Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 75. díl. O potřebnosti národů

27. 4. 2019 19:21

Je to jen pár dnů, co dostal padáka ze sboru expertních poradců britské vlády slavný politický filosof Roger Scruton, protože si dovolil svobodně vyjádřit své názory na islamismus (a islamofobii), politickou korektnost a další jevy našeho nemocného dneška.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 75. díl. O potřebnosti národů
Foto: Vít Hassan
Popisek: Petr Žantovský na debatě: "Rusofobie-antisemitismus 21. století?"

Za setrvalou schopnost formulovat jasně a přehledně své úvahy o současném světě si vydobyl pověst čelního, chcete-li: konzervativně orientovaného myslitele. Nepochybnost jeho díla mu přinesla mimo jiné, zejména akademické, epolety také třeba vysoké státní vyznamenání z rukou českého prezidenta Václava Havla (v roce 1998), ačkoli toho jistě nebylo možno podezírat z toho, že by měl blízko k pravicové ortodoxii. Právě metál od Havla je potvrzením všestranné respektability Scrutona jako analytika věcí obecných.

Dnes však, jak předvedla kdejakým politicky korektním neřádem zamořená britská administrativa, je Roger Scruton nežádoucí. Je to jistě i proto, že dlouhá léta patří k nejsilnějším kritikům zmatené a byrokraticky dirigované eurounijní integrace. A protože jsou za dveřmi volby do Evropského parlamentu, neuškodí si připomenout v tomto smyslu prorocký Scrutonův text O potřebnosti národů.

Hned v úvodní předmluvě text a jeho autora charakterizuje Robert Rowthorn z Kings College, Cambridge:

“Národní stát je v ohrožení. Jeho pozice jsou oslabovány rozšiřováním globálních korporací a nadnárodními institucemi, jakými jsou Evropská unie (EU) a Světová obchodní organizace (WTO). Mnozí liberální intelektuálové se mu navíc vysmívají coby přežitku, který jen vyvolává spory. Roger Scruton však národní stát v této útlé knížce obhajuje. Kritizuje nárůst moci nadnárodních organizací a vysvětluje, proč se liberální intelektuálové, kteří podporují tento trend, mýlí. Ačkoliv by byl Scruton normálně řazen mezi konzervativní myslitele, jeho obhajobu národního státu nelze snadno zařadit do konvenčního politického spektra. Jeho argumenty vycházejí z obecných demokratických a kosmopolitních principů, které mohou oslovovat jak levici, tak i pravici.

Životaschopná demokracie vyžaduje existenci společenství, v němž se většina lidí cítí být jeho součástí a je mu povinována svou loajalitou. Lidé se musejí cítit jako součást kolektivního „my". Musejí být propojeni pouty oboustranného závazku, který zajistí, že si v nouzi navzájem pomohou, který je motivuje k účasti na politickém životě, ale také k respektování závěrů demokratického procesu v případě, když prohrají. Zároveň musejí mít pocit, že jsou důležitá rozhodnutí, která mají dopad na jejich společnost, pod jejich společnou kontrolou. Pokud nejsou tyto podmínky naplněny, demokracie bude upadat, respekt k zákonu se začne vytrácet a společnost se dokonce může rozdělit do bojujících frakcí. Scruton připouští, že teoreticky mohou být tyto podmínky naplněny v různých typech státního zřízení. V moderním světě je však jediným vážným adeptem pro tuto roli národní stát. Globální a regionální instituce a organizace, jakými jsou OSN, EU, WTO nebo nadnárodní korporace, nepředstavují pro národní stát žádné alternativy.

Ve skutečnosti samotná existence takových nadnárodních uskupení předpokládá propojenou síť silných národních států, které jim budou oporou, budou vybírat daně, poskytovat ozbrojené síly jednající v jejich zájmu, mobilizovat postoje veřejnosti, které je zaštiťují, a zajišťovat vládu zákona. Je-li podstata národních států vážně oslabena, pak výsledkem nebude globální harmonie, jak věří liberální utopisté, ale globální anarchie.

