Obyvatelům je naznačováno, že s vládou nemají spolupracovat. Ale od nikoho z kritiků jsme zatím neslyšeli, co by tedy měla vláda dělat. Jako by kritik stál s rukama založenýma na prsou a s pobaveným úsměvem říkal: „No tak, vládo, předveď se, můj problém to není.“ Jako by ti lidé úplně zapomněli, že je to také jejich země. Že jde také o jejich životy. A že nezvládnutí epidemie může přinést fatální politické změny.

Žel to nejsou jen okrajové psychopatické skupiny a fanoušci vesmírných ještěrů, ale téměř veškerá parlamentní opozice a ex-prezident Václav Klaus.

Nicméně i když odhlédneme od momentálních politických souvislostí, otázka zůstává. Jak jinak je možné postupovat? Ve skutečnosti to není otázka nová. I když sociální sítě a mainstreamová média vesměs přetékají demagogií, na menších odborných serverech a v uzavřených skupinách běží věcná debata. Z té debaty už vzešly určité závěry, které se opírají o konkrétní zkušenosti různých zemí.

Rýsují se v zásadě tři možnosti reakce na covidovou epidemii.

Za prvé. Předstírat, že žádná epidemie neprobíhá. Trochu posílit nemocniční kapacity (ale neutrácet za to příliš peněz) a vůbec neomezovat lidské chování. To je cesta, kterou je obtížné posuzovat, protože se dosud nenašel nikdo, kdo by měl odvahu po ní jít. Velká Británie to zkusila a rychle přešla do režimu tvrdých karantén. Švédsko a Bělorusko, o kterých se v této souvislosti mluví, ve skutečnosti aplikovaly řadu zákazů a mají buď velmi ukázněné obyvatelstvo, nebo omezený pohyb lidí.