Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 206. díl. Počtení i počteníčko

16.09.2021 16:23 | Komentář

Představovat Karla Čapka je snad ještě pořád zbytečným popisováním papíru. Tohoto autora právem považujeme za jeden z pilířů národní kultury.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 206. díl. Počtení i počteníčko
Foto: Archiv P. Žantovského
Popisek: Petr Žantovský

Byl autorem juvenilních básní, dramat, románů, cestopisných črt, překladatelem francouzské poesie, napsal pár půvabných knížek pro děti. Byl ale také mimořádným novinářem a mnohé z jeho žurnalistické tvorby natrvalo přežilo dobu, kdy vznikla, případně postavy, o nichž namnoze pojednávala. Za těch víc než osmdesát let od jeho smrti vyšla řada, často velice povedených, souborů jeho novinařiny - osobně mám rád třeba tematicky monolitní knihu Divadelníkem proti své vůli, či soubor Místo pro Jonathana, ale vyšly též tři svazky O umění a kultuře, bichle s názvem Na břehu dnů a mnoho dalších. Skoro by se až zdálo, že není nutné vydávat nového Čapka – novináře. Přesto se to podařilo – editorovi Jiřímu Opelíkovi a redaktoru Janu Šulcovi. Knížka Počtení i počteníčko, která právě vyšla, je souborem Čapkových sloupků z let 1922 – 38. Za přínos považuji fakt, že soubor je tématicky velice pestrý, jako byla pestrá celá autorova tvorba. Zde nacházíme fejetonisticky naladěné texty vedle nekrologů, drobné úvahy nad knihami, lidmi a jejich dílem, glosy politické či hrátky s jazykem a jeho významy; vzniká z toho všehochuť toho podstatného, co bylo přítomno v Čapkově tvorbě, a především té novinářské, jaksi neustále: vědomí hodnot a setrvalý odpor k jejich pošlapávání.

Slovo, kterého nemáme

S vámi, pane, jenž psal jste o krásách češtiny, plně souhlasím; máme pěknou, oblou, bohatou, přesnou, srostitou, srstnatou a vůbec znamenitou řeč; ale v celém slovním pokladu jazyka, v celé lexikografii, literární historii a dialektologii byste marně hledal jedno slovo, kterého nemáme a kterého bychom nesmírně potřebovali ve vyšším kulturním a celonárodním zájmu; název pro věc, kterou Němci nazývají Kitsch a které my z nedostatku ryzího, původního, českého jména říkáme v české transkripci „kýč“.

Nevím, zná-li každý z čtenářů přesný význam tohoto pojmu; zná jej každý umělec – pokud se ovšem netýká jeho samotného. Není nikterak snadné definovat, co to je kýč; je to umělecké dílo, které vlastně není uměleckým dílem, ačkoliv se tak tváří; je to špatný obraz nebo kniha nebo hudební kus, který se líbí, ačkoliv je špatný, nebo právě proto, že je špatný; je to vyhovění populárnímu vkusu; je to efektní a povrchní, hloupé a přitom vypočítavé; je to ohavné a úžasně oblíbené; je to líbivé, sentimentální, frivolní, navoněné a nakadeřené a napentlené a laciné a módní a sprosté a pohodlné k dělání a chápání; je to zkrátka kýč, jinak se to nedá říci. Je to podle opatrného odhadu dobrá polovina ze všeho, co se tiskne, hraje a vystavuje; je to nejrozšířenější fakt v neohraničené oblasti zvané „umění“; je to fakt světový, mezinárodní, zdomácnělý ve všech civilizovaných zemích, vysoce vážený, nevyhnutelný a rozhodně nepostrádatelný – a přece v češtině nemá jména!

Nemyslete si, proboha, že nemáme toho slova, protože nemáme odpovídající skutečnosti. Přesného jména nemají ani Francouzové, ačkoliv dosáhli v kýčích přímo klasičnosti (říkají tomu trochu oklikou „pompier“), ani Angličané, kteří říkají kýči zpravidla jen „umění“; my máme kýče, neboť nejsme barbaři; ale nemáme pro ně svého slova.

A přece by toho slova bylo ukrutně zapotřebí; nejen pro ateliérovou hantýrku, ale k dennímu užití. Kdybychom měli dobré slovo, shledali bychom rázem, že jsou nejenom kýče umělecké, ale také kýče politické, řečnické, novinářské, kritické, etické a všelijaké jiné; shledali bychom, že ve všech oborech lidské činnosti jsou kýčaři a... ti druzí; ale nemáme správného slova. Uherské království za to slovo! Veřejnou desetitisícovou soutěž na vynález dobrého slova!

Musilo to být hladké, aby snadno vylétlo, jak se říká, z huby; musilo by trochu mlasknout, jako když se rázně přilepí nálepka na správné místo; musilo by být stručné, jednoslabičné a střelhbité, aby neztratilo nějakým protahováním na včasnosti užití. Nikdy se totiž nekřikne dost včas, že to nebo ono je kýč; než to tak nazvete, už to znárodní a získá ohromné popularity.

Myslím, že ministerstvo osvěty nevypíše skvěle dotovanou soutěž navynález tohoto důležitého názvu. Ale snad se najde filolog, kritik, poeta, čtenář, kterému zazní v uše pěkný termín, jenž by stál za obecné zavedení. Tisícům vzdělaných lidí by se tím ulevilo. Lehčeji by se žilo. Lépe soudilo. Někdy lépe nadávalo.

