Hovoří o konfrontaci křesťanství a původního slovanského duchovna, která přinesla našim dávným předkům mnoho bolesti a neštěstí. Která je stála mnoho lidských životů, protože tento vzájemný střet proběhl snad tím nejhorším způsobem, jakým jen mohl.

A stalo se tak proto, že křesťané vnímali slovanskou duchovnost jako čisté pohanství. Čili jako cosi, co nemá žádného práva na existenci. To reálně znamenalo různé sankce, perzekuce, potlačování, pronásledování, či dokonce přímou fyzickou likvidaci.

Zkusme si však položit čistě hypotetickou otázku, jak to vše mělo ve skutečnosti proběhnout správným způsobem? Čili harmonicky a ideálně! Tak, jak to bylo shora chtěné! Odpověď je velmi důležitá proto, abychom mohli získat určité zevšeobecňující historické poučení, aby se cosi podobného nemuselo stále donekonečna a v nejrůznějších obměnách opakovat. Opakovat dokonce také v naší nejaktuálnější současnosti, jak si později ukážeme.

Křesťané, jako lidé duchovně výše stojící měli potvrdit svou duchovní výšku tím, že ve vztahu k původnímu slovanskému duchovnu měli projevit mnohem větší empatii. Čili snahu o vcítění se do jeho podstaty.

Jejich energie tedy vůbec neměla být vložena do negativity, jakou bylo pronásledování, potlačování, donucování a vyhlazování, ale jedině do snahy o pochopení. A pokud by byli opravdu takovou snahu vyvinuli, museli by nutně pochopit dvě základní skutečnosti.