Scruton není úzkoprsý nacionalista. Ve skutečnosti označení „nacionalista" zcela odmítá, protože v sobě nese nádech agresivity a dominance. Namísto toho upřednostňuje pojmy jako „vlastenec" a „národní loajalita". Miluje svou zemi a věří, že svět by byl lepším místem, kdyby to lidé v jiných zemích vnímali podobně. Netouží zbytek světa využívat nebo mu dominovat a hájí právo jiných států na sebeurčení. To je zcela zřejmé z jeho výpadu proti Světové obchodní organizaci kvůli jejímu zacházení s rozvojovými zeměmi a vměšování se do jejich vnitřních záležitostí.

Scrutonova obrana národů a národních států je založena na univerzálních principech. S uznáním se odvolává na Immanuela Kanta, filozofa kosmopolitismu, coby odpůrce nadnárodní vlády, jehož postoj se opírá o přesvědčení, že „zároveň s tím, jak vláda rozšiřuje své pole působnosti, zákony postupně ztrácejí svůj dosah, a bezduchá despocie poté, co zničí zárodky dobra, sama posléze upadne do anarchie." Nadšenci, kteří by rádi v Evropě viděli „stále užší a hlubší unii", by měli mít tato slova na paměti. Za posledních třicet let se rozsah záležitostí spadajících do pravomocí národních vlád ustavičně zužuje a v mnoha důležitých oblastech nemůže být prakticky nic podstatného rozhodnuto na národní úrovni. Pokud bude tento proces pokračovat, národní demokracie se promění v prázdnou skořápku a národy Evropy budou postupně zbaveny svých občanských a volebních práv. Výsledkem bude odcizení a zlost. Navíc tam, kde tyto pocity naberou mezi veřejností na síle, začnou jednotlivé země unijním pravidlům klást odpor. To se ostatně pompézním způsobem přihodilo Paktu stability a růstu. Dvě země, které jsou především odpovědné za zavedení tohoto paktu, Francie a Německo, se jím odmítly řídit, a pakt poté přestal být uplatňován. Nechť z toho byl skutečný prospěch jakýkoli, jednalo se o dramatický odklon od vlády zákona a zároveň snad i o znamení, že Evropa začíná sklouzávat do anarchie, před níž Kant varoval. Mohou-li se dnes Francie a Německo beztrestně vzpírat zákonům, proč by tak nemohla zítra učinit Anglie či Polsko?

Obhajobou evropských národů před hloupostmi, jakými jsou „stále užší a hlubší unie" a navrhovaná evropská Ústava (kniha vyšla prvně roku 2004, dlouho před přijetím Lisabonské smlouvy, v době neúspěšného boje o “Euroústavu”, pozn. PŽ), prokazuje Roger Scruton službu celé Evropě. Jeho kniha je výmluvná a přesvědčivá. Bude zajímat demokraty všech politických barev.

Dejme tedy nyní slovo samotnému Scrutonovi. Jako nemálo jiných jasnozřivých myslitelů nepotřebuje vysvětlivky:

“Demokracie vděčí za svou existenci loajalitě vůči národu - loajalitě, o níž předpokládáme, že ji sdílí vláda i opozice, všechny politické strany i všichni voliči. Tam, kde je prožitek národnosti slabý nebo zcela schází, demokracie kořeny nezapustí. Bez národní loajality je opozice pro vládu hrozbou a politické rozepře nevytvářejí žádný společný základ. Přesto se všude na ideu národa útočí - je jí bud opovrhováno jako atavistickou formou společenské jednoty, nebo je dokonce odsuzována jako příčina války a konfliktu, která má být odstraněna a nahrazena osvícenějšími a univerzálnějšími formami zdrojů práva.

Avšak co přesně by mělo nahradit národ a národní stát? A jak nová forma politického uspořádání posílí či uchová naše demokratické dědictví? Zdá se, že jen málo lidí je na takové otázky připraveno odpovědět - a odpovědi, které se dnes nabízejí, se rychle ztrácejí v záplavě slov. Typickým příkladem je dogmatická doktrína „subsidiarity", již si Evropská unie osvojila s cílem odebrat členským státům kompetence, zatímco předstírá, že jim je vlastně dává. Nedávné pokusy transformovat národní stát na nějaký druh nadnárodního politického uspořádání skončily bud jako totalitní diktatury typu bývalého Sovětského svazu, nebo jako nikomu se nezodpovídající byrokratický aparát, jehož vzorem je současná Evropská unie. Ačkoliv mnohé národní státy moderního světa jsou jen přežívajícími fragmenty velkých říši, jen málokdo usiluje o obnovení imperiální vlády jako cesty k budoucnosti lidstva. Proč a za jakým účelem bychom se tedy měli zříci nám známé formy suverenity, na níž závisí tak mnoho z našeho politického dědictví?

Evropa se nachází ve zlomovém bodě svých dějin. Naše parlamenty a právní systémy se stále opírají o principy teritoriální suverenity. Stále odpovídají historickým vzorcům osídlování, které umožnily Francouzům, Němcům, Španělům, Britům a Italům říkat „my" a vědět, koho tím mají na mysli. Stále máme příležitost znovuoživit zákonodárné pravomoci a exekutivní procedury, které formovaly národní státy v Evropě. Současně však byl uveden do pohybu proces, který má vyvlastnit zbývající suverenitu našich parlamentů a soudů, proces, který zruší hranice mezi našimi právními systémy, který rozpustí národnosti evropských zemí do historicky bezvýznamného celku nespojeného ani jazykem, ani náboženstvím, ani zvyky a obyčeji, ba ani zděděnou suverenitou a právem. Musíme si zvolit, zda chceme směřovat k tomuto novému režimu, nebo zpět k prověřené a nám známé suverenitě teritoriálně vymezeného národního státu.

Současně však naše politické elity hovoří a jednají, jako by žádná taková volba neexistovala - právě tak, jak to dělali komunisté v době Říjnové revoluce v Rusku. Odvolávají se na nevyhnutelný proces, nevratné změny, a zatímco jsou příležitostně připraveny rozlišovat mezi „rychlou" a „pomalou" cestou do budoucnosti, mají ve svých názorech zcela jasno o tom, že obě tyto cesty vedou ke stejnému cíli - k nadnárodní vládě se společným právním systémem, v němž národní loajalita nebude o mnoho významnější než podpora místního fotbalového klubu.

V této knížce předkládám argumenty na obhajobu národního státu, i když uznávám, že to, co musím říci, není ani úplné, ani nezvratné a že si do budoucna navíc lze představit mnoho jiných typů svrchovanosti, které by odpovídaly potřebám moderních společností. Mé stanovisko nespočívá v tvrzení, že národní stát je jedinou odpovědí na problémy moderní vlády, ale že je jedinou odpovědí, která se již osvědčila. Můžeme pociťovat pokušení experimentovat s jinými formami politického řádu. Avšak experimenty prováděné v tomto měřítku jsou nebezpečné, neboť nikdo neví, k jakým výsledkům mohou dospět či jak můžeme tyto výsledky zvrátit.

Francouzská, ruská či nacistická revoluce představovaly smělé experimenty; ve všech případech však vedly ke kolapsu právního řádu, k masovému vraždění doma a válčení za hranicemi. Moudrá politika přijímá takové uspořádání, které - ať je sebevíc nedokonalé - se vyvinulo na základě zvyků a odkazu předků, přičemž ho vylepšuje menšími úpravami, ale neohrožuje ho změnami velkého rozsahu, jejichž dopady si nikdo nedovede reálně představit. Obhajoba tohoto přístupu byla nevyvratitelně zformulována již Edmundem Burkem v jeho Úvahách o revoluci ve Francii, přičemž následný vývoj jeho pohled opakovaně potvrdil. Poučení, které bychom si zde měli vzít, zní, že vzhledem k tomu, že se národní stát již osvědčil jako stabilní základ demokratické vlády a světské úřední moci, měli bychom ho vylepšovat, přizpůsobovat, dokonce i oslabovat, nikoliv však odmítat.

