Je jedním ze zakladatelů a hlavních přispěvatelů magazínu The American Conservative (TAC) a komentátor zpravodajské kabelové televize MSNBC. Mimo to napsal několik knih prezentující jeho politické, náboženské a sociální názory. Řadí se k tradičnímu (tzv. skalnímu) konzervatismu.
Buchanan vyrůstal v silně konzervativní a křesťanské rodině s irskými, skotskými a německými kořeny, jejíž rodokmen je zmapován do roku 1667. Někteří z jeho předků bojovali ve válce za americkou nezávislost, jiní příslušníci rodu Buchananů zase bojovali v občanské válce na straně Konfederovaných států amerických.
Po maturitě na prestižním katolickém gymnáziu Gonzaga Buchanan vystudoval angličtinu a filozofii na univerzitě v Georgetownu (Georgetown University). Již tehdy se ukazuje coby silně politicky profilovaný, podílel se také na studentské demonstraci proti sovětskému vpádu do Maďarska. Po absolutoriu na Georgetownu získal doktorát ze žurnalistiky na Columbijské univerzitě a poté začal pracovat v konzervativním listu St.Louis Globe democrat. Angažoval se také v neúspěšné prezidentské kampani konzervativního jestřába Barryho Goldwatera.
Roku 1966 si jej vybral do týmu poradců viceprezident Richard Nixon, po jeho zvolení do prezidentské funkce Buchanan pracoval v Bílém domě jako prezidentův poradce. Tu samou funkci zastával u dalšího republikánského prezidenta, Geralda Forda. Začátkem osmdesátých let se podílel – spolu s bratrem Tomem a sestrou Angelou – na prezidentské kampani Ronalda Reagana a po jeho přesvědčivém vítězství se Buchanan stává hlavním poradcem pro styk s médii a také prezidentovým „speechwritterem“.
V letech 1992 a 1996 byl druhým nejúspěšnějším kandidátem republikánské strany v prezidentských primárkách. Pokaždé získal kolem třetiny republikánských hlasů a zvítězil ve státě New Hampshire. Na republikánském sjezdu v roce 1992 na sebe strhl pozornost projevem o kulturní válce, v němž varoval před sílícím vlivem neomarxistické a kulturní levice.
Buchanan bývá označován za ústřední postavu politického směru zvaného paleokonzervatismus, mezi jehož základní pilíře patří tradicionalistický konzervatismus v anglosaském duchu, vlastenectví a rodinné i křesťanské hodnoty. Je stoupencem striktního omezení imigrace, odmítá posilování nadnárodních struktur jako EU, OSN a WTO na úkor suverénních států, ostře vystupuje proti multikulturalismu a pozitivní diskriminaci a odmítá vývoz demokracie do ciziny za cenu životů amerických vojáků a peněz amerických daňových poplatníků. Rovněž v takzvaných kulturně-morálních otázkách (registrované partnerství, genderové spory, feminismus, držení zbraní atp.) zastává konzervativní stanoviska.
Z dlouhé řady jeho knih česky vyšla pouze jedna, a to Smrt západu s podtitulem Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožuje naši zemi a civilizaci. Právě z ní vybíráme dnes podstatnou část 4. kapitoly zabývající se marxismem 20. století a jeho dnešním následníkem – kulturním marxismem, který je u kořene nechvalně převratných změn ve společenském životě našich dnů.
Frankfurtská škola vstupuje do Ameriky
V roce 1923 založili Lukács a členové německé komunistické strany na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem Institut marxismu podle modelu Marx-Engelsova institutu v Moskvě. Po jistých úvahách mu dali méně provokativní název Institut für Sozialforschung (Institut sociálního výzkumu). Ten brzy vešel ve známost prostě jako Frankfurtská škola.
V roce 1930 se stal jeho ředitelem marxistický odpadlík a obdivovatel markýze de Sade Max Horkheimer. Horkheimer také došel k závěru, že se Marx mýlil. Dělnická třída nesplnila svou roli avantgardy revoluce. Západní dělníci byli šťastní, když se z nich stávala střední třída, nenáviděná buržoazie. Zklamali marxisty, které nepřekvapily události na Wall Streetu v květnu roku 1970, kdy radikály a studenty, kteří protestovali proti Nixonovu vpádu do Kambodže, zbili dělníci stavebních odborů Petea Brennana, jehož tehdy Nixon ve své vládě jmenoval ministrem práce.
Za Horkheimerova vedení začala Frankfurtská škola marxismus převádět do kulturních pojmů. Příručky pro staré bojiště byly zavrženy a sepsaly se nové rukověti. Pro staré marxisty byl nepřítelem kapitalismus, pro nové marxisty se stala nepřítelem západní kultura. Pro staré marxisty bylo cestou k moci násilné svržení režimu, jako tomu bylo v roce 1789 v Paříži a v roce 1917 v Petrohradu. Pro nové marxisty byla cesta k moci nenásilná a vyžadovala desetiletí trpělivé práce. Vítězství se dostaví teprve tehdy, až z duše západního člověka zmizí křesťanská víra. K tomu však dojde teprve tehdy, až kulturní a vzdělávací instituce zaujmou a povolají do svých služeb spojenci a agenti revoluce. Obsaďte kulturní instituce Západu, jeho „opevnění a valy“, a stát, jeho „vnější příkop“, se zhroutí bez boje.
Má Robert Šlachta vaši důvěru?Anketa
Pro staré i nové marxisty však definice morálky zůstávala tatáž: to, co napomáhá revoluci, je mravné, co jí překáží, nikoli. Vědecký pracovník Hudson Institute John Fonte píše, že Gramsci věřil v „absolutní historicismus“ což znamená, že mravy, hodnoty, pravdy, normy a sama lidská přirozenost jsou pro každou historickou epochu jiné. Neexistují žádné absolutní mravní normy, které by byly univerzálně platné pro všechny lidské bytosti a vztahovaly se k něčemu jinému než ke konkrétnímu historickému kontextu; morálka je spíše „sociálním konstruktem“.
