Alain de Benoist (* 11. prosince 1943) je francouzský intelektuál, zakladatel myšlenkového směru Nová pravice a hlavní představitel francouzského think tanku GRECE. Studoval na Sorbonně práva, filosofii, sociologii a církevní dějiny. V roce 1978 obdržel cenu od Francouzské akademie za svoji knihu Vu de droite: Anthologie critique des idées contemporaines (Copernic, 1977). Celkem vydal více než padesát knih.

Mezi autory, kteří jej v určitých obdobích ovlivnili, najdeme tak rozmanitá jména jako Ortega y Gasset, Konrad Lorenz či Jean Baudrillard. Když mu naopak vyčítali, že svým konzervatismem ovlivnil Jeana Mariu Le Pena a dávali mu lacinou nálepku „nacisty“, distancoval se od tohoto nařčení slovy: „Buduji školu myšlení, ne politické hnutí.“ Když vypukla první válka v Zálivu (1991), postavil se ostře proti účasti Evropanů na tomto americkém vojenském dobrodružství. Je znám jeho značně jedovatý bonmot z té doby: „Radši si nasadím helmu Rudé armády, než abych byl na hamburgerové dietě v Brooklynu“.

Soustavně vystupuje proti trendům globalizace, neomezené masové imigrace a liberalismu. Proti míšení ras, kultur a etnik v USA (liberální idea „melting pot“) staví oddělení a uchování civilizací a kultur. Vedle toho prosazuje rozvoj volné diskuse a většího podílu občanů na moci v demokratických státech.

Benoistův text Praxe nové inkvizice zazněl poprvé roku 1998 formou výroční přednášky konané na kongresu GRECE (Groupement de recherche et d'études pour la civilisation européenne – Grémium pro výzkum a studia evropské civilizace); text byl pak přetištěn v Schöne Vernetzte Welt: Eine Antwort auf die Globalisierung, Tübingen, 2001

Praxe nové inkvizice

Rád bych se stručně vyjádřil k „politické korektnosti“, způsobu jednání, jenž se k nám dostal z USA (přesněji řečeno – který jsme převzali od americké společnosti, v níž zůstávají silně přítomny některé její zvláštnosti, především puritánství). Týká se hlavně jazyka jako systému znaků a svůj cíl spatřuje v odstranění každého pojmu nebo výrazu, který by určitá skupina nebo pospolitost mohla vnímat a pociťovat jako urážlivý. „Politická korektnost“ je tak svého druhu nežádoucí lexikální eugenikou (Pierre–André Taguieff), podnětem k čistkám ve slovní zásobě.