Iniciátoři evropského experimentu - jak samozvaní proroci, tak zákulisní spiklenci - sdíleli přesvědčení, že národní stát způsobil dvě světové války. Tudíž se jim zdá, že jakési spojené státy evropské jsou jediným receptem pro trvalý mír. Tento názor je ze dvou důvodů zcela nepřesvědčivý. Za prvé je čistě negativní: odmítá národní státy pro jejich válkychtivost, aniž uvádí jediný nesporný důvod, který by nás přesvědčil, že nadnárodní státy v tomto směru budou jakkoliv lepší. Za druhé ztotožňuje normální rysy národního státu s jeho patologickými podobami. Jak tvrdí Chesterton o vlastenectví obecně, odsoudit vlastenectví, protože lidé jdou do války z vlasteneckých důvodů, je stejné jako odsoudit lásku, protože některé lásky vedou k vraždě. Národní stát bychom si neměli představovat jako francouzský národ během revoluce nebo německý národ ve svém běsnění ve dvacátém století. Šlo o národy, které zachvátilo šílenství, jejichž studnice občanského smíru byly otráveny a společenský organismus ovládnut zlobou, záští a strachem. Německý národ ohrožoval celou Evropu jen proto, že byl ohrožen sám sebou poté, co jej zachvátila nacionalistická horečka.

Nacionalismus je součástí patologie národní loajality, nikoli jejím normálním stavem - k tomuto tématu se vrátím později. Kdo se kdy v Evropě cítil srovnatelně ohrožen španělskou, italskou, norskou, českou nebo polskou formou národní loajality a kdo by těmto národům upíral právo na vlastní území, státní moc a svrchovanost? Poláci, Češi a Maďaři se ve volbách rozhodli připojit k Evropské unii: nikoli proto, aby odvrhli národní svrchovanost, nýbrž pod dojmem, že jde o nejlepší způsob, jak ji znovu získat. Domnívám se, že se zmýlili. Svůj omyl však budou schopni nahlédnout až později, až už bude příliš pozdě to změnit.

Levicově liberální autoři ve své neochotě akceptovat národ jako společenskou ambici nebo politický cíl někdy odlišují nacionalismus od „patriotismu" - starověké ctnosti velebené Římany a mysliteli jako Machiavelli, který jako první racionálně argumentoval ve prospěch moderní sekulární státní moci. Patriotismus dle jejich tvrzení spočívá v loajalitě občanů a je základem „republikánské" vlády; nacionalismus spočívá ve společně sdíleném nepřátelství k cizinci, k vetřelci, k osobě, která patří „mimo".

S tímto přístupem do určité míry souhlasím. Pokud ale republikánský patriotismus, obhajovaný Machiavellim, Montesquieuem a Millem, chápeme správně, představuje určitou formu národní loajality: nejedná se o patologickou formu jako nacionalismus, nýbrž o přirozenou lásku k zemi, krajanům a kultuře, která je spojuje. Vlastenci jsou přimknuti k lidu a území, které je po právu jejich; a součástí patriotismu je tak také snaha přenést toto právo do nestranné vlády a do vlády zákona. Toto základní právo spojené s určitým územím je jasně obsaženo již v samotném slově - patria znamená „otčina", místo, kam vy i já patříme.

Územní loajalita je, podle mého názoru, kořenem všech forem vlády, kde jsou nejvyššími hodnotami zákon a svoboda. Pokusy pranýřovat národ ve jménu patriotismu tedy nemohou obsahovat žádný reálný argument proti tomu druhu národní svrchovanosti, který ve své knížce budu obhajovat. To, co Mill nazval „podstatou soudržnosti mezi příslušníky téže obce nebo státu" a co odlišil od nacionalismu (neboli „národnosti v běžném významu tohoto pojmu"), budu hájit těmito lehce srozumitelnými slovy: „Určitě zde nemusíme říkat, že nemáme na mysli národnost v běžném slova smyslu; jako nesmyslnou antipatii k cizincům; jako lhostejnost k celkovému blahu lidské rasy, respektive nespravedlivé upřednostňování předpokládaných zájmů naší vlastní země; jako oslavu špatných vlastností, protože jsou národní, respektive odmítání převzít to, co se osvědčilo v jiných zemích. Máme na mysli princip sympatie, nikoli nepřátelství; princip spojení, ne oddělení. Hovoříme o pociťování společného zájmu ze strany těch, kdo žijí pod stejnou vládou a nacházejí se ve stejných přírodních či historických hranicích. Chceme říci, že jedna část obce se nepovažuje ve vztahu k druhé za cizince, že svému propojení přisuzují určitou hodnotu - cítí, že jsou jedním národem, že jejich úděl je společný, že zlo páchané na kterémkoli z jejich krajanů je zlo páchané na nich samých, přičemž se netouží sobecky zřeknout podílu na společných nesnázích tím, že by tento svazek přerušili."

