„Nic není více hodno hanby / než vlastní vina / za to / co hnije od hlavy i zespod / v koncertu krys // Nic není směšnější / než setrvat / a jít poslepu dál / za křivou hvězdou // Nic bezectnější / než nepostavit se / po tolikerém krachu / když v patách hoří nářek“

Autorem veršů z úvodu je Jaromír Hořec. Verše pocházejí z básně Hrdelní pře, věnované Františku Halasovi, což je víc než symbolické. Třeskutá, a přitom chirurgicky nesmlouvavá metaforika Hořcovy poesie nese stopy Halasovy. To v jeho cestě dál pokračovali mnozí čeští básníci u vědomí, že Halas kdysi otevřel dveře do neznáma, kde můžete potkat cokoli: krásu i smrt. Zpravidla obojí najednou.

Hořec se narodil v zakarpatském Chustu 18. prosince 1921 a z tohoto válkami a totalitami znesvěceného světa odešel 22. listopadu 2009. Podle jeho životního příběhu by se daly psát dějiny toho truchlivého i vzrušujícího století. Hořec, původním jménem Jaromír Halbhuber, pocházel z rodiny lesníka. Od roku 1932 žil v Praze, kde absolvoval reálné gymnázium (maturita 1940) a abiturientský kurs při obchodní akademii (1941). Za německé okupace (1941–1945) pracoval jako dělník, působil v ilegálním hnutí mládeže. V květnu 1945 byl jedním ze zakladatelů deníku Mladá fronta; působil jako její šéfredaktor a ředitel stejnojmenného nakladatelství. Stál také při zrodu časopisu MY 45, který byl po nástupu komunistů zakázán, poději obnoven v období pražskojarního tání, za normalizace opět zakázán, a konečně na pár let oživen Petrem Hájkem v roce 2018.

Hořcovo angažmá v Mladé frontě ukončil rázný nástup tvrdé stalinské linie v roce 1949. Uchýlil se do prostředí Svazu protifašistických bojovníků, vedl časopis Hlas revoluce a pracoval v Našem vojsku. Sepsal tehdy řadu historicko-politických pojednání o druhé světové válce, o tom, co jí předcházelo i co po ní následovalo. Slovo fašismus pro něj znamenalo obecné synonymum pro svévolnou agresi na lidech, kteří si to nijak nezasloužili. Proto tím slovem označoval třeba i americkou vojenskou intervenci v Severní Koreji. V 60. letech pedagogicky působil na Univerzitě Karlově, odkud však byl roku 1968 z politických důvodů vyhnán. V 70. letech, tak jako mnozí jeho generační druzi, žil ve vnitřním exilu, vydával samizdatovou, především na poesii orientovanou Českou expedici, v podstatě živořil, ale se vztyčenou hlavou. Tehdy se jeho psaní zkonkrétnilo, zatvrdilo a přitvrdilo: