Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 90. díl. Michael Morris – Co nesmíte vědět | ParlamentniListy.cz

Na první čtení kniha, šířená pouze internetem (od roku 2012 též česky) skutečně vypadá místy dosti vykonstruovaně, ale tak jako tak vnáší pochyby do našich domnělých dosavadních jistot. Zejména pokud ji analyzujeme per partes a vezmeme v potaz objektivní skutečnosti,které jsou faktickým podkladem té či oné kapitoly.

Pro naši potřebu jsem z knihy vyjmul kapitolu nazvanou Média. V ní se dočítáme, jakým způsobem dochází k ovlivňování a indoktrinaci masového publika ze strany často monopolně či kartelově ovládaných mediálních institucí. Od roku vydání knihy uplynula už řada let, ale již předtím i poté se objevily nové knihy dokumentující, že Morris není jen nějaký pomatený pohádkář. Už dlouho před ním slavný americký novinář Bernard Goldberg popisoval jev zvaný BIAS. To je v psychologickém slova smyslu kognitivní zkreslení, systematická, opakovaná chyba v myšlení, rozhodování, odhadech, vzpomínkách a jiných myšlenkových procesech přičemž závěry o jiných lidech a situacích mohou v těchto případech být vyvozeny nelogickým způsobem. V mediálním prostředí se pojmem BIAS rozumí způsob a forma mediálního zkreslení, kdy jsou informace podávány selektivně, nerovnoměrně, stranicky, konformně s hlavním politickým a názorovým proudem atd., a to vesměs právě z ideologických či politických důvodů. Přesně tento typ BIAS popsal Goldberg (i na své vlastní zkušenosti – také byl pro svůj odlišný názor vyhozen z velké televizní korporace CBS) ve svých knihách (česky vyšly už v předchozí dekádě pod názvy BIAS - Jak novináři manipulují, a Arogance). Vytěsnění disentního názoru a jeho nositele z mediálního mainstreamu a mocenské ovlivňování mediálních obsahů popsal také německý novinář Udo Ulfkotte v knize Gekaufte Journalisten (česky vyšla v roce 2018 jako Koupení novináři). V podobném smyslu soustavně popisuje neblahý vývoj mediální scény u našich východních sousedů slovenský, dříve mainstreamový, dnes nenáviděný „alternativní“ novinář Ĺubomír Huďo.

Ostatně postupné vymísťování jiných než „správných“, tedy s ocifiální politickou doktrínou konformních názorů z veřejného prostoru známe dobře z časů komunismu – a znovu z naší žhavé současnosti. Proto nás při četbě Morrisovy kapitoly o médiích budou napadat spíše analogie toho, co dobře známe, než nějaká“konspiracionistická“ podezření. Pokud dnes mluvíme tak často o mediální gramotnosti, neměli bychom se vyhnout ani tomuto zrcadlu zobrazujícímu nepěkně pokřivenou mediální realitu.

Média

„Nic takového jako svobodný tisk neexistuje. Vy to víte, já to vím. Nikdo z vás by se neodvážil napsat upřímně svůj názor a i když by to třeba udělal, stejně by ho neotiskli. Každý týden jsem dostával výplatu za to, že jsem se do novin nevměšoval se svým vlastním názorem. Totéž platí i pro vás všechny. Kdo vybočí z řady, ocitne se na ulici a může si hledat novou práci. Vlastní úkol novinářů spočívá v podrývání pravdy, vyprávění lží, překrucování faktů a prodávání sama sebe, své země i rasy, za chléb každodenní. Vy to víte, já to vím, co to je tedy za hloupost, připíjet si na svobodný tisk? Jsme nástroje a loutky v rukou boháčů, kteří v zákulisí tahají za nitky. Tancujeme podle toho, jak pískají. Naše talenty, možnosti i život jsou vlastnictvím cizích lidí. Nejsme nic víc než intelektuální prostitutky.“

(John Swinton, vydavatel New York Times, ve své řeči pro New York Press Club, 1953)