Výrazy, které bych chtěl v tomto odstavci zdůraznit, jsou následující: „naše vlastní země", „společný zájem", „přírodní nebo historické hranice" a „(náš) úděl je společný". Tyto výrazy souznívají s historickou loajalitou, kterou budu v této knížce obhajovat.

Stručně řečeno - argumenty proti národnímu státu nejsou dostatečně pádné, zatímco argumenty ve prospěch nadnárodní alternativy nezaznívají vůbec. Domnívám se proto, že stojíme těsně před rozhodnutími, která mohou být pro Evropu i svět katastrofální, a že nám zbývá jen několik málo let na to, abychom znovu promysleli naše dědictví a navázali na něj. Dnes nám, více než kdy jindy, pravdivě znějí následující řádky z Goethova Fausta: “Was du ererbt von deinen Vatern hast, Erwirb es, um es zu besitzen.”

My v národních státech Evropy si musíme znovu zasloužit svrchovanost, kterou naše předchozí generace tak pracně vytvářely z dědictví křesťanství, imperiální vlády a římského práva. Zasloužíme-li si ji, budeme ji vlastnit, a budeme-li ji vlastnit, pak uvnitř našich hranic budeme žít v míru”.

V dnešních podmínkách má národní loajalita následující obecně uznávané výhody:

• Coby občané národního státu jsme my všichni vázáni recipročními závazky k těm, kdo se hlásí k naší státní příslušnosti, a to bez ohledu na rodinu a víru.

• Proto také svoboda vyznání, svědomí, projevu a názorů nepředstavuje pro naši sdílenou loajalitu žádnou hrozbu.

• Naše zákony jsou platné na určitém teritoriu a naši zákonodárci jsou voleni těmi, pro něž je toto území domovem. Zákon tak stvrzuje náš společný osud a získává si naši společnou poslušnost. Poslušnost vůči zákonům se stává součástí řádu, součástí procesu, při němž dochází k zabydlení onoho teritoria.

• Lidé se zde mohou rychle sjednotit tváří v tvář hrozbě, neboť se spojují na obranu toho, co je nezbytné pro všechny - svého území.

• Symboly národní loajality nejsou ani militantní, ani ideologické, ale skládají se z poklidných obrazů vlasti, místa, kam patříme.

• Národní loajality tedy napomáhají usmíření mezi třídami, zájmy a náboženstvími a utvářejí zázemí pro politický proces založený spíše na konsenzu než síle.

• Především však takové národní loajality lidem umožňují respektovat suverenitu a práva jedince.

Z těchto a podobných důvodů národní loajalita nejenom vyúsťuje v demokratickou vládu, nýbrž tato vláda si ji navíc zcela zásadním způsobem osvojuje. Lidé, kteří jsou spojeni národním „my", bez potíží akceptují vládu, s jejímiž názory a rozhodnutími nesouhlasí; bez potíží také přijmou legitimitu opozice či svobodné hlásání zdánlivě ostudných postojů. Stručně řečeno jsou tito lidé schopni žít v podmínkách demokracie a své politické aspirace vyjadřovat prostřednictvím volební urny. Žádný z těchto kladných aspektů nenajdete ve státech, v nichž se ono „my" opírá o kmenovou identitu nebo o víru. V dnešní době se všechny takové státy potýkají s nekončícími konflikty a občanskými válkami, přičemž nedisponují ani opravdovou vládou zákona, ani stabilní demokracií.

Přednosti národního státu se projevují dvěma vlastnostmi, na které často odkazují ti, kdo jsou nejvíce oddáni myšlence nadnárodní vlády: zodpovědností a lidskými právy. Od dob, kdy Publius Terentius Afer napůl žertem vyslovil otázku Quis custodiet ipsos custodes? - Kdo bude hlídat hlídače? - je otázka zodpovědnosti v popředí všeho konstruktivního politického myšlení.

