Uvědomíme si například, že kdyby piloti dopravních letadel nezačali zpomalovat už dávno nad sousedními zeměmi, nikdy by se jim nepodařilo přistát v Praze. Úl našeho domova by přelétli a skoro ani nezaznamenali, že hučí, tak jasně a samozřejmě jsme vklíněni do Evropy. Jsme odsouzeni k Evropě. Ale zdá se, že značné části Čechů se to nelíbí. Je jim nepříjemné připustit si, že celá naše národní existence byla vždy součástí vyrovnávání mocenských poměrů v kontinentálních rozměrech. I když zapomeneme na průzkumy veřejného mínění, rozhlédneme-li se kolem sebe, zjistíme, že ona hluboce zakořeněná nedůvěra k zahraničí a krátkozrakost má praktické důsledky.

Už téměř tři desetiletí je to jen na českém státu, aby své rychlé železnice a dálnice nabídl jako podávanou ruku sousedům. Místo abychom byli z Brna ve Vídni za necelou hodinu, postáváme na semaforu u Pasohlávek a dumáme nad projekty, jak rozrýt Moravu naprosto zbytečnými kanály. Odvážíte-li se z Budějovic do Lince o prázdninách, dávná koněspřežka vám bude připadat jako kýžený ideál komfortu. Technologický standard vyspělých zemí by umožnil, abychom dojeli vlakem do Berlína za hodinu a půl. To bychom na tom ovšem museli chtít pracovat. Kde chybí vůle, nemá cenu vymlouvat se na nevyřízené stavební povolení.