Proslulý Reaganův blept, že Sověti „si pro sebe vyhrazují právo na lež, krádež a podvod“, se dotklo pravdy, že ani ten nejčestnější marxista není s to činorodě bojovat, poznámka však zapříčinila téměř kolektivní nervové zhroucení ministerstva zahraničí.
Přibližně ve stejné době se k Frankfurtské škole připojili hudební kritik Theodor Adorno, psycholog Erich Fromm a sociolog Wilhelm Reich. V roce 1933 však tvrdě zasáhly dějiny. V Berlíně vystoupal k moci Adolf Hitler, a protože vůdčími postavami Frankfurtské školy byli Židé a marxisté, pro Třetí říši se příliš nehodili. Frankfurtská škola sbalila svou ideologii a uprchla do Ameriky. Odjel také právě graduovaný student jménem Herbert Marcuse. S pomocí Columbia University založili v New Yorku novou Frankfurtskou školu a nasměrovali své talenty a síly na podkopání kultury země, která jim poskytla útočiště.
K novým zbraním vyvinutým v kulturním konfliktu Frankfurtskou školou patřila kritická teorie. Název sice zní značně přívětivě, praxe z ní vycházející se však od toho naprosto lišila. Jeden ze studentů kritické teorie ji definoval jako „v podstatě destruktivní kritiku všech hlavních prvků západní kultury včetně křesťanství, kapitalismu, autority, hierarchického uspořádání, morálky, tradice, sexuálních zábran, loajality, vlastenectví, národního uvědomění, dědictví, etnocentrismu, konvencí a konzervatismu“.
Například za použití kritické teorie kulturní marxisté neustále opakují, že Západ nese vinu za zločiny genocidy proti každé civilizaci a kultuře, na niž narazil. V rámci kritické teorie se neustále opakuje, že západní společnosti jsou v dějinách největšími nositeli rasismu, sexismu, nativismu, xenofobie, homofobie, antisemitismu, fašismu a nacismu. V rámci kritické teorie se tvrdí, že zločiny Západu vycházejí z charakteru Západu, jak ho utvářelo křesťanství. Jedním moderním příkladem je „útočná politika“, za níž „zástupci“ a „lidé určení ke komunikaci s médii“ nikdy nebrání vlastního kandidáta, ale neustále útočí na opozici. Jiným příkladem kritické teorie je setrvalý útok na Pia XII. za jeho spoluvinu na holocaustu, přičemž vůbec nezáleží na množství důkazů, které prokazují, že takové obvinění není pravdivé.
Kritická teorie v konečném důsledku vyvolává „kulturní pesimismus“, pocit odcizení, beznaděje a zoufalství, za něhož lidé, přestože žijí v blahobytu a svobodě, pohlížejí na svou společnost a vlast jako na utlačující a nehodnou loajality a lásky. Noví marxisté pokládají kulturní pesimismus za nutný předpoklad revoluční změny.
V důsledku kritické teorie mnozí z generace šedesátých let, jíž se dostalo největších výhod v dějinách, přesvědčili sebe samé, že žijí v nesnesitelném pekle. V knize „The Greening of America“, která očarovala senátora McGoverna, soudce Douglase a noviny Washington Post, promluvil Charles Reich o „atmosféře naprostého násilí“ na amerických středních školách. Bylo to třicet roků před Columbine (narážka na střední školu Columbine ve městě Littleton ve státu Colorado, kde 20. dubna 1999 dva ozbrojení středoškoláci zastřelili 12 spolužáků. Pozn. překl.) a Reich tím nemyslel pušky a nože:
„Zkouška nebo test jsou formou násilí. Povinná tělesná výchova, je-li příčinou podrážděnosti nebo obav, je formou násilí. Požadavek, že se student musí procházet po chodbě, je násilí. Povinná školní docházka a povinné studium ve studovně jsou násilím.“
Knihy „Strach před svobodou“ Ericha Fromma a „The Mass Psychology of Fascism“ (Masová psychologie fašismu) a „Sexuální boj mládeže“ Wilhelma Reicha jsou odrazem kritické teorie. Nejvlivnější knihou, kterou však kdy Frankfurtská škola vydala, je „The Authoritarian Personality“ (Autoritativní osobnost). V tomto oltářním obraze Frankfurtské školy nahrazuje kulturní determinismus ekonomický determinismus Karla Marxe, je-li rodina hluboce křesťanská a kapitalistická a ovládaná autoritativním otcem, dá se očekávat, že se z dětí stanou rasisté a fašisté. Charles Sykes, vědecký pracovník ve Wisconsin Policy Research Center (Wisconsinské politické výzkumné centrum), popisuje knihu The Authoritarian Personality jako „nekompromisní obžalobu buržoazní civilizace s tím posunem, že to, co předchozí kritici považovali pouze za staromódni, bylo dnes prohlášeno za fašistickou a psychologickou deformaci“.
Tam, kde Marx kriminalizoval kapitalistickou třídu, Frankfurtská škola kriminalizovala střední třídu. Nezáleželo na tom, že střední třída stála u zrodu demokracie a že střední třída Velké Británie bojovala s Hitlerem, když soudruzi z Frankfurtské školy s ním v Moskvě žili na hromádce. Nezáleželo ani na tom, že americká střední třída poskytla Adornovi a jeho kolegům azyl, když prchali před nacisty. Na pravdě nezáleželo, neboť šlo o marxistické ideology a ti sami definují, co je pravda.