Kdyby byl monarcha, vládnoucí třída nebo avantgardní strana jakkoli neškodní, je nepravděpodobné, že by takoví zůstali po delší dobu, pokud by se nemuseli zodpovídat nikomu jinému než sobě. Vláda nabízí občanům bezpečí jen tehdy, má-li vůči nim zodpovědnost. Zodpovědnost se neuvede do života pouhým prohlášením, že existuje, ale ani zřízením institucí, které by ji teoreticky udržovaly. Vytvoří se, jestliže ji občané aktivně vynucují. To ale vyžaduje schopnost mobilizovat názory proti vládcům a případně je tak o moc připravit. K tomu však následně může dojít jen tehdy, postaví-li se občané navzájem za své právo na protest a rozpoznají-li, že je v jejich společném zájmu dát opozici prostor k vyjadřování jejích názorů. Občané musejí spolupracovat na zachování institucí, jež podrobí politické rozhodování důkladnému dohledu svobodného tisku a vlády zákona.

Základním kamenem, o který se všechny tyto postoje opírají, je národní loajalita. Právě ona lidem umožňuje spolupracovat s jejich oponenty, uznat jejich právo na vlastní názor a budovat instituce, které jsou trvalejší a nestrannější než politický proces, jenž jim je podřízen. Jinými slovy řečeno - národní loajalita umožňuje lidem žít v depolitizované společnosti, ve společnosti, v níž jsou jednotlivci pány nad svými vlastními životy. Přesto ale věří, že se na obranu svých svobod dokážou spojit, třebaže se mezitím oddávají politickým půtkám.

Tuto skutečnost dobře ilustrují nedávné zkušenosti se zaváděním demokratické vlády v zemích, kde neexistuje národní loajalita, jež by je držela pohromadě. Vzápětí po nastolení demokracie získá moc místní elita, která politické výsady poskytne výhradně vlastním stoupencům, kmeni či sektě a zničí přitom všechny instituce, které by ji přinutily zodpovídat se těm, jež se snaží připravit o jejich politická práva. Takový vývoj jsme mohli pozorovat v Iráku, Sýrii i na řadě míst v Africe. Zodpovědnost vůči cizím je dar, který se vyskytuje jen vzácně, a v dějinách moderního světa jím byl obdařen pouze národní stát, popřípadě impérium, jež bylo z takového národního státu vybudováno.

Jakékoli rozšíření státní moci za hranice národního státu vede k poklesu zodpovědnosti. V případě Evropské unie je takové konstatování nepopiratelně pravdivé. Kdyby byl našemu parlamentu zítra předložen návrh zákona, jehož cílem by bylo zakázat zveřejňování argumentů ve prospěch národního státu, v řadách opozice a v tisku by se ihned spustil proces, jehož konečným výsledkem by bylo buď odmítnutí návrhu zákona, nebo v konečném důsledku i pád vlády. Pokud by ale stejně koncipovaná směrnice přišla z Bruselu, žádná koordinovaná protiakce by se neobjevila. Nikdo by nebyl donucen odejít z úřadu proto, že se odvážil něco takového navrhnout; koneckonců by tu směrnici vydali úředníci, kteří nebyli zvoleni, ale jmenováni. Komisaři by tvrdili, že se pouze řídí principy obsaženými v předchozí směrnici, že je chybou národních vlád, že tuto normu důkladněji neprozkoumaly a že v každém případě dotyčná směrnice jen dále přibližuje cíl, jímž je „stále hlubší a užší unie", přičemž její platnost se odvozuje z Maastrichtské smlouvy. Právě takový způsob argumentace jsme mohli identifikovat v reakci Komise na návrh uzákonit v celé Unii „rasismus a xenofobii" jako trestný čin podléhající extradici. Protože naše trestní právo takový trestný čin neuznává a ani evropské soudy ho přesně nevymezují, je docela dobře možné, že se ho dopouštím, když zde protestuji jménem národního státu. Jakým způsobem bych ale mohl bud já, nebo moji zástupci povolat iniciátory této normy k odpovědnosti a přinutit je, aby se zodpovídali za její zavedení?