Ježto se kýč nedá vyhubit, musí se aspoň pojmenovat. Vždyť i Adam pojmenoval všechna zvířata, která se mu nepodařilo vyhubiti. Má-li věc jméno, lehčeji se pozná; to mi potvrdí například lékaři; bylo nejdříve třeba pojmenovat nemoci, aby se mohly pak dělat diagnózy: co nemá jména, má jen poloviční, stínovitou, mátožnou existenci; pokud nemá kýč specifického názvu, rozlízá se bez hranic veškerým uměním. Jméno, to jsou zároveň hranice; ohraničíte kýč, dáte-li mu jméno. Hledá se dobrý název.

(Lidové noviny 30.7.1922)

Jméno

„Nebo když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla. I dal Adam jména všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní.“ (Gen. 2, 19–20)

To stojí v Písmu; ale co tam nestojí, je nesporný fakt, že od té chvíle, kdy Adam dal jména všechněm hovadům i všeliké zvěři polní, si rozhodně myslel, že o nich něco ví a že je jak se patří poznal. Pokud nějaká věc nemá jména, znepokojuje člověka, tyčí se před ním záhadná a uzavřená, nepřístupná a neovládnutelná; ale má-li jméno, tu je člověku najednou, jako by ji znal a nemusil se jí už bát; je jaksi vřazena mezi jiné věci, poznamenána, a dokonce jakoby ovládnuta; člověk je s ní tak nějak hotov. Hle, jaká přemocná a kouzelná věc je jméno!

Anketa

Je Andrej Babiš mladší obětí svého otce?

21%
62%
hlasovalo: 71675 lidí

Jdete k doktorovi se svou nemocí; proklepe vás, napíše recept a řekne, abyste přišel za týden zas. Vsaďme se, že odejdete naprosto nespokojeni; chtěli jste slyšet od doktora, že máte, dejme tomu, hyperaciditu zadního rheoastatu a že ty kapky, které máte užívat, jsou glyceroamidomethylethyltoluol; teprve pak má duše pokoj, neboť nyní dokonale víte, co vám schází, kde to vězí a co je nutno dělat. „Ani mně neřekl, co mně je,“ slyšel jsem často si stěžovat pacienty. Ano, jakpak má člověk s důvěrou stonat, když neví, jak se jeho nemoc jmenuje?

Jedete vlakem a vidíte překrásné holštýnské městečko; dokola rybník, uprostřed červený betlém s červeným kostelem a nahoře na kopci červená zřícenina hrádku. Vyletíte z dřímoty: To je to krásné!, jak se jmenuje? A místo abyste koukali po červeném městečku, sháníte se po někom nebo po něčem, co by vám řeklo jméno. Konečně letí kolem stanička s nápisem Mölln. „Tak tedy to byl Mölln,“ vydechnete si s úlevou a je vám docela dobře; ne proto, že jste viděli něco pěkného, ale protože víte, jak se to nazývá.

Putujete cizím městem a stanete před gotickým kostelem. Koukáte na něj, obcházíte jej dokola, nemůžete být s ním jaksi hotovi: jakýpak tohleto medle je kostel? Konečně vám někdo řekne, že to je dejme tomu kostel svatého Egidia. Nu dobrá, teď už se k němu můžete obrátit zády: vždyť je to jen kostel svatého Egidia. Kdyby to byl kostel svatého Panteleona, taky dobře, nic to na věci nemění; ale jen když tu je jméno, které zažehná váš nepokoj z neznámosti.

Vidíte stroj, jakživi jste něco podobného nespatřili; dole to má takové tento a nahoře čertvíco a nějaké hejble tuhle a nějaká kola tamhle; co to, pro všecky svaté, může být? Inu, řekne vám znalec, že je to zkrátka Rüdnerův rotační panteichostat (prosím vás, nehledejte to jméno v naučném slovníku!), a vám se v tu ránu uleví. Heleme, řeknete si, tedy panteichostat je ta potvora. K čemu slouží, je vedlejší; ale má-li jméno, jistě má taky nějaký smysl.

Koneckonců, každého člověka mučí pocit neznámosti, ať je to před čímkoliv. Jméno, pouhý zvuk, pouhé slovo stačí, aby věc byla vřazena mezi známé. Sám Hospodin pokládal za důležitější, aby Adam dal nejprve jména všem hovadům a teprve potom aby mu z žebra „učiněna byla pomoc, kteráž by při něm byla“. A když pak stvořil Hospodin Evu, řekl honem Adam: „Tato slouti bude mužatka, nebo z muže vzata jest.“ Tedy nejprve Evu pojmenoval; pak jedl zapovězené ovoce a byl vyhnán z ráje; a teprve potom „Adam poznal Evu ženu svou, kterážto počavši porodila Kaina“. To ještě byl Adam – aspoň v počátcích – asi obzvlášť důkladný, že si dal práci poznat Evu ženu svou; v běžném životě se spokojíme obyčejně pouhým jménem. Jen to, co má jméno, pro nás plně a uspokojivě existuje; bezejmenné věci jsou příšerné, neboť jejich skutečnost není zařazena do pohodlné třídy slov. Bezejmenné věci jsou nepoznané; toť přirozeno. Ale že pojmenované věci se nám zdají eo ipso poznané, to je svědectví magické moci slova, jíž podléháme stejně jako divoši; nebo jako starověcí platonikové; nebo jako Adam, který se chápal vlády nad světem tím, že pojmenoval veškerá hovada i zvěř polní. A tak se zdá, že jsme více ovládáni slovy, než jimi vládneme sami.

(Lidové noviny 25. 2. 1923)

Zákony a hloupost

Právě se nadělalo dosti hluku se zákonem na ochranu republiky. Byl nazván „zákonem náhubkovým“; pravilo nebo křičelo se, že je to znásilnění politických svobod, konec volnosti slova a tisku, a jiné, ještě horší věci. Dobrá.