Když Adorno objevil pravý základ fašismu v patriarchálních rodinách, identifikoval nyní jeho přirozené prostředí – tradiční kulturu: „Je dobře známá hypotéza, že sklon k fašismu je nejcharakterističtějším projevem střední třídy, že to je v kultuře, a proto ti, kdo se nejvíce řídí touto kulturou, budou nejvíce nepříznivě ovlivněni.“
Edmund Burke kdysi napsal: „Nevěděl bych, jak navrhnout obžalobu proti celé jedné skupině lidí.“ Adorno a Frankfurtská škola však přesně toto učinili. Kategoricky tvrdili, že jednotlivci vychovávaní v rodinách ovládaných otcem, které jsou šovinisticky vlastenecké a vyznávají starodávné náboženství, jsou zárodeční fašisté a potenciální nacisté. Protože konzervativní křesťanská kultura plodí fašismus, na ty, kdo jsou hluboko ponořeni do takové kultury, se musí přísně dohlížet kvůli fašistickým sklonům.
Tyto ideje si levice zvnitřnila. V polovině šedesátých let 20. století byli konzervativci a autoritativní postavy, kteří kritizovali revoluci v univerzitních campech a kteří proti ní vystupovali, běžně označováni za „fašisty“. Generace „baby boom“ nevědomky sledovala scénář, který se dal srovnávat se stranickou linií stanovenou v roce 1943 moskevským ústředním výborem:
„Členové strany a čelné organizace musejí neustále napadat, diskreditovat a znevažovat čest našich kritiků. Rozzlobí-li se obstrukčníci příliš, označte je nálepkou fašisté nebo nacisté nebo antisemité. (...) Toto spojení se po dostatečně dlouhém opakování pro veřejnost stane ,skutečností´“
Od šedesátých let 20. století bylo označování oponentů za nenávistníky nebo psychicky nemocné nejúčinnější zbraní ve výzbroji levice. Zde je „tajný předpis“, jak ho popsal psycholog a spisovatel Thomas Szasz: „Chcete-li zlehčit počínání osoby (...), řekněte o ní, že je psychicky nemocná.“ Za tím vším leží politický program. Naše nemocná společnost má zapotřebí terapie, aby se uzdravila ze svého vrozeného předsudku. Když Christopher Lasch hodnotil „Studies in Prejudice“ (Studie o předsudku) Frankfurtské školy, z nichž nejvíce známou byla kniha „The Authoritarian Personality“, napsal:
„O účelu a úmyslu Studies in Prejudice rozhodoval závěr, že předsudek, psychologická porucha zakořeněná v autoritativní struktuře osobnosti, lze vymýtit pouze tím, že se Američané podrobí něčemu, co se podobá kolektivní psychoterapii – bude-li se s nimi zacházet jako s pacienty v blázinci.“
Toto je jádro „terapeutického stavu“ – režim, v němž hřích je nově definován jako choroba, zločin se stává protispolečenským chováním a v němž psychiatr nahrazuje kněze. Spočívá-li fašismus, jak říká Adorno, „v kultuře“, potom všichni, kdo jsme byli vychováni v této staré kultuře Boha a země čtyřicátých a padesátých let 20. století, potřebujeme léčení, jež nám pomůže osobně se vyrovnat s předsudky a bigotnostmi, které nám byly od narození vtloukány.
Dalším Horkheimerovým a Adornovým příspěvkem bylo, že si uvědomili, že cesta ke kulturní hegemonii vede přes psychologické formování, a nikoli přes filosofický argument. Americké děti lze ve škole formovat k odmítnutí sociálních a mravních přesvědčení svých rodičů jako rasistických, sexistických a homofobních a k přijetí nové morálky. Přestoţe Frankfurtská škola zůstává většině Američanů neznámá, její ideje byly na vysokých školách, na něž ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století chodili jejich učitelé, dobře známé.
Škola otevřeně prohlašovala, že pro děti je podstatnější, jestliže si ve škole zformují správné postoje, než zda se naučí faktům a zda si osvojí dovednosti. Když Allan Bloom v knize „The Closing of the American Mind“ napsal, že „američtí absolventi středních škol patří k nejútlocitnějším negramotům na světě“ s nejnižšími výsledky testů na světě ve srovnávacích zkouškách, avšak s nejvyššími výsledky v citlivosti k problémům, jako je životní prostředí, dosvědčil tím úspěch Frankfurtské školy. Dnes mohou rodiče považovat státní školy za drahá selhání, v nichž se děti již nic nenaučí. Pro Frankfurtskou školu jsou však úspěšné, neboť všechny děti, které z nich vycházejí, vykazují ty pravé postoje. Při vstupu na vysokou školu procházejí dnes tito studenti orientačními kurzy, na nichž dostávají pokyny o nových hodnotách, které získají v univerzitních campech vysokých škol – aby měli to správné myšlení, jak řekl správce věznice ve filmu „Frajer Luk“e (Cool Hand Luke).
Jak úspěšně si kulturní revoluce vedla ve vymýcení starých hodnot a vštípení nových do duší mládeže? Ve dnech po Pearl Harboru obtáčely fronty dobrovolníku do vojenské služby rekrutní stanoviště válečného loďstva, armády a námořní pěchoty. V těchto frontách byli zastoupeni hoši z vysokých škol i z farem. V těchto dnech však po masakru ve Světovém obchodním centru – ještě předtím, než první americký voják odešel do boje a než byla odpálena jedna jediná řízená raketa na základnu teroristů – začala v amerických univerzitních campusech protiválečná shromáždění.