Stručně řečeno, stačí jen pozorovat, jak funguje Evropská unie, aby nám bylo zřejmé, že bez stálého dovolávání se národní identity a společného zájmu, na němž je vystavěna, by svoboda projevu mohla být zlikvidována stejně snadno jako poctivé účetnictví. Konec konců právě účetnictví je příkladem jednoho z nejnápadnějších selhání nadnárodních institucí, příkladem, který ilustruje jejich obecnou neschopnost zodpovídat se ze svých přečinů před těmi, kdo na ně doplácejí. Podívejme se na případ Evropské komise. Od jejího založení nebyl žádný účetní schopen řádně schválit její účty. A když se najde účetní, který na příslušnou skutečnost upozorní veřejnost, může jej klidně komisař, který má nést za tento resort zodpovědnost, propustit pro údajnou nezpůsobnost tento úřad vykonávat. Následný skandál potrvá několik dní, avšak dotyčný komisař - naposledy se jednalo o Neila Kinnocka - se přes tuto bouři s úsměvem přenese, protože si je jist, že nikdo nemá pravomoc ho za takové drobné přizpůsobení pravidel odvolat. Podíváme-li se na jiné nadnárodní instituce, zjistíme, že v nich panuje stejný druh korupce. Dobře byl zdokumentován případ OSN, podobné to pak je i v UNESCO, WHO (Světová zdravotnická organizace, pozn. Pž) a ILO (Mezinárodní organizace práce, pozn. Pž.. Není nikoho, kdo by měl pravomoc hlídat tyto hlídače, neboť pouto zodpovědnosti, které obyčejným občanům umožňuje je z jejich postu odstranit, bylo rázně přeťato.

Zodpovědnost je, stručně řečeno, přirozeným vedlejším produktem národní suverenity, jehož ohrožuje nadnárodní vládnutí. O lidských právech platí totéž. Třebaže je myšlenka lidských práv spojena se Všeobecnou deklarací lidských práv, jež je začleněna do Charty OSN, měli bychom jejich univerzální pojetí brát s určitou rezervou. Práva nevznikají prostě jen tím, že jsou vyhlášena. Vznikají, když mohou být vynucena. Vynutitelná jsou tam, kde panuje vláda zákona. A vláda zákona existuje jen tam, kde funguje princip rovnosti před zákonem, v jehož rámci jsou mu instituce, které zákon vynucují, zároveň podřízeny. V moderní době však tyto podmínky nikdy nenastaly mimo území národního státu.

Společenství občanů se těší politické svobodě. Tato svoboda však jejich práva nezaručuje, naopak tato práva zajišťují jejich svobodu. Práva jsou zase závislá na mechanismu vzájemných povinností, který pod společnou vládou zákona pojí dohromady jinak cizí lidi. Právě z této příčiny je dovolávání se univerzálních práv, ke kterému tak často dochází ve jménu nadnárodního vládnutí, tak nebezpečné. Abychom si tuto skutečnost mohli názorně předvést, stačí jen krátce pohlédnout na historii myšlenky lidských práv.

Tvrzení, že existují univerzální „lidská práva", nemá svůj počátek v soudní síni. Sestoupilo do ní z ušlechtilého hájemství filozofie, ale nejprve začalo zasahovat do říše politiky. Vzešlo ze středověkých úvah o přirozené spravedlnosti - spravedlnosti, která vládne v Nebi a která autoritativně dozírá na lidské zákony. Hlavního uplatnění se však tato myšlenka dočkala u politických filozofů osvícenství a zvláště v Lockově verzi společenské smlouvy, podle níž si všichni lidé společně uchovávají korpus „nezcizitelných přirozených práv", která žádný politický řád nemůže potlačit nebo zrušit. Myšlenka „práv člověka" se posléze stala nástrojem v politických zápasech v Evropě 18. století, zbraní v rukou lidí (nebo přinejmenším v rukou těch, kteří tvrdili, že lid zastupují) proti údajně despotickým panovníkům. Poskytovala však obyčejnému občanovi skutečně ochranu toho druhu, který opravdové občanství vyžaduje?