Lze si ovšem představit daleko drakoničtější zákony na ochranu nynějšího politického řádu; lze si je představit ještě liberálnější; ale kdyby byly sebe lepší a blahovolnější, je docela dobře myslitelný případ, že se s nimi někdy utká některé z nejlepších hnutí lidstva; že jimi bude vázáno nebo umlčeno nějaké překrásné a osvobozující slovo; že i ten nejpružnější zákon bude železným poutem nějaké budoucí mladé a životné myšlence. Bude-li zas jednou chodit Kristus Pán po světě, je možno, že bude mít potahování s úřady pro své veřejné projevy; narodí-li se ještě jednou Žižka, bude možná sedět šest až deset let pro ozbrojené povstání; Harmodios a Aristogeiton dostanou místo pomníku na Akropoli dvacet let těžkého vězení (vzhledem k svému mládí a dosavadní zachovalosti). To vše je možné, neboť zákon je tvrdý; ale –

Ale tím hůře, je-li nutný. Svoboda slova je pěkná věc; míň pěkné je, že přitom je – mimochodem ovšem – také svoboda žvanění a drzosti. Svoboda tisku je krásná a drahocenná věc; bohužel, že přitom je také svobodou lhaní a sprostoty. Z osobního přesvědčení jsem pro naprostou svobodu tisku; ale čtu-li někdy ty nebo ony noviny, cítím proti vlastním zásadám, že tohle či onohle by se přece jen nemělo pouštět na světlo denní, ne proto, že je to příliš statečné, ale proto, že je to příliš pitomé. Volnost slova, ano!, volnost pro každou velkou a třeba divou a třeba drtivou myšlenku; ale co nás přitom ochrání před volnou a surovou hloupostí? Volnost mínění, zajisté!, ale co nás uchrání před omezeností a zdivočelostí fanatiků kterékoliv politické polopravdy? Volnost politické akce, bravo!, ale – znamená to i volnost šílenství či bídnosti?

Divokost, hloupost, bezohlednost v politickém životě, ta konečně nemůže zůstat neomezená. Jsou huby, které nemohou běhat bez náhubku; kde je vzteklina, musí být kontumace. Náhubky se nevynalezly proti lvům, nýbrž proti něčemu jinému; dává-li je náhubkový zákon také lvům, je to sice trapné, ale nutno uvážit, je-li toho času dosti důvodů na kontumaci. A tu je až divné, že nikdo z těch, kdo prudce protestovali proti Z.O.R., nešel na věc z téhle stránky. Každý se zásadně oháněl volností a svobodou; nikdo však nevstal, aby řekl:„Vždyť toho, odpusťte, není třeba; u nás jsou politické mravy tak mírné, všechny veřejné akce tak důvodné a nenásilné, nikde žádné úklady a podkopy, všechno nabíledni, zkrátka, kampak na nás s takovou flintou? Lidi, vždyť u nás nikde a na žádné straně, v žádném popisném čísle, na žádném konci vesnice není nikoho a ničeho, co by se musilo nějak vázat nebo mít na mušce nebo ozákonit nebo ochraňovat. Zkrátka poměry jsou u nás nesporně lepší, než jak předpokládá ten váš zákon.“ To neřekl nikdo. A byl by to nejsilnější argument.

Každý zákon má dva konce. Kolik velkých umělců už mělo úřední tahačky pro otázky mravopočestnosti!, a budou je vždy mít, pokud bude nutno se chránit proti řemeslné pornografii; a vidíte-li, jak hloupé a hrubé svininky se tisknou i hrají, zdá se vám někdy cenzura až příliš blahovolná. Každé zneužití svobody je zárodkem omezení svobody; vlastními otci zákonů jsou lumpové, a nikoliv právníci.

Zákon na ochranu republiky je zásadně nesympatický, je dokonce trapný; avšak trapný je skutečnostmi, které jej vyvolaly. Ti, kdo jej tak tuze odmítají, mluví o jeho následcích; nemluví o jeho příčinách. Pravda: snad někdy bude náhubkem velkému aktivnímu člověku; ale co se má zatím dělat s malými, lhoucími, střílejícími, štvoucími, pletichářskými, korumpovanými nebo omezenými fanatiky? – A že takových je dost, už laskavě dosvědčíte; čím tedy jinak ucpat tu širokou mezeru v rozumu a slušnosti, která se otvírá všude tam, kde – jak se říká – „vysoko planou politické vášně“?

Špatný svět musí mít nepěkné zákony.

(Lidové noviny 18. 3. 1923)

Vlastní mínění

Každý chce mít své vlastní mínění; to je v pořádku a nelze proti tomu nic namítat. Ale toto vlastní mínění má jednu prašpatnou vlastnost: že se obyčejně také nahlas řekne. Jsem rád, že můj soused má o všem své vlastní mínění, ale je mi nevolno, když je musím někdy poslouchat.

Kdybych potkal toho jistého neznámého pána a řekl mu, že je osel a nemehlo, hnus, pitomec, zvíře a šubjak, urazil by se hrozně. Ale on, neznámý pán, se postavil před jeden z nejlepších obrazů Goghových, pochechtával se a pronesl co nejhlasitěji, že to je blbost a že jeho šestiletý kluk by to také tak namaloval. A řekl to aspoň pětkrát, aby to všichni slyšeli. Kdyby veřejně pouštěl své větry, styděl by se patrně; ale pranic se nestydí pouštět veřejně své vlastní mínění, ačkoliv tohle je daleko horší.

