženami a následkem toho dostávají ženy za stejnou práci mnohem méně peněz než muži, a to zejména v manažerských pozicích, tak proč, sakra, ten buržuj-keťas nezaměstnává samé ženy, a to zejména jako manažerky? Je v tom něco divného, někde někdo musí lhát…

Poněkud zvláštním stvořením i na tuhle smečku hyen jsou LGBTS, jestli jsem tu zkratku nepopletl. Tito zastánci sexuálních minorit nejsou ani tak proti parlamentní demokracii jako spíš proti přirozenému řádu lidské společnosti. Z požadavku tolerování – který je pro ty první písmenka z té zkratky normální – se stává požadavek adorace, z toho pak vnucování své sexuality jiným, třeba ve formě nových učebnic pro děti a přepisování pohádek. To spolu s posunováním hranice toho, co má být tolerováno, jako v případě adopce dětí homosexuálními páry. Novinkou v těchto módních trendech je v poslední době podpora legalizace mezigeneračního sexu, tedy pedofilie a pederastie, hezkým českým slovem prcačkářství. Nadějí pro případ, že všechny tyto módní trendy získají ve společnosti navrch je to, že taková společnost během jedné generace vyhyne. Moc toho o biologii nevím, ale zrovna s tímhle jsem si jistý.

Ale zpátky k politice. Dalším velmi silným predátorem parlamentní demokracie je velmi sofistikovaná forma moderního marxismu, fabiánský socialismus. A to jak ve formě otevřené, tak ve formě méně viditelné v různých takto orientovaných esoterických sdruženích, jako je například Římský klub. Jistou předností tohoto názorového proudu je, že tito lidé chtějí společnost uchvátit postupně a nenásilně, právě prostřednictvím aparátu právního státu a parlamentní demokracie. Jejich metodou je parlamentní prosazování takových zákonů, které více a více blokují a znemožňují fungování otevřené a svobodné společnosti a fakticky směřují k socialismu. Naštěstí tak chtějí činit formou postupnou a bez násilí. U nás jsou typickými, až učebnicovými představiteli této cesty pánové Jičínský a Rychetský (toho prvního si pamatují už jen pamětníci, ten druhý je ten soudce od Ústavního soudu), ve světě je to třeba Tony Blair a Michail Gorbačov, oba přiznaní a deklarovaní fabiánští socialisté. I když se to na první pohled nezdá, i vítězství fabiánského socialismu by znamenalo konec parlamentní demokracie. Jak moc je tento názor pravdivý nebo ne, můžeme sledovat naživo na příběhu Evropské unie, kde tento názorový proud převládá. A ve smečce za ním, a to po levém boku, tam běží standardní marxističtí trhači demokracie včetně hodně divokých exemplářů z řad Zelených. Klasickou ukázkou techniky fabiánského socialismu jsou opakovaná referenda, která probíhají do té doby, než voliči zvolí variantu preferovanou z Bruselu – pak zámek zaklapne a další referendum o věci už není. Demokracie a té parlamentní je v Bruselu méně a méně; uvidíme, jak to v té Evropě skončí. Rozhodně je tato varianta predátora nejpřítulnější z hyen ve stopě parlamentní demokracie – dá se s ní i chvíli pohrát.

Avšak zpátky domů. Další opravdu pořádnou obludou, chystající se u nás zakousnout parlamentní demokracii, jsou klasičtí populisté. V Česku je jejich tradice dlouhá a silná, začalo to Sládkovými Republikány, kteří ve své době přebrali část elektorátu komunistům, to mezi jejich nejvíce neinteligentními voliči. Taháky pro ně byly a jsou sázka na jistotu u té části populace, které Masaryk říkal patologická sedlina – rasismus, nenávist, závist, sobectví. Věci veřejné to obohatily o vytvoření strany jako podnikatelského záměru a tomu odpovídající vnitřní struktury, včetně náboru členů na konkurs. Poslední inkarnací této politiky je samozřejmě hnutí Úsvit českého rasisty japonského původu. I ten však přišel s něčím novým, a sice s ideologií řízení společnosti formou referend, tedy takzvanou přímou demokracií. Ta se ovšem má ke skutečné demokracii jako kulturní vložka k hygienické vložce – souvisí spolu jen tak, že to podobně zní. Společnost řízená přímými referendy je společnost se zcela znejistěnou budoucností – nikdo neví, zda po třeba již zítřejším referendu budou platit peníze, zda budou fungovat banky, školy, nemocnice, zda váš byt či dům vám bude patřit i zítra. A hlavně, jestli až se zítra za úsvitu probudíte, jestli budete svobodný člověk nebo už ne. Vládcem společnosti se stane ten, kdo bude mít moc vyhlašovat a formulovat referenda. Taková společnost se ovšem jmenuje totalita, ne demokracie. Je jen smutné, že na tento ideologický lep a vlastně docela chytrý propagandistický trik sedli i někteří vcelku inteligentní lidé. A ovšem, Švýcarsko – tam, zkráceně řečeno, referenda fungují, protože nefungují. V tom smyslu, že je voliči nezneužívají a nenadužívají a nechávají vládu nad společností orgánům klasické zastupitelské parlamentní demokracie, a referenda používají jen někdy a někde. Švýcarská společnost je také trochu jinde než naše svými, řečeno vědecky, memy zodpovědnosti. Řečeno více polopatě a na příkladu, tak Švýcaři si po službě v armádě domů odnášejí ruční zbraně včetně pistolí, samopalů a dál až do úrovně kulometu a nikdo to tam nezneužívá. Nepokouším se ani představit, jak by vypadal po zavedení tohoto pravidla u nás konec fotbalového mače takového Baníku proti Spartě.

Bude pokračovat…