Podívejme se na příklad Francouzské revoluce. Když revolucionáři stáli před problémem, jak mají pro Francii vytvořit novou ústavu, vyřešili ho vydáním „Deklarace práv člověka a občana". Když se do ní někteří obezřetní členové Národního shromáždění snažili zahrnout i Deklaraci povinností, byl jejich pokus odmítnut jako skrytá obhajoba reakčních sil, které byly právě smeteny. A jaké měla Deklarace práv důsledky? Když byla v roce 1789 dobyta Bastila, našlo se v ní sedm vězňů, kteří byli za všeobecného jásotu propuštěni (později se ukázalo, že dva z nich jsou blázni a museli být znovu zavřeni). O čtyři roky později se ve francouzských věznicích nacházelo 400 tisíc osob, které v nich žily v podmínkách, jež pro mnohé znamenaly smrt. Spravedlnost vykonávaly revoluční tribunály, které obviněným upíraly právo na obhajobu a trestaly lidi za obvinění formulovaná stejně tak vágním a filozofickým jazykem, jako byl ten, který inspiroval původní Deklaraci. Mohl tudíž být interpretován zcela volně podle toho, co se zrovna hodilo žalobci. Než celý experiment skončil, zmizely stovky tisíc Francouzů a Evropa se zmítala ve válce, která pohltila celý kontinent. Revolucionáři sebrali výkon spravedlnosti soudům a přiznali ho filozofické doktríně, čímž připravili lid o všechna jeho práva a předali je těm, kteří doktrínu vykládali - samozvaným filozofům, kteří sami sebe povýšili na krále.

Podrobně rozpracované pasáže věnované právům sovětských občanů obsahovala rovněž stalinská „ústava" Sovětského svazu z roku 1933, což mnohé naivní obyvatele západní Evropy vedlo k tomu, že ji oslavovali coby nejliberálnější dokument, jaký kdy svět poznal. Avšak, stejně jako její francouzský předchůdce, i tato ústava opomenula obyčejným lidem poskytnout prostředky, jak ji naplnit. Její aplikace, interpretace i realizace byly svěřeny do rukou těch, kteří ji stvořili - tedy vládnoucí straně a v konečném důsledku přímo Stalinovi.

Z těchto příkladů bychom si měli vzít ponaučení. Práva nejsou zaručena tím, že je vyhlásíme. Jsou zajištěna procedurami, které je chrání. A tyto procedury musíme chránit před státem i přede všemi, kteří by je chtěli uzpůsobit svým despotickým záměrům. Právě o takovou ochranu se vždy snažila naše soudní moc, opřená o obecné právo. Ačkoliv Listina práv (Bili of Rights) deklarovala některá z práv britských poddaných, vlastně tím jen opakovaně formulovala již zavedené procedury obecného práva a opětovně je stvrzovala v odezvě na jejich zneužívání. Zejména pak tento dokument potvrzoval princip habeas corpus, obsažený již ve středověkém královském výnosu - princip, který napoleonským zákoníkem naopak stvrzen nebyl. V Itálii nebo ve Francii není tento princip vynucován dodnes, avšak v naší zemi byl vždy považován za zcela zásadní, neboť vkládá zákon do rukou obyčejného člověka a odebírá jej státu. Jedná se o základní článek v řetězci zodpovědnosti, který nutí ty, kdo nám vládnou, aby se nám za svoje činy zodpovídali.

Jestliže porovnáme dějiny moderní Británie v éře obecného práva s historií Evropy v době, kdy v ní převládala státní moc založená na občanském zákoníku a napoleonských principech, určitě nám zaimponuje skutečnost, že právě ta státní moc, která tak vytrvale odmítala definovat naše práva, je zároveň nejvytrvaleji podporovala. Bylo to proto, že si tato moc uvědomovala, že občané musejí mít možnost svá práva vynutit i proti státu. Stát je zodpovědný všem občanům, neboť za svou existenci vděčí národní loajalitě, která vymezuje jeho území a omezuje jeho moc. Práva se tudíž stávají skutečností, jsou-li zakotvena v zákonech národních států; jsou-li vyhlašována nadnárodními komitéty, pak zůstávají v říši snů - respektive, dáváte-li přednost Benthamovu výrazu, jsou „nesmyslem na chůdách".

(Roger Scruton – O popotřebnosti národů. Přeložili Eduard Bakalář a Pavel Pšeja. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury-CDK, 2011. ISBN 978-80-7325-245-8)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…