Tlustá panička se tlačí v divadelní šatně a veřejně si povoluje: to že zas byla otrava a pitomost a že je škoda večera a podobně. Kdybych se před ní postavil a veřejně hlásal, že je tlustá, stará, nejedlá kvočna, dostala by asi křeče. Neboť „vlastní mínění“ lze si dovolit jen vůči umění; v soukromém životě je žalovatelné.

První požadavek společenské výchovy je umět ukrýt svou hloupost. Vlastní mínění je veliký dar od pánaboha, ale musí se za ně něčím platit: mlčením. Vlastní mínění je cosi jako trávení a jiné vnitřní procesy; nemá se s tím chodit ven.

Nevýhoda kritiky je, že kritik veřejně říká své vlastní mínění. Příliš se tím prozrazuje. Proto mají umělci tak špatné mínění o kriticích; ale za to kritikové nemohou, že musejí veřejně říkat to, co jiní – buď zámožnější, nebo lépe vychovaní – mohou utajit a nechat pro sebe, totiž právě své vlastní mínění.

Existuje také vlastní mínění v politice. Ale ačkoliv každý své mínění považuje za vlastní, mají tato vlastní mínění paradoxní náklonnost organizovat se. Takovou vymožeností vlastního mínění je například novopečená organizace abonentů divadla.

Je vůbec psychologicky zvláštní, že takové mínění, ač je výslovně vlastní, má tak strašnou náklonnost vylézt hlasitě na veřejnost. Máš-li o něčem své vlastní mínění, važ si toho; a hleď je pečlivě uchovat jako právě své vlastní. Když je pustíš ven, už to patří všem. Buď žárliv na své vlastní mínění: nech je pro sebe, a když už to musí ven, tedy tiše, tiše!

Je jenom jeden druh mínění, který je ještě horší, nesmyslnější, chatrnější a neslušnější než vlastní mínění; a to je veřejné mínění.

(Lidové noviny 20. 6. 1923)

O cizí vlivy

Statečný pamflet dr. O. Vočadla V zajetí babylonském, kde se autor pokouší ukázat, oč bližší a cennější je pro nás kulturní koncepce britská než německá, vzbudil živou a užitečnou diskusi o naší kulturní orientaci. Ovšem, u nás nejde jen o alternativu kultury britské a kultury německé; musíme vzít v počet ještě vlivy francouzské, jež jsou velmi vydatné, a vlivy ruské, jež jsou také velmi vydatné, a konečně i vlivy severské a italské (všechny jsou doložitelné); ale ani tento výpočet není úplný. Mohu tvrdit aspoň o sobě, že první cizí vliv, kterému jsem ve svém životě podlehl, byl vliv heroické kultury bojovných Indiánů. Nikdo z diskutujících si nevzpomněl na kulturní vliv amerického filmu. Nikdo neřekl, že na obyčejného českého člověka nemá největší a přímo pohoršující vliv německá kultura, nýbrž české noviny.

Slovo vliv má dvojí smysl: dobrý a špatný. Typickým příkladem dobrého vlivu je, dejme tomu, vliv románského ducha na Jaroslava Vrchlického, kdežto typickým příkladem špatného vlivu je, dejme tomu, vliv románského ducha na Jaroslava Vrchlického; záleží totiž jen na tom, jak se to bere. Obyčejně se v dobrém smyslu říká „kulturní orientace“, kdežto ve špatném smyslu „cizí vlivy“; obojí označuje stejné skutečnosti, jen hodnocení se různí. S veselou tváří diskutujeme o kulturní orientaci, ale rděli bychom se, kdybychom k národnímu dobru požadovali nějakých cizích vlivů.

O cizích vlivech se mluví obyčejně na poli umění a obecných myšlenek. Fotbal, parlament, socialismus, nacionalismus a jiné odjinud odkoukané věci se za cizí vliv nepovažují. Nikdo nemluví nedůtklivě o cizím vlivu dánského máslařství nebo o západnickém importu bezmotorového letectví, protože to jsou věci užitečné a prakticky slibné. Ale kdyby někdo přišel, dejme tomu, s novozélandskou kulturní ideou, je to „cizí vliv“, ačkoli tato myšlenka může být stejně užitečná jako máslo nebo stejně slibná jako bezmotorového plachtění. Dobrých myšlenek je na světě stejně málo jako dobrých vynálezů; bylo by sice strašně krásné, kdyby plachtění vynalezl někdo na olomouckém nebo kbelském letišti, ale když se to pohříchu nestalo, bylo by hloupé obrátit se k tomu uraženě zády. Nejlepší v takovém případě je naučit se tomu odjinud, a pak to udělat třeba ještě lépe.

Často se klade otázka, proč jsme tak náramně přístupni cizím vlivům. Zajisté je pravda, že Angličané i Francouzové daleko méně a střídměji přijímají cizí kulturní impulsy nežli my; hlavní příčinou asi je, že jsou daleko hojněji zásobeni vlastní poezií a vlastními myšlenkami, než aby je museli importovat. K nám se nevozí švestky, protože jich máme dost, ale dováží se k nám divadelní hry, protože jich asi nemáme dost. K nám se dováží filozofie ze stejně naléhavých příčin jako do Anglie brambory. K nám se dovážejí veliké literární vzněty; ale místo abychom hořekovali nad tímto cizomilstvím, ohlédněme se, vyrábíme-li doma stejně veliké a četné literární vzněty. Jsme patrně příliš inteligentní, než abychom byli filozoficky ukojeni dejme tomu pozitivní morálkou profesora Krejčího. Mohli bychom kašlat na francouzskou literaturu, kdybychom měli stejnou hojnost dobré literatury. „Cizí import“ na kulturním poli ukazuje jenom to, že u nás je kulturní spotřeba větší nežli výkonnost; inu, tož bůh zaplať aspoň za tu spotřebu. Horší by bylo, kdyby byla ještě menší než naše výkonnost.