Význam škol při formování myslí mládeže, však brzy překonala nová média: televize a filmy. William Lind, ředitel Center for Cultural Conservatism (Centrum pro kulturní konzervatismus) při Free Congress Foundation (Nadace pro svobodné setkávání), píše: „Zábavní průmysl (...) zcela pohltila ideologie kulturního marxismu a hlásá ho ustavičně nejen mluveným slovem, ale i podobenstvími: silné ženy bijí slabé muže, děti jsou moudřejší než jejich rodiče, zkorumpovanému duchovnímu kříží plány kritický ztroskotanec, horní černošská třída čelí násilí, které páchá nižší bělošská společenská třída, a homosexuální muži vedou normální životy. Všechno to jsou pohádky, opak reality, média zábavy však dělají, jako by tomu tak skutečně bylo. Činí z toho svět ještě skutečnější než svět, který leží za vstupními dveřmi.“
Ke zhodnocení toho, jak kulturní revoluce změnila způsob našeho myšlení, přesvědčení a jednání, porovnejte hodnoty, které se odrážely a byly obsaženy ve filmech z padesátých let 20. století, např. „V přístavu“ (On the Waterfront), „V pravé poledne“ (High Noon) a „Shane“, s těmi obhajovanými v hlavních současných filmech. Při udělování cen Oscara za rok 2000 v nejvíce kategoriích zvítězily filmy „Americká krása“ (American Beauty) a „Pravidla moštárny“ (Cider House Rules).
V hlavní roli Americké krásy hrál Kevin Spacey a film zobrazoval život na americkém předměstí jako mravní pustinu. Ničemou je v něm bývalý člen námořní pěchoty, který potlačuje svou homosexualitu, sbírá nacistické pamětihodnosti a stává se zabijáckým maniakem. Ve filmu Pravidla moštárny hraje Michael Caine uhlazeného potratáře, který se staví proti bigotnosti střední třídy Ameriky. Americká masová média se stala palnou zbraní v kulturní válce a obrovskou Skinnerovou skříňkou pro formování americké mládeže.
V padesátých letech postrádala Frankfurtská škola osobnost, která by popularizovala ideje skrývající se v hutných Horkheimerových a Adornových pracích. Po vstupu Herberta Marcuse, bývalého důstojníka OSS a profesora na Brandeis University, však získala člověka, jehož ctižádostí bylo stát se nejen mužem slova, ale i akčním revolucionářem. Marcuse poskytl odpověď na Horkheimerovu otázku: kdo sehraje roli proletariátu v nastávající kulturní revoluci?
Marcuseovými kandidáty byli radikální mládež, feministky, černošští bojovníci, homosexuálové, odcizení, asociálové, revolucionáři třetího světa, všechny rozhněvané hlasy pronásledovaných „obětí“ Západu. Toto byl nový proletariát, který měl svrhnout západní kulturu. Gramsci mezi „utlačované“, potenciální nové členy jeho revoluce, zahrnul všechny „skupiny, jež stojí v dějinách na okraji dění (...), nejen ekonomicky utlačované, ale také ženy, rasové menšiny a mnoho ,zločinců´ . V Charlesi Reichovi se ozýval Marcuse a Gramsci: „Jedním ze způsobů, jímž nová generace bojuje za to, aby se cítila jako outsider, je identifikace s černochy, chudými, Bonnie a Clydem a ztracenci tohoto světa.“ Shodou okolností v roce 1968, kdy film Bonnie a Clyde, romantizující dva zvrhlé zabijáky, byl nominován na Oscara, dosáhli nesmrtelnosti dva Reichovi „ztroskotanci“, Sirhan Sirhan a James Earl Ray, zavražděním Roberta Kennedyho a dr. Kinga.
V minulosti rozvracely společnosti slova a knihy, Marcuse však byl přesvědčen, že sex a drogy jsou lepší zbraně. V díle „Eros and Civilization“ (Erós a civilizace) Marcuse naléhal na univerzální přijetí principu slasti. Zcela odmítněte kulturní řád, nabádal Marcuse (což bylo jeho „velké odmítnutí“), a vytvoříme svět „polymorfní zvrácenosti“. A jak miliony členů generace „baby boom“ zaplavovaly univerzitní campusy, přišel jeho okamžik. Četly se Marcuseovy knihy. Stal se kultovní postavou. Když v roce 1968 v Paříži revoltovali studenti, nesli transparenty s nápisem „Marx, Mao a Marcuse“.
„Miluj se, neválči,“ bylo heslo, jehož inspirátorem byl Marcuse. V knize „Jednorozměrný člověk“ hájil diktaturu ve vzdělání. V „represivní toleranci“ volal po nové „osvobozující toleranci“, která vyžaduje „netoleranci k pravicovým hnutím a toleranci k levicovým hnutím“. Studenti z šedesátých let, naplnění marcuseovským přesvědčením, překřičeli obránce válečného úsilí Spojených států ve Vietnamu a vítali radikály mávající vlajkami Vietcongu. V některých univerzitních campusech nacházejí dnes propuštění vrazi přístupnější obecenstvo než konzervativci. Dvojí metr, jenž pravici rozčiluje a který dovoluje, aby konzervativci byli stavěni na pranýř za hříchy, které se levici odpouštějí, je „represivní tolerance“ v praxi. Marcuse nezastíral, oč mu jde. V knize „Carnivorous Society“ (Masožravá společnost) napsal: „Lze oprávněně hovořit o kulturní revoluci, protože protest se zaměřuje na celý kulturní establishment. (...) Existuje jedna věc, kterou můžeme říci s naprostou jistotou. Tradiční revoluční idea a tradiční revoluční strategie skončily. Tyto ideje vyšly z módy (...) to, co musíme provádět, je jistý druh prostupující a šířící se dezintegrace systému.“
„Prostupující a šířící se dezintegrace systému“ neznamená nic jiného než zrušení Ameriky. Marcuse stejně jako Gramsci přesáhl Marxe. Stará marxistická vize o dělnicích, kteří povstali, aby svrhli své kapitalistické vládce, se stala zastaralou. Dnes Herbert Marcuse a jeho stoupenci měli skoncovat se zkorumpovanou západní civilizaci obsazením jejích kulturních institucí a jejich proměnou v agentury nového vzdělání a revoluce. Spisovatel a šéfredaktor časopisu „New Criterion“ Roger Kimball píše: „V kontextu západních společností ,dlouhý pochod institucemi´ znamenal slovy Herberta Marcuse ,pracovat proti zavedeným institucím prací v nich„. Byly to v první řadě tyto prostředky – spíše insinuace a infiltrace než konfrontace –, které způsobily, že protikulturní sny radikálů jako Marcuse triumfovaly.“
Pro kulturní marxisty nestála žádná věc výše než zrušení rodiny, kterou pohrdali jako diktaturou a inkubátorem sexismu a sociální nespravedlnosti. Nepřátelství vůči tradiční rodině nebylo pro marxisty nové. V díle „Německá ideologie“ Marx napsal, že patriarchální muži považují manželky a děti v první řadě za vlastnictví. V díle „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“ Engels zpopularizoval přesvědčení feministek, že veškerá diskriminace žen pochází z patriarchální rodiny. Erich Fromm tvrdil, že rozdíly mezi pohlavími nejsou vrozené, ale že jsou funkcí západní kultury. Fromm se stal otcem-zakladatelem feminismu. Pro Wilhelma Reicha „je autoritativní rodina autoritativním státem v malém (...), rodinný imperialismus (...) rodí nacionálni imperialismus“. Pro Adorna je patriarchální rodina kolébkou fašismu.
