Byl autorem juvenilních básní, dramat, románů, cestopisných črt, překladatelem francouzské poesie, napsal pár půvabných knížek pro děti. Byl ale také mimořádným novinářem a mnohé z jeho žurnalistické tvorby natrvalo přežilo dobu, kdy vznikla, případně postavy, o nichž namnoze pojednávala. Za těch víc než osmdesát let od jeho smrti vyšla řada, často velice povedených, souborů jeho novinařiny - osobně mám rád třeba tematicky monolitní knihu Divadelníkem proti své vůli, či soubor Místo pro Jonathana, ale vyšly též tři svazky O umění a kultuře, bichle s názvem Na břehu dnů a mnoho dalších. Skoro by se až zdálo, že není nutné vydávat nového Čapka – novináře. Přesto se to podařilo – editorovi Jiřímu Opelíkovi a redaktoru Janu Šulcovi. Knížka Počtení i počteníčko, která právě vyšla, je souborem Čapkových sloupků z let 1922 – 38. Za přínos považuji fakt, že soubor je tématicky velice pestrý, jako byla pestrá celá autorova tvorba. Zde nacházíme fejetonisticky naladěné texty vedle nekrologů, drobné úvahy nad knihami, lidmi a jejich dílem, glosy politické či hrátky s jazykem a jeho významy; vzniká z toho všehochuť toho podstatného, co bylo přítomno v Čapkově tvorbě, a především té novinářské, jaksi neustále: vědomí hodnot a setrvalý odpor k jejich pošlapávání.

Slovo, kterého nemáme

S vámi, pane, jenž psal jste o krásách češtiny, plně souhlasím; máme pěknou, oblou, bohatou, přesnou, srostitou, srstnatou a vůbec znamenitou řeč; ale v celém slovním pokladu jazyka, v celé lexikografii, literární historii a dialektologii byste marně hledal jedno slovo, kterého nemáme a kterého bychom nesmírně potřebovali ve vyšším kulturním a celonárodním zájmu; název pro věc, kterou Němci nazývají Kitsch a které my z nedostatku ryzího, původního, českého jména říkáme v české transkripci „kýč“.

Nevím, zná-li každý z čtenářů přesný význam tohoto pojmu; zná jej každý umělec – pokud se ovšem netýká jeho samotného. Není nikterak snadné definovat, co to je kýč; je to umělecké dílo, které vlastně není uměleckým dílem, ačkoliv se tak tváří; je to špatný obraz nebo kniha nebo hudební kus, který se líbí, ačkoliv je špatný, nebo právě proto, že je špatný; je to vyhovění populárnímu vkusu; je to efektní a povrchní, hloupé a přitom vypočítavé; je to ohavné a úžasně oblíbené; je to líbivé, sentimentální, frivolní, navoněné a nakadeřené a napentlené a laciné a módní a sprosté a pohodlné k dělání a chápání; je to zkrátka kýč, jinak se to nedá říci. Je to podle opatrného odhadu dobrá polovina ze všeho, co se tiskne, hraje a vystavuje; je to nejrozšířenější fakt v neohraničené oblasti zvané „umění“; je to fakt světový, mezinárodní, zdomácnělý ve všech civilizovaných zemích, vysoce vážený, nevyhnutelný a rozhodně nepostrádatelný – a přece v češtině nemá jména!

Nemyslete si, proboha, že nemáme toho slova, protože nemáme odpovídající skutečnosti. Přesného jména nemají ani Francouzové, ačkoliv dosáhli v kýčích přímo klasičnosti (říkají tomu trochu oklikou „pompier“), ani Angličané, kteří říkají kýči zpravidla jen „umění“; my máme kýče, neboť nejsme barbaři; ale nemáme pro ně svého slova.

A přece by toho slova bylo ukrutně zapotřebí; nejen pro ateliérovou hantýrku, ale k dennímu užití. Kdybychom měli dobré slovo, shledali bychom rázem, že jsou nejenom kýče umělecké, ale také kýče politické, řečnické, novinářské, kritické, etické a všelijaké jiné; shledali bychom, že ve všech oborech lidské činnosti jsou kýčaři a... ti druzí; ale nemáme správného slova. Uherské království za to slovo! Veřejnou desetitisícovou soutěž na vynález dobrého slova!