Nechápu, proč se vidí něco hanlivého v tom, „podlehnouti vlivu“. Kdo čte bibli a nepodlehne jejímu vlivu, četl ji zbytečně; kdo jak živ nepodlehl vlivu Shakespeara nebo Dostojevského nebo Balzaca, ať se dá vycpat svou osobitou pýchou a ať pukne. S čímkoli velikým jsem se setkal, mělo to na mne vliv, byť jen nepatrný následkem mé nepatrnosti; byl bych ohromný chlapík, kdybych dovedl dobře strávit všechny ty vlivy, které se o mne pokoušely. Náš národ by byl nejchytřejším národem na světě, kdyby na něj mělo vliv všecko dobré a schopné, co se na světě najde. Pak bychom se nemuseli bát ani o to dobré a schopné, co se zatřpytí u nás.

A tady se právě rozcházím s otázkou „kulturní orientace“. Nevím, má-li býtnaše kulturní orientace východní nebo západní, francouzská nebo anglická; chtěl bych s ostychem říci, že by snad měla být česká, ale že nevíme, co to prakticky a ideálně znamená; můžeme věřit, že něco tajemného a krásného. Avšak „anglická orientace“ nebo „americká orientace“ nebo „německá orientace“ znamená, že u nás má převládat nebo převládá celý souvislý komplex vlivů, že se životně přikláníme nebo máme přiklonit k cizí kulturní individualitě, že přijímáme celý kulturní habitus jiného národa. V tom smyslu je mnoho pravdy na tom, že naše kulturní orientace je v mnohém oboru převážně německá; myslím však, že to není ze zvláštní náklonnosti, nýbrž proto, že jsme doposud o jiných kulturách příliš málo věděli. O anglosaském kulturním světě jsme znali až dosud nejméně; je-li nám nyní po té stránce mnoho doháněti, není to ještě kulturní orientace, nýbrž doplňování mezer. Rád bych co nejdůrazněji ukazoval k Anglii jako k bohatému nalezišti znamenitých cizích vlivů; pro nás je to hotové diamantové pole. Vyplujme tam pro vonné masti politické a pro koření zdravého intelektu; ale s kulturní orientací zůstaňme doma. Cokoliv nám pomůže, abychom více vykonávali a lépe žili, to přestává být cizím vlivem, neboť se vtěluje v život a výkonnost národa. Lidi, tam je věcí, které by se nám hodily –

Ale je nutno vzdělávat svou zahrádku.

(Lidové noviny 23. 11. 1924)

Tajemství tchyní

Úkol pro srovnávací národopis a literární dějiny:

Zjistit, vyskytují-li se vtipy o tchyních u všech národů, ve všech kulturách, v šerém dávnověku a na všech kontinentech. Jsou-li nějaké vtipy na tchyně ve védách, v bibli, u Hesioda, v Eddách a na náhrobních nápisech egyptských. Speciální otázka, vhodná pro disertaci: Slované a tchyně. Vtipy o tchyních jsou totiž úkazem tak hojným a pravidelným, že je dlužno považovat je za jev sociologický. A jestli jednou nějaký Němec z toho nevytluče foliant o CLXXVI + 729 stranách, ať jsem ignorant, který nemá ponětí o vědách.

Já ten foliant napsat nehodlám; rád bych jen upozornil na zvláštní okolnost: V přírodním stavu se vyskytují dva druhy tchyní, a to tchyně ze strany mužovy a tchyně ze strany ženiny. V anekdotách se však vyskytuje pouze a bez výjimky jediný druh tchyně, a to tchyně mužova. Všechny příslušné vtipy se týkají vztahu tchyně a zetě; nikdy, pravím, a nikde ve vesmíru se nevztahují k poměru tchyně a snachy. Ještě jsem nečetl anekdotu, v které by snacha vyjadřovala své zvláštní pocity nad návštěvou své tchyně nebo svůj lidožroutský podiv nad jejím tuhým životem. To je jaksi privilegiem zeťů. Ženská rovnoprávnost ještě nedošla k tomu, aby se vyskytly vtipy o tchyních ze stanoviska snach. Stejně zvláštní je, že se vyskytuje tolik vtipů o mužích pod pantoflem, ale žádné šprýmy o sekatuře manželů vůči manželkám. Vzdálený divák by z toho usoudil, že v našem společenském řádu je muž v rodině osobou jednak divoce se bránící proti osudové zlobě své tchyně, jednak trpělivě podrobenou teroru své životní družky. Snad je to zčásti pravda; ale vysvětlení těchto anekdotických projevů je jinde. Vtipy o tchyních, stejně jako vtipy o manželích pod pantoflem, vznikají z toho, že anekdoty dělají muži, a nikoliv ženy. Vtip je mužský projev. Anekdota je tvůrčí oblast typicky mužská. Vtipy, toť jedna z mužských výsad, které jsme si ještě udrželi.

Mám za to, že vtipy vůbec se zrodily v pradávných dobách; proto také většina vtipů je prastará. Zrodily se z obcování mužů; vznikly v dobách, kdy mužové ještě měli svá shromáždění, kam byl přístup ženám nábožensky zakázán. Ještě dnes mají mužové své mužské domy a mužské spolky, kam nesmí žena vkročit pod trestem zabití; zde se konají mužská mysteria a sdělují se veliká tajemství, jichž nesmí slyšet ucho ženy; není pochyby, že zde, mezi námi chlapy, se odjakživa povídaly a zde předhistoricky vznikly anekdoty otchyních a o mužích pod pantoflem. Zde také vznikly hrdinské básně, ale to už je jiná literatura. Proto podnes vtipy a anekdoty se povídají v mužských hospodách, a ne na čajových dýcháncích. Je to mužská záležitost, tak jako klepy jsou předmětem ženských mysterií. Muži mezi sebou si tropí šprýmy; ženy, jsou-li mezi sebou, mluví neskonale vážně. Povídá-li ženská anekdotu, je to hrubý maskulinismus. Zrození anekdot je posvátné, neboť událo se na půdě tajných mužských obřadů. Rovněž zrození klepů je sakrální; je to památka tajemných rituálních schůzek, na něž mívaly přístup jen ženy. U čerchmana, rád bych věděl, co si mezi sebou říkaly vestálky.

Dobrá, tedy prastarý a zasvěceně mužský důvod vtipů vysvětluje, proč se podnes udržují v takové převaze anekdoty o tchyních a o mužích pod pantoflem. Tyto poslední jsou patrně památka matriarchálního řádu společnosti; je to přežitek mužského odboje, který se někdy v pravěku udál proti kmenové vládě žen. Než se prvotní matriárchální řád zvrátil v patriarchální, scházeli se mužové v ústraní a povídali si ze vzdoru anekdoty o mužích pod pantoflem a jistě i o tchyních. U mnoha primitivních kmenů je podnes tchyně tabu, je hrůzně posvátná; muž nesmí svou tchyni oslovit a nikdy nesmí říci její jméno; nesmí na ni pohlédnout, ba potká-li ji, ustoupí daleko z cesty. Vtipy na tchyně jsou docela zřejmě předhistorickou reakcí proti tomuto kultickému tabu; je to, abych tak řekl, rozkoš z rouhání.

Mezi běžnými vtipy jsou nápadné ty, jež vyjadřují nelibost, že strýc nebo teta nechtí umřít. Nikdy se nedělají anekdoty na téma, že by měl zemřít, dejme tomu konkurent nebo představený v úřadě; zdálo by se nám to jaksi surové. Vtipy na kýženou smrt strýce nebo tety se nám nezdají surové, patrně proto, že jsou předhistorické. Je to asi zbytek pravěkého utracování, případně i pojídání příliš starých členů kmene. Předvěký kanibal vtipkoval stejně laškovně o upečení strýce, který zapomněl včas umřít, jako dnešní anekdotář vtipkuje o smrti strýce, na jehož dědictví čeká netrpělivě rodina. Říkám vám, je to archaický pozůstatek prostého a legálního rodinného kanibalismu.

A ještě taková atavická památka jsou vtipy o svátečních lovcích a o rybářích. Nedělají se anekdoty o smůle zahradnické, nýbrž o smůle lovecké; nelaškuje se o nezdaru při operaci slepého střeva nebo při stavění domu, nýbrž o nezdaru při lovu. Je to patrně proto, že lov je nejstarší a čistě mužská záležitost; smějeme se se zálibou tomu, čemu se smál už jeskynní člověk. Pračlověk se chytal za břicho, když jeho spolulovec netrefil mamuta. Z instinktu pralovce udržujeme anekdoty o svátečních střelcích a mysliveckou latinu, ačkoli většina z nás nehonila nikdy leda švába nebo myš. Naše nejběžnější vtipy bují na hlubokém a tajemném rumišti věků. Naše anekdoty jsou velebné jako střepy popelnic.

(Lidové noviny 29. 8. 1925)

Tajemství

Jeden z typických a prastarých vtipů světa je onen, který v různých variacích praví, že ženy nemohou udržet žádné tajemství; pověz jim něco pod přísahou mlčení a zítra prý to ví celá ulice. Nevím, co je skutečné pravdy na této pravěké pomluvě; možná, že si ji vymyslili předhistoričtí mužové jako záminku, aby nemusili doma svým ženám povídat, o čem čistě mužském se bavili ve svých amfiktyoniích nebo jiných bradatých radách a sněmech. Budiž tomu jakkoliv; ale kdo by tyto ctihodné vtipy považoval za výraz pradávné lidské zkušenosti, došel by snad názoru, že v tomto lidském světě my mužové jsme plni mysterií, o nichž mlčíme jako hroby, kdežto ženy z jakési podivné vášně pro veřejnostmusejí ven se vším, co by bez nich zůstalo tajemstvím; že zkrátka žena a tajemství jsou pojmy navzájem se jaksi vylučující. Nuže, myslitel, který by takto soudil, by se mýlil tak nesmírně, jak se mohou mýlit jen vážní myslitelé; věc se má totiž spíše naopak. Ženy nejenom mají zvláštní náklonnost k tajemstvím, nýbrž produkují je s úžasnou plodností. Mám za to, že kdyby nebylo žen, bylo by na světě velmi málo tajemství. Žena a diskrétnost náleží k sobě. Vytrubovat něco veřejně na řečništi nebo na rohu ulice, to je věc mužů; polovina světa, která šeptá, jsou ženy.