Frankfurtská škola, aby vyřadila z provozu rodinu s otcem v jejím čele, obhajovala matriarchální alternativní možnosti, v nichž matka vládne hnízdu, a „androgynní teorii“, podle níž jsou rodinné role muže a ženy zaměnitelné, a dokonce opačné. Boxující a bojující ženy, ženy rabínky a biskupky, Bůh jako Ona, film „G. I. Jane“ v roli Demi Moorové, Sigoumey Weaverová jako Rambo utěšující vyděšeného a choulícího se vojáka mužského pohlaví ve filmu „Vetřelec“ (Aliens) a všechny filmy a soutěže, které zobrazují ženy jako tvrdé a agresivní a muže jako přecitlivělé a zranitelné, svědčí o úspěchu Frankfurtské školy a feministické revoluce, jíž pomohla na svět.
Wilhelm Reich byl stejně jako Lukács přesvědčen o tom, že cesta ke zničení rodiny vede přes revoluční sexuální politiku a rané sexuální vzdělávání. Za výskyt sexuálního vzdělávání dluží základní školy v Americe Lukácsovi, Reichovi a Frankfurtské škole.
V případě smrti Západu musí být Frankfurtská škola vedena jako hlavní podezřelý a nejdůležitější spoluviník. Propagandistický útok na rodinu, který obhajovala, přispěl k jejímu zhroucení. Základní rodiny dnes ve Spojených státech představují méně než jednu čtvrtinu domácností. Osvobození žen od tradičních rolí manželky a matky, za něž škola mezi prvními bojovala, vedlo ke zlehčení a snížení významu těchto rolí v americké společnosti. Miliony západních žen dnes sdílejí s feministkami nepřátelství k manželství a mateřství. Miliony vzaly za svůj program hnutí a nemají v úmyslu se provdat a netouží mít děti. Jejich přijetí Marcuseova principu slasti, jejich oddání se cestám sexuální revoluce, znamenalo odklad manželství. Na naší rozvodovosti a porodnosti se ukazuje, ţe dokonce i uzavřená manželství jsou méně stabilní a méně plodná. U evropských národů, jejichž počet obyvatel se zmenšuje, je používání antikoncepčních prostředků téměř obecně rozšířené, a to dokonce i ve starých katolických zemích. Antikoncepce, sterilizace, interrupce a eutanazie jsou čtyři činitelé „kultury smrti“, proti nimž bude Svatý otec bojovat až do konce života. Z pilulky a kondomu se staly srp a kladivo kulturní revoluce.
V padesátých letech 20. století hrozil Chruščov: „Pohřbíme vás.“ My jsme však pohřbili jeho. Pokud však západní člověk nenajde způsob, jak zastavit snižující se porodnost, bude mít kulturní marxismus úspěch v tom, v čem sovětský marxismus selhal, neboť ve zprávě z roku 1998 o snižování počtu obyvatel Evropy papežova Pontifikální rada pro rodinu spojila kulturní pesimismus přímo s neplodností: „Návrat k vyšší plodnosti lze v těchto zemích, jejichž plodnost v současnosti klesá, očekávat pouze tehdy, dojde-li v těchto zemích ke změně ,nálady´, k posunu od současného pesimismu ke stavu mysli srovnatelnému s obdobím „baby boom“, během éry rekonstrukce po druhé světové válce.“
Taková „změna nálady“ však na starém kontinentě, kde porodnost neustále klesá, vůbec není patrná. Frankfurtská škola podporou podkopávání rodiny a vyvolávání kulturního pesimismu si může nárokovat díl zásluhy na asistenci při sebevraždě Západu.
Tím malá skupina marxistických renegátů napomohla zničení americké kultury a začala s dekonstrukcí naší republiky. Na náhrobku architekta Christophera Wrena stojí „Lector, si monumenta requiris, circumspice.“ „Čtenáři, hledáš-li pomníky, rozhlédni se.“ To lze říci i o Lukácsovi, Gramscim, Adornovi a Marcusovi, čtyřech tvůrcích revoluce.