V poněkud jemnější podobě kontrolují naše myšlení média. Jak bylo uvedeno výše, média již více než sto let jsou nástrojem propagandy mocných rodin. Když uvážíme, že většina médií (= noviny, časopisy, rádio, televize a řada internetových platforem) spočívá v rukou několika málo lidí, a všichni patří mezi členy jedné nebo i více v předchozích kapitolách zmíněných organizací, potom je snadno pochopitelné, proč lži o „nebezpečí terorismu“ nebo o „globálním oteplování“ považuje tolik lidí za pravdivé a nekriticky je přejímá. Stačí, pokud se určitý výrok dostatečně často opakuje, najednou je považován za skutečnost. Jestliže je známo, že průměrný člověk ve střední Evropě stráví sedm let svého života u televizoru, není se čemu divit, že pro mnohé je těžké mít vlastní a jasné názory.

Jen tři procenta Němců nemají televizi. Ale i ti to mají těžké, snaží-li se uniknout manipulativním zprávám. Sotva které metro, vlak nebo letiště se dnes obejde bez televize a permanentního ozvučení. Média ale lidi mohou přímo ovládat jen stěží, hlavně ovlivňují názory a vytvářejí nálady.

Jsou snad všichni novináři bezcharakterní a úplatní? Ne, samozřejmě že ne. Mnozí z nich si vědomě vybrali své povolání, protože chtěli zlepšit svět. Řada novinářů oplývá vyhraněným smyslem pro spravedlnost. Proti nim ale stojí, například jako v Německu, koncentrovaná hrstka vydavatelských skupin, jimž patří soukromé televizní společnosti, většina rozhlasových stanic a dokonce i celé mateřské společnosti.

Profil novin nebo vysílání ovlivňuje šéfredaktor. Právě on (většinou je to muž) určuje ducha a zaměření svého média. Vedoucí jednotlivých oddělení odpovídají za dodržování dané linie. Jestliže by některý novinář chtěl napsat příspěvek, který tomuto zaměření neodpovídá, na redakční radě se mu to zcela jasně sdělí. Kdo týden za týdnem nabíhá hlavou proti zdi, se nakonec vzdá. Nikdo se nechce zesměšňovat před kolegy s novými „konspiračními teoriemi“. V novinářských kruzích není nic trapnějšího než si vysloužit přezdívku „konspirační teoretik“.

Odvážní lidé, kteří se přesto nevzdají, přijdou nakonec o práci a mají problémy. Jako například novináři kolínské stanice WDR Gerhard Wisnewski a Willy Brunner, autoři dokumentárního filmu „Aktenzeichen u. 9.“ (=Akta 11.9), kritický dokument o atentátech z 11. září 2001. Tento film redakce přirozeně nejdříve schválila i financovala a WDR ho odvysílala. Film měl velký úspěch, ale WDR poté přesto oběma spoluautorům vypověděla spolupráci. Pro Wisnewského však strasti nebyly novinkou. Po vydání knihy Fantom RAF ho oficiální místa dlouho šikanovala. „1. března 1994 někdo přesně v osm ráno zazvonil u dveří našeho domu. Sešel jsem se schodů a otevřel. Moje partnerka byla s naším ročním synem v kuchyni. Zahradní brankou prošlo šest až sedm osob. Představili se jako příslušníci bavorské a hessenské zemské kriminální policie a jako místní policie. Měl jsem jim ihned otevřít, protože museli u mne údajně provést domovní prohlídku.“ (Gerhard Wisnewski, „Dienstgeheimnis: Pressefreiheit wurde schon immer ausgetrickst“, str. 2).

Znám případy, kdy kritičtí a odvážní novináři zažili ještě jiné věci než propuštění - od zbití až po výhružky smrti, zdemolovaná auta, vloupání do bytu či krádež počítačů a podkladů. A protože mediální svět je velmi, velmi malý, je těžké znovu získat místo, pokud vás před tím vyhodili z jednoho z velkých vydavatelství. I novináři jsou pouze lidé. Mnozí mají rodiny a chtějí žít slušným a poklidným životem.

