Na první čtení kniha, šířená pouze internetem (od roku 2012 též česky) skutečně vypadá místy dosti vykonstruovaně, ale tak jako tak vnáší pochyby do našich domnělých dosavadních jistot. Zejména pokud ji analyzujeme per partes a vezmeme v potaz objektivní skutečnosti,které jsou faktickým podkladem té či oné kapitoly.

Pro naši potřebu jsem z knihy vyjmul kapitolu nazvanou Média. V ní se dočítáme, jakým způsobem dochází k ovlivňování a indoktrinaci masového publika ze strany často monopolně či kartelově ovládaných mediálních institucí. Od roku vydání knihy uplynula už řada let, ale již předtím i poté se objevily nové knihy dokumentující, že Morris není jen nějaký pomatený pohádkář. Už dlouho před ním slavný americký novinář Bernard Goldberg popisoval jev zvaný BIAS. To je v psychologickém slova smyslu kognitivní zkreslení, systematická, opakovaná chyba v myšlení, rozhodování, odhadech, vzpomínkách a jiných myšlenkových procesech přičemž závěry o jiných lidech a situacích mohou v těchto případech být vyvozeny nelogickým způsobem. V mediálním prostředí se pojmem BIAS rozumí způsob a forma mediálního zkreslení, kdy jsou informace podávány selektivně, nerovnoměrně, stranicky, konformně s hlavním politickým a názorovým proudem atd., a to vesměs právě z ideologických či politických důvodů. Přesně tento typ BIAS popsal Goldberg (i na své vlastní zkušenosti – také byl pro svůj odlišný názor vyhozen z velké televizní korporace CBS) ve svých knihách (česky vyšly už v předchozí dekádě pod názvy BIAS - Jak novináři manipulují, a Arogance). Vytěsnění disentního názoru a jeho nositele z mediálního mainstreamu a mocenské ovlivňování mediálních obsahů popsal také německý novinář Udo Ulfkotte v knize Gekaufte Journalisten (česky vyšla v roce 2018 jako Koupení novináři). V podobném smyslu soustavně popisuje neblahý vývoj mediální scény u našich východních sousedů slovenský, dříve mainstreamový, dnes nenáviděný „alternativní“ novinář Ĺubomír Huďo.

Ostatně postupné vymísťování jiných než „správných“, tedy s ocifiální politickou doktrínou konformních názorů z veřejného prostoru známe dobře z časů komunismu – a znovu z naší žhavé současnosti. Proto nás při četbě Morrisovy kapitoly o médiích budou napadat spíše analogie toho, co dobře známe, než nějaká“konspiracionistická“ podezření. Pokud dnes mluvíme tak často o mediální gramotnosti, neměli bychom se vyhnout ani tomuto zrcadlu zobrazujícímu nepěkně pokřivenou mediální realitu.

Média

„Nic takového jako svobodný tisk neexistuje. Vy to víte, já to vím. Nikdo z vás by se neodvážil napsat upřímně svůj názor a i když by to třeba udělal, stejně by ho neotiskli. Každý týden jsem dostával výplatu za to, že jsem se do novin nevměšoval se svým vlastním názorem. Totéž platí i pro vás všechny. Kdo vybočí z řady, ocitne se na ulici a může si hledat novou práci. Vlastní úkol novinářů spočívá v podrývání pravdy, vyprávění lží, překrucování faktů a prodávání sama sebe, své země i rasy, za chléb každodenní. Vy to víte, já to vím, co to je tedy za hloupost, připíjet si na svobodný tisk? Jsme nástroje a loutky v rukou boháčů, kteří v zákulisí tahají za nitky. Tancujeme podle toho, jak pískají. Naše talenty, možnosti i život jsou vlastnictvím cizích lidí. Nejsme nic víc než intelektuální prostitutky.“

(John Swinton, vydavatel New York Times, ve své řeči pro New York Press Club, 1953)