Za třetinu století to, co bylo odsuzováno jako kontrakultura, se stalo vládnoucí kulturou, a to, co bylo vládnoucí kulturou, se stalo, jak uvádí Gertrude Himmelfarbová, „disidentskou kulturou“. Z Ameriky se stal ideologický stát, „umírněná tyranie“, v němž je nová ortodoxie vynucována nikoli policejními agenty, ale inkvizitory populární kultury. Vidíme to v závazném požadavku „výcviku k přecitlivělosti“ v armádě, podnikání a ve vládnutí. Pusťte si televizi a dívejte se. Revoluční hodnoty ovládají média. Vládne politická korektnost. Vzdor vůči naší nové ortodoxii se posuzuje jako „projev nenávisti“, neúcta k jejím dogmatům jako znak duševní nemoci. „Odveďte toho chuligána Johna k psychiatrovi!“ Před několika roky popsal jakýsi šprýmař americké univerzity jako „ostrovy totalitarismu v moři svobody“. Dnes se dokonce i to moře stalo nehostinným. Emily Dickinsonová promlouvá stejně dobře k naší době jako k vlastní: „Přisvědč – jsi soudný tvor, vzdoruj – jsi nebezpečný všem a přijdeš pod dozor.“
Politická korektnost je kulturním marxismem, režimem, který trestá názorovou rozdílnost a stigmatizuje společenským kacířstvím, stejně jako inkvizice trestala náboženské kacířství. Jeho ochrannou známkou je netolerance. Novinář Peter Hitchens v truchlení nad vlastní zemí „The Abolition of Britain“ (Zrušení Velké Británie) píše, že nový režim označením svých protivníků za nenávistníky nebo duševně nemocné napodobuje Serbského institut v Sovětském svazu, který předtím než politické disidenty jako Anatolije Ščaranského zavřel do blázince, je obvykle označil za duševně choré. To, co Američané popisují „neformálně jako (...) politická korektnost“, podotýká Hitchens, je „nejméně tolerantní systém myšlení, jaký kdy od reformace vládl na britských ostrovech“. Stejně tomu je ve Spojených státech. Vystupování proti affirmative action* (pozitivní i negativní diskriminace, podle toho, ke které skupině se člověk hlásí. Obecně, kolektivně dojednané jednání, jeţ má za cíl eliminovat diskriminaci či předcházet existující diskriminaci nebo napomoci vyrovnat znevýhodnění, které vychází ze stávajících postojů chování a struktur. Je úzce zaměřeno na specifickou skupinu lidi. - pozn. překl.) se posuzuje tak, že člověk je rasista. Zastávání názoru, že ve společnosti existují role, které se pro ženy nehodí, jako například pilot na letadlové lodi námořnictva, vede k označení člověka za sexistu. Jste-li přesvědčen o tom, že počet přistěhovalců je příliš vysoký, aby se udržela soudržnost naší společnosti, jste nativista a xenofob. V roce 1973 zastrašovali American Psychiatric Association (Americká psychiatrická asociace) bojovníci za práva gayů kvůli tomu, že zařadila homosexualitu do seznamu úchylek. Dnes každý, kdo ji považuje za úchylku, sám trpí nemocí duše nazývanou homofobie.
„Homosexuální jednání je proti přirozenému zákonu,“ prohlásil papež Jan Pavel II., když ve slavnostní den gayů tisíce homosexuálů pochodovaly Římem. „Církev nemůže umlčovat pravdu, protože to (...) by pomáhalo nerozlišovat mezi dobrem a zlem.“ Tato nová formulace katolického mravního učení udílí Svatému otci a všem, kdo přijímají toto učení za pravdivé, cejch homofobů. Vědec a spisovatel Paul Gottfried to nazývá „odlidštěním rozdílného názoru“.
Slova jsou zbraně, řekl Orwell. Tradicionalisté musejí účinná protiopatření teprve najít. Nazvete-li nepřítele rasistou nebo fašistou, nemusíte již více odpovídat na jeho argumenty. Musí totiž bránit svůj charakter. U soudního přelíčení je obviněný nevinen, dokud se neprokáže jeho vina. Spočívá-li obvinění v rasismu, homofobii nebo sexismu, existuje dnes presumpce viny. Obviněny musí mimo veškerou pochybnost prokázat, že je nevinen.
Orwell slyšel používat slovo „fašista“ tak často, že se domníval, že nazval-li Jones Smithe fašistou, Jones tím myslí: „Nenávidím Smithe!“ Řekl-li by však Jones: „Nenávidím Smithe“, přiznával by se k nekřesťanské nenávisti. Nazval-li Smithe fašistou, nemusí vysvětlovat, proč Smithe nenávidí nebo proč Smithe nezdolá v diskusi, přinutil Smithe, aby dokázal, že není důvěrným obdivovatelem Adolfa Hitlera. Huey Long (Senátor, který byl ve třicátých letech 20. století nejprve stoupencem a poté odpůrcem prezidenta FDR. V září 1935 se stal obětí atentátu. Pozn. překl.) měl pravdu. Vstoupí-li fašismus do Ameriky, bude se tak dít ve jménu antifašismu.
Je nepopiratelné, že Lukács, Gramsci, Adorno, Marcuse a Frankfurtská škola měli nesmírný vliv na kulturní a intelektuální dějiny Ameriky. Na rozdíl od bolševiků však nevzali ztečí Zimní palác, nechopili se moci a nezavedli své ideje silou a terorem. Nebyli to velikáni jako Marx, jimž lidé věnovali pozornost. Jen málo Američanů ví, kdo to byl. Ani jeden z nich, dokonce ani Marcuse, nebyl sv. Pavlem, Lutherem nebo Wesleyem (Anglický teolog a misionář, zakladatel metodistů. V letech 1735–1738 pomáhal v Georgii obracet na víru kolonisty a Indiány. Pozn. překl.). Ano, byli to intelektuálští renegáti a ztracené mravní existence, byli to však lidé, kteří přemýšleli „mimo zavedené přihrádky“ a kteří pustili do oběhu ideje, jimiž úspěšně umožnili spustit na Západě revoluci proti Západu. Jejich ideje triumfovaly. Americké elity, které možná dodnes nevědí, kdo byli frankfurtští myslitelé, jejich ideje převzaly.
Američané, kteří dnes berou za své tyto ideje, nevědí, že se vyklubaly v marxistické líhni výmarského Německa nebo ţe byly vymyšleny ve fašistickém vězení Mussoliniho Itálie nebo že jejich účelem bylo zničit naši kulturu a zrušit naši civilizaci. To však vyžaduje položit si otázku: proč byla Amerika šedesátých let 20. století náchylná přijmout tak revoluční program, byla-li to stále země vnořená do svého židovsko-křesťanského dědictví, svých dějin, tradic a přesvědčení?