V roce 1917 si J. P. Morgan najal dvanáct špičkových manažerů v oboru zpravodajství, aby s jejich pomocí vypátral nejvlivnější novinové tituly v USA. Měli zjistit, kolik nakladatelství je potřeba na to, aby bylo možné kontrolovat politické mínění v USA. Zjistili, že stačí vlastnit většinu v pětadvaceti největších amerických novinách. Byla vytvořená dohoda o koupě politické linie novin. Do každého listu byl nasazen jeden redaktor, jenž ručil za to, že každá zveřejněná informace se shoduje s linií objednávatele.

V Německu není na to potřeba ani pětadvacet novinových titulů. Stačí jediná nakladatelská skupina. Uvedu příklad: nakladatelství Axel Springer je jedním z největších vydavatelů novin a časopisů v Evropě a vydává následující tituly: Bild, Bild am Sonntag, Die Welt, Die Welt am Sonntag, Die Welt kompakt, BZ, BZ am Sonntag, Berliner Morgenpost, Berliner Woche, Hamburger Abendblatt, Hamburger Anzeiger, Bergedorfer Zeitung, Bildwoche, Funk Uhr, Hörzu, TV digital, TV guide, TV neu, Bild der Frau, Frau von heute, Auto Bild, Sport Bild, Computer Bild, Audio Video Foto Bild, Metal Hamer, Musikexpress, Rolling Stone, The Iconist, Foto Magazin, Segeln, Tauchen a Tennis Magazin. K tomu ještě dalších jedenáct časopisů ve Španělsku, 22 v Maďarsku a 14 ve Švýcarsku.

Kromě toho mu patří televizní kanály jako Dogan TV (Turecko), Hamburg 1, TV Berlin a rozhlasové stanice Antenne 1, Radio Antenne Bayern, Radio FFH, Radio Hamburg a Radio NRW, a nejen kompletní nakladatelství Ullstein, ale také podíly ve více než tuctu menších lokálních listů, jako na příklad Ostsee-Zeitung nebo Lübecker Nachrichten. Takto se snadno vytvářejí názory, „vyrábějí celebrity“ nebo vypouštějí fámy, které mohou zničit existenci kohokoliv.

Další složkou mediálního ovlivňování vedle novinařiny je zjevná a viditelná reklama. Má silný vliv především na chování mládeže. Neprodává jen produkty, nýbrž vytváří nálady, a určuje co je právě „moderní“ a by si nikde neměl nechat ujít. Skrze viditelnou reklamu lze docela snadno ovlivnit myšlení a chování celé generace.

Ještě brutálnější je tak zvaná podprahová reklama. Prokazatelně se již využívá na řadě míst a je i dostatečně vědecky prozkoumána. Účinek podprahového ovlivňování mnohdy bývá dokonce ještě silnější a dlouhodobější, než vědomě vnímaná reklama, a to především proto, že se proti němu nelze bránit. Jednotlivé obrázky filmu nelze pouhým okem sice rozeznávat, mozek je však přesto vnímá a zpracovává. Rychlá poselství vpletená do hudebních produkcí ucho nerozpozná, mozek ovšem ano. Do hudební kulisy v obchodních domech jsou prokazatelně zakomponované krátké zprávy jako „krást se nemá“ nebo „kup si ten či onen výrobek“.

Je známo, že od padesátých let dvacátého století se v USA v kinofilmech objevují opakovaně a krátce obrazy například popcornu nebo coca-coly. Spotřeba těchto výrobků pak stoupá až o padesát procent. Mezi spolupracovníky německých televizních stanic se šušká o tom, že na vysílaných pásech opakovaně vídají obrazy, které tam vlastně nepatří.

(Michael Morris - Co nesmíte vědět! Z německého originálu Was Sie nicht wissen sollen! 2011, přeložila Zuzana Žáčková. Roku 2012 vydalo www.anch-books.eu, ISBN 978-3-9814301-4-1)