Je pravda, že mužové – myslím řádné a normální muže – zpravidla nepovídají svých tajemství; ale je to prostě proto, že obyčejně žádných nemají. Mužové mezi sebou pěstují celkem málo tajemství; neseskupují se v koutech chodby, aby si něco pošeptali. Příroda je nadala hlasem, který se z nich vydírá poněkud hlučně; jsou, abych tak řekl, od přírody veřejní. Byl a pracoval jsem po leta mezi samými chlapy; po ta leta nebyly žádné z dveří nikdy pořádně zavřeny; všechno se projednávalo tak nahlas, jako když se nadává. V čistě mužských společnostech, jako je vojna nebo hospoda, je vůbec jediným výrazovým prostředkem strašlivý křik, který je slyšet za paterou zdí. Tvor, který se takto hlasitě projevuje, nemůže být přítelem tajemství.

Naproti tomu kde jsou ženy mezi sebou, je šuškání a šeptání; já nevím, o čem si šeptají, ale je to jistě nějaké tajemství. Všimněte si, jak zacházejí se svými kabelkami: jako by v nich něco skrývaly; je to třeba jen kornoutek s bonbóny, ale honem jej zakryjí jako věc tajemnou a přísně diskrétní. Chtějí-li vám něco říci, vyklopí to raději „mezi čtyřma očima“, i kdyby šlo jen o to, abyste jim poradil laciného sklenáře. Vůbec „mezi čtyřma očima“ je nepochybně ženský vynález; muži se přátelí spíš po třech nebo po čtyřech, ženy po dvou. Tři muži jsou veřejnost; dvě ženy jsou nějaké tajemství. Tajemství mužů jsou kolektivní; jsou to tajemství spiklenců nebo zednářů nebo ministerské rady. Tajemství žen jsou důvěrná; jsou to tajemství paní X nebo Y. Tajemství mužů je to, o čem mlčí, pokud to nevyžvanili v hospodě. Tajemství žen je to, o čem si šeptají strkajíce k sobě hlavy. Ženy jsou schopny učinit tajemství z čehokoliv, třeba z hedvábných punčoch. Jsou schopny šeptat si tajemně o služkách nebo o nových šatech. Dovedou se vás zeptat „mezi čtyřma očima“, co říkáte poslednímu kusu toho nebo onoho autora. Zavrou diskrétně dveře, aby s někým hovořily o věcech, které by nikoho na světě nezajímaly. Není známo, je-li to spíše hrůza z veřejnosti, nebo pozitivní záliba v důvěrnosti; ale prosté faktum je, že by snad bez tajemství nemohly dýchat.

Proto křivdí ženám starý vtip pravící, že nedovedou udržet tajemství. Naopak ženy jediné mají smysl pro tajemství; nevykřikují jako my, nýbrž sdělují je šeptem, vážně a tajemně; nikdy neprozrazují tajemství veřejně, nýbrž jenom důvěrně. Není pravda, že porušují tajemství, nýbrž pravda jest, že je odevzdávají neporušené, dál, nechávajíce mu pel a krásu jeho tajnosti. A zajde-li jednou tajná diplomacie i tajná spiknutí, budou to ženy, jež nedají zaniknout tajemstvím; neboť jest to jaksi jejich důvěrné poslání.

(Lidové noviny 16. 3. 1926)

Kousek pravdy

Pokud se mluví o některých obecnějších zvycích a mravech, ujišťují znalci místních poměrů, že u nás se, tak říkajíc, nebrává pravda na zlaté vážky. Nechci tím říci, že se u nás nadmíru lže; což o to, lže se dost, ale nijak zvlášť geniálně; pokud se u nás daří lži, je poněkud malicherná a zmetkovitá. Daleko spíše u nás prospívá jiná formy nepravdy, a to přepínání. Jeden velký politik mi vypravoval, že k němu přišel jakýsi člověk od Jičína a řekl: „Život nás horalů je tvrdý.“ Tak jako se tento muž z pahorkatiny vydával za horala, mluví jiný o nesnesitelném útisku, druhý o katastrofálních poměrech, třetí o strašlivých zlořádech a čtvrtý o tom, že náš stát je na kraji záhuby. Ba i celé politické programy a situace bývají založeny na soustavném zveličování a nadouvání několika špatně zjištěných a křivě vyjádřených faktů. Kdyby se jednoho dne scvrkly a srazily na svou pravou míru všechny ty křečovitě zveličené rozměry obíhající v našem veřejném slovníku, nastalo by veliké vystřízlivění v národě a lidé by vzali hůl na každého, kdo by k nim promlouval velkými a patetickými slovy. Ovšem ten veřejný div se nestane a lidé nevezmou hůl na ty, kdo je balamutí spíše ze zvyku nebo proto, že jsou za to placeni, než ze živé fantazie a překypujícího temperamentu.