Pravdou je, že malá část americké elity před velkou hospodářskou krizí a za krize má spoluvinu na tom, co francouzský spisovatel Julien Benda nazval „Zradou vzdělanců“. Pohrdali křesťanskou kapitalistickou Amerikou, v níž žili. Proč se však ideje kulturních zrádců uchytily ve střední třídě Ameriky? Proč je následovaly děti velké generace, která porazila Hitlera? Byla Amerika šedesátých let mravně nezakotvená, hledala něco nového, čemu by uvěřila, nový způsob života? Byly trámy starého domu shnilé? Byla revoluce nevyhnutelná? Byla mládež a mnozí její učitelé prostě unavení požadavky starého mravního řádu a hledali způsob, jakým tomu všemu říci sbohem? Naskočili všichni právě na první vlak, který projížděl městem? Je jisté, že Frankfurtská škola nebyla sama, kdo snil o sociální revoluci a vymýšlel ji. Ve třicátých letech 20. století mnoho intelektuálů přemýšlelo stejným způsobem a docházelo ke stejným závěrům. Zde je úryvek z „Yearbook of the National Education Association“ (Ročenky Sdružení pro celostátní vzdělávání) pro rok 1937:
„Současný kapitalistický a nacionalistický školní systém byl nahrazen pouze na jednom místě – v Rusku – a tuto změnu vykonala revoluce. Z tohoto důvodu se zdá, ţe verdikt dějin naznačuje, že jsme pravděpodobně závislí na revoluci, pokud jde o společenskou změnu významného a dalekosáhlého charakteru.“
Margaret Sangerová, zakladatelka organizace Plánované rodičovství, byla slavnější radikálkou než všichni z Frankfurtské školy a předjímala jejich ideje: „Kontrola porodnosti budí zalíbení u pokrokového radikála, protože počítá s podkopáním autority křesťanských církví. Těším se, až jednoho dne uvidím lidstvo vysvobozené z tyranie křesťanství, právě tak jako kapitalismu.“
Prošla by revoluce šedesátých let Amerikou, kdyby (Gramsci nikdy nenapsal „Sešity z vězení“ a Adorno s Marcusem nikdy neopustili Německo? Byli Lukács, Gramsci, Adorno a Marcuse nepostradatelnými lidmi? Pravděpodobně nikoli, vymysleli však strategii a taktiku pro úspěšnou revoluci na Západě a kultura, kterou se rozhodli zničit, již nadále není vládnoucí kulturou Ameriky a Západu. Své životy začali jako vyděděnci a je možné, že je skončili na vítězné straně dějin.
Proč měli úspěch? V šedesátých letech se spojily čtyři prvky, které vytvořily kritické množství, jež explodovalo jako vynález dr. Oppenheimera u Alamogordo v poušti Nového Mexika.
Prvním byla „zpráva v lahvi“, jak lidé z Frankfurtské školy nazývali své ideje. A jak jejich ideje dozrávaly, jiní Američané, odcizení křesťanské a kapitalistické kultuře, nezávisle na nich pracovali na podobných strategiích a idejích k podkopání kultury a zrušení staré Ameriky, která se jim začínala hnusit. Tyto ideje živené po desítky let začaly v šedesátých letech 20. století vzkvétat.
Druhým bylo to, že do univerzitních campusů, počínaje rokem 1964, začala přicházet velká skupina mladých lidí, kteří nepoznali ani strádání, ani válku. Kulturní revoluce tím nyní získala obrovské a přístupné posluchače, jež okouzlovala. Tito mladí lidé, kteří byli rozmazlení a blahobytní, bezstarostní, sebejistí, osvobození a znudění, byli připraveni ke vzpouře. Součástí jejich myslí nebylo to, že spolknou zlatou rybku.
Konzervativní vědec Robert Nisbet nám připomíná, že nuda „je jednou z nejsetrvalejších a univerzálních sil, jež utvářely lidské chování“, a že „škála prostředků k jejímu zahnání a ukončení je široká“. K těm hlavním patří sex, narkotika a revoluce. V šedesátých letech 20. století se to, co Arnold Toynbee nazval „kolejní proletariát“, studenti znudění studiem, potkalo s vysokoškolskými učiteli znuděnými svými předměty a životem bez vzruchu a vznikla výbušná směs.
Třetím prvkem bylo, že televize v šedesátých letech 20. století byla s to okamžitě dopravit taktiku a velké úspěchy radikálů v univerzitních campech jejich vrstevníkům. Médium, nyní ve zralém věku, a nikoli jiţ v poddanství Howdy Doody z padesátých let (Loutková televizní show s mnohými technickými vymoženostmi, která mela u dětí velký úspěch. Pozn. překl.) a Matta Dillona (Jeden z nejvíce nedoceněných současných herců. Narodil se v roce 1964 a pochází z katolické rodiny. Jeho herecká kariéra začala v osmdesátých letech ve filmech pro mládež. Byl idolem dospívajících dívek. Pozn. překl.), bylo s to nejen přenášet nové ideje, ale je i prosazovat vytvářením nových vizuálních skutečností.
Čtvrtým nepostradatelným prvkem byl Vietnam. Znamenala-li válka obětování, prolévání krve a možná i smrt, generace Woodstocku nic z toho nechtěla. Marcuse nabízel intelektuální záštitu pro zbabělost, mravní ospravedlnění pro simulantství a způsob, jakým se vyhnout odvodu, a zároveň s tím i pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se odvést nechali. „Skuteční hrdinové“ této války jsou v Kanadě, řekli senátor Fulbright a primátor New Yorku John Lindsay. Poselství se dostalo sluchu na Ivy League (Skupina osmi nejstarších a nejváženějších univerzit na východním pobřeží Spojených států - Harvard, Princeton, Yale, Columbia, Cornell, Dartmouth, Brown, Pennsylvania. Pozn. překl.), a nejen zde.