Ale je ještě jedna forma nevážnosti k pravdě, která docela charakteristicky zabarvuje náš veřejný život: neochota informovat se o věci, o které mluvíme nebo píšeme. Každému z nás se může stát, že se jeho bližní slovem nebo písmem nařkne, dejme tomu, ze zavraždění vlastní babičky. Já vím, že kdyby se to stalo na příklad vám, je to bídné utrhání a byl byste téměř v právu, kdybyste onoho bližního roztrhl jako slanečka. Ale je tu ještě jeden veliký rozdíl: kdyby si ten dotyčný, dříve než vás tak nebo onak obviní, dal tu práci, aby zjistil, měl-li jste vůbec nějakou babičku, za jakých okolností se vaše babička odebrala na onen svět, kdo byl při tom a ostatní podobné okolnosti, tu byste mu mohl a měl s jistým uznáním říci: „Pane, zdrtím vás sice za okamžik těmito pěstmi pro vaše bídné utrhání, ale chci vám ještě předtím říci, že jste v jádře počestný chlap, neboť dal jste si vážnou práci zjistit skutečnou pravdu.“ Jenže je velmi pochybno, budete-li kdy mít příležitost takto svého utrhače oslovit. Odpůrce, který svá obvinění nebo námitky hledí předem ověřit, je koneckonců úctyhodný už proto, že ho můžete přesvědčit odvolávaje se na skutečnost; je to odpůrce, který je s to vám dát dostiučinění. Ale co máte dělat s člověkem, kterému stačí, že slyšel, že vaše babička náhle zemřela, ač to bývala, chudák, taková silná ženská, aby ihned začal provolávat, že má z nejlepšího pramene, že jste svou babičku uškrtil řemenem od kalhot? Pravím, tento člověk není ani schopen satisfakce; bude tvrdit, že to neřekl, nebo že to řekl jinak, nebo si najde někoho, kdo prohlásí, že to nečetl, nepsal a do tisku nedal, nebo podepíše prohlášení, že vás tím nemínil urazit. Oč by nám všem bylo lépe, kdyby naši odpůrci byli na nás sice jako čerti a pásli po každém našem kroku, ale činili to s respektem ke skutečnosti; kdyby si na nás opravdu hleděli posvítit, místo aby mlátili hubou nebo perem ve stínu anonymity nebo aby prsním tónem tvrdili na kterékoliv tribuně věci, o kterých je ani nenapadlo se přesněji informovat, spoléhajíce na to, že nedbat pravdy není u nás žádná ostuda. Někdy si nejsme jisti, co je nejhorší zlo veřejného života, zda nenávist, nebo korupce, nebo demagogie; ale největší zlo je nepravdivost, neboť nebýt jí, stála by nenávist, korupce i demagogie tak strašlivě naze před očima všech, že by už ani nebylo nutno ji vyvracet.

Říká se, že pravda je jako zlato. Ano, zejména proto, že zlato také neleží na návsi jako husí trus, nýbrž musí se celkem pracně vykopávat nebo rýžovat. I pravda, ať o čemkoliv, se musí s jistým úsilím hledat a vydobývat.

Kdybychom se obecně rozhodli nevěřit každému žvastu, přinutili bychom i ty, kdo nejvíc hřeší na lidskou lehkověrnost, aby to začali brát s pravdou trochu vážněji. Království lži není tam, kde se lže, nýbrž kde se lež přijímá.

(Lidové noviny 6. 5. 1928)

O alelidech

Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké „ale“, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není „ano ano“ ani „ne ne“, nýbrž „ano, ale“ nebo „ne, ale“. Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“Načež od vás odejdou s uspokojením, že se nedali a že to vaše tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru. Kdybyste si oddychli, že už se, chválabohu, trochu dlouží den, namítnou něco na způsob: „Ano, ale tím se jistě hospodářská mizerie nezlepší.“ Kdybyste se z nějakých naléhavých důvodů pohoršili, že Petr je zloděj a huncút, odpovědí: „Ano, ale tamhle Capl není o mnoho lepší.“ A tak dále.

Jak známo z mluvnice, ale je spojka odporovací. Alelidé nic nevyvracejí ani nepopírají, nýbrž jenom odporují, kladou všemu jakýsi odpor; jsou to od nátury špatní vodiči, ve kterých se ztrácí sdělovaná energie. Nepopírají, že dvakrát dvě jsou čtyři; dají jenom najevo, že na tom tak mnoho nezáleží, že si tu čtyřku můžete dát za klobouk a že jsou na světě důležitější fakta, na příklad to, že dvakrát tři je šest. Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou vám, že jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten smysl, že vaše jednání bylo sice správné, ale že na lodi Principessa Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty že nikdo z vody nevytáhl. Můžete pomoci chudému, ale tím se ještě, holenku, nerozřeší sociální problém. Zkrátka nemůžete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké ale. Od toho tu jsou alelidé; oni vždycky mají víc rozumu, vždycky se vzpomenou na něco, co není obsaženo a splněno v dané situaci, a co tedy lze káravě vytknout jako nedostatek, neúplnost a špatné řešení.

Být alečlověkem má své výhody:

1. Vědomí intelektuální převahy, s níž opravujeme a „odkazujeme do náležitých mezí“ činy i poznatky svých bližních.

2. Příznivou možnost nic nedělat, nýbrž obírat se jenom zaujímáním svého stanoviska, vytyčit své výhrady, a tím jaksi uplatnit své já.

3. Konečně hluboké uspokojení z toho, že takto můžeme nejúspěšněji otravovat druhé lidi.

Toto zásadní „ale“ je povětšině nemocí intelektuálskou. Prostý člověk má spíš co dělat s věcmi než se stanovisky k nim; nesnaží se odlišit své já od druhých nějakými výhradami nebo zdůrazňováním svého zvláštního hlediska.

Proto to intelektuálově prohrávají, jakmile jde o věci obecné; pro samé výhrady přestávají být schopni prostého, rozhodného ano nebo ne. Všechny pravdy, kterých by mohli potřebovat, jsou pro ně ověšeny samými ale, která je omezují. Proto se ve veřejném životě tak často ztrácejí pravdy a jsou nahrazovány něčím neskonale primitivnějším; totiž hesly.

Alelidé prohrají všechno, čeho se dotknou; zůstane jim jenom jejich „ale“. Chraň nás Pánbůh od alelidí!

(Lidové noviny 30. 12. 1934)

(Karel Čapek – Počtení i počteníčko. Praha: Torst 2021. ISBN 978-80-7215-678-8)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Richard Seemann: Německá společnost E.ON omezuje činnost

9:09 Richard Seemann: Německá společnost E.ON omezuje činnost

Ve stejné době, kdy u nás společnost Bohemia Energy s okamžitou platností zastavila svou činnost, b…