A nakonec, starý americký establishment byl zlomen v kole Vietnamu – válce, kterou spustil liberalismus a již nemohl vyhrát – a jeho mravní autorita byla v očích mladých lidí otřesena. Cesta k moci se tím otevřela politické nádobě kontrakultury, McGovernově prezidentské kampani v roce 1972, k jejímž nejnadšenějším pracovníkům patřil mladý Bili Clinton, pýcha a vzor generace Woodstocku.
Všechno toto však vyvolává otázku: je nevyhnutelná smrt kultury založené na náboženství, když společnost dosáhne všeobecné hojnosti? Je přirozené, aby národ, který po překonání strastí dětství a šarvátek svého dospívání začne žít klidným životem v přepychu, podlehl chorobě duše, jež vede k dekadenci, úpadku a smrti? „Amerika je jedinou zemí, která prošla od barbarství k úpadku, aniž by prodělala civilizaci,“ řekl Oscar Wilde. Trefil se tento muž do černého?
Jacques Barzun naznačuje, že generace šedesátých let začala tam, kde generace dvacátých let skončila. Éra sexu, chlastu a jazzu vedla přirozeně k sexu, drogám a rock and rollu. Jediné, co na krátkou dobu degeneraci přerušilo, byly rušivé reality krize, světové války a studené války. Jakmile padesátá léta 20. století skončila, nová generace nastoupila tam, kde hlučící dav dvacátých let skončil, když se v roce 1929 zhroutil trh.
Přestože však hédonismus šedesátých let vyplynul z hédonismu éry prohibice, existuje mezi nimi tento rozdíl: generace dvacátých let nechovala nenávist k Americe. Několik spisovatelů „ztracené generace“ sice ze země uteklo, společenští rebelové z dvacátých let 20. století však nebyli revolucionáři. Koneckonců zvolili prezidenty Hardinga, Coolidge a Hoovera za nejdrtivějších volebních vítězství republikánů v dějinách. Inteligence šedesátých let byla jiná. Jak napsal Eric Hoffer (Samouk a nezávislý myslitel, stoupenec laissez-faire a Ayn Randové, žil v letech 1902–1983. Pozn. překl.): „Nikde jinde v současnosti neexistuje u vzdělaných lidí takový bezmezný odpor vůči vlastní zemi jako v Americe.“
Po zhroucení sovětského impéria se časopis Time zeptal: „Může pravice přežít úspěch?“ Time citoval slova konzervativního vědce: „Je znakem obrovského triumfu, že dnešní konzervativci nemají žádné ožehavé problémy.“
„Nic není více vzdáleno pravdě,“ odpověděl James Cooper, šéfredaktor časopisu American Arts Quarterly. „Hlavní ožehavý problém pro konzervativce, vlastně pro všechny Američany (...), velký nedokončený úkol, na nějž nepřímo ve svém projevu na rozloučenou k národu poukázal prezident Reagan (...), spočívá ve znovudobytí kultury na levici...“
Zatímco většina konzervativců bojovala ve studené válce, malá skupina držela zapomenutou frontu, kulturní válku. Cooper naléhal na konzervativce, aby vzali kulturní válku za svou novou věc, a promluvil o již ztraceném území: „Před sedmdesáti lety napsal italský marxista Antonio Gramsci (1891–1937), že pro socialismus je nejdůležitější misí ,dobytí kultury´. Od konce druhé světové války se liberální levice dokázala zmocnit nejen umění, divadla, literatury, hudby a baletu, ale i filmu, fotografie, vzdělání a médií. Ovládnutím kultury levice diktuje nejen odpovědi, nýbrž i kladení otázek. Zkrátka ovládá kosmologický aparát, pomocí něhož většina Američanů chápe smysl událostí. Tato kosmologie je založena na dvou velkých axiomech: prvním je, že ve světě neexistují žádné absolutní hodnoty, žádné normy pro krásu a ošklivost, dobro a zlo. Druhým axiomem je – ve světě bez Boha že levice má mravní nadřazenost v roli posledního arbitra lidských činností.“
Konzervativci si Cooperova volání nevšímali. Místo toho bojovali proti zdravotnímu pojištění a za prosazení North American Free Trade Agreement (NAFTA, Severoamericko smlouva o volném obchodu) a WTO. „Pravice hlasovala nohama,“ řekl Samuel Lipman, vydavatel časopisu New Criterion. Cooper dodal: „Konzervativci se vrátili k vydělávání peněz a strategiím studené války, pověsili znovu na stěny svých kanceláří rytiny anglických čistokrevných koní od George Stubbse a na celou záležitost zapomněli. Koneckonců usuzovali, záleží vůbec na kultuře?“
„Tam, kde je peněženka člověka, spočívá i jeho srdce.“ Srdce mnohých lidí na pravici spočívá v co největším snížení daní a v odstranění daně z kapitálových zisků. Jaký profit však člověk má z toho, když získá celý svět a ztratí vlast? Je nárůst HDP o 2 %, 3 % nebo 4 % stejně důležitý jako to, zda západní civilizace přetrvá či nepřetrvá a my zůstaneme či nezůstaneme jedním národem před Bohem a jedním lidem? Se snižující se porodností, otevřenými hranicemi a vítězstvím protizápadního multikulturalismu je dnes v sázce přežití Ameriky jako izolovaného a jedinečného národa i samotné západní civilizace. Mnozí konzervativci se uchýlili k tomu, že se posledního velkého boje za našich životů neúčastní, přičemž jsou na bojišti přítomni.
Proto se zamysleme nad tím, co bude pochod smrti Západu znamenat, nikoli však v budoucích stoletích, ale v tomto století, a nikoli však pro děti našich dětí, ale pro dnešní dospívající generaci.
(Patrick J. Buchanan – Smrt západu. Přeložil Luděk Bednář. Praha: MF 2004. ISBN: 8020411038)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
