Na rozdíl od svého učitele Platona, který se věnoval převážně otázkám člověka a společnosti, snažil se Aristoteles obsáhnout a uspořádat i všechno předmětné vědění své doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Zatímco Platonův učitel Sokrates se svými partnery diskutoval a hleděl dosáhnout jejich souhlasu, Aristotelovy spisy už obsahují přesnou argumentaci, jak ji má žákům přednášet učitel. Tím položil Aristoteles základy soustavné filosofie jako snahy „porozumět tomu, co jest“, ale také různých věd, například anatomie, astronomie, biologie, fyziky, biofyziky, ekonomie, embryologie, etnografie, geografie, geologie, lingvistiky, logiky, meteorologie nebo politologie. Ve vlastní filosofické oblasti psal o estetice, etice, metafyzice, rétorice a teologii, zabýval se výchovou a vzděláváním, i literaturou a poezií.

Pro dnešní knižní zastavení jsme vybrali několik částí z knihy šesté spisu Politika (má jich celkem osm). Aristoteles vychází z toho, že člověk je živočich žijící v obci (zóon politikon), a nemůže tedy žít sám. Lidé se spolčují na dvou úrovních: rodina nebo lépe hospodářství (řecky: oikia) zajišťuje obživu a reprodukci; obec nebo stát (řecky: polis) je soběstačný a je účelem a cílem lidského spolužití. Základem života v míru je rozdělení majetku; Aristoteles odmítá Platonův názor, že by lidé měli mít všechno společné. Uznává, že „peníze mají, takříkajíc, všichni nějak rádi“, varuje však před každou hamižností, která obec ničí.

Podle toho, kdo vládne, rozlišuje Aristoteles tři právní formy obce (státu): monarchie, kde vládne jednotlivec ve prospěch všech občanů,     aristokracie, kde vládnou ti nejlepší (řecky aristoi) a politeia, kde se na vládě podílejí všichni svobodní občané. K nim pak připočítává tři pokleslé formy: tyranie - vláda samozvaného vládce ve prospěch sebe samého,     oligarchie - vláda bohatých pro svůj vlastní prospěch, demokracie - vláda davu.

Za nejlepší právní formu státu považoval monarchii, tedy vládu spravedlivého panovníka. Za vhodnou dále považoval aristokracii (vládu „nejlepších“), a za méně vhodnou, ale stále přijatelnou považoval politeu, vládu mnoha. Za naprosto nepřijatelnou formu vlády považoval tyranii, tedy vládu jedince, jemuž jde jen o vlastní prospěch, dále oligarchii (vládu bohatých), která je přece jen o něco lepší než tyranie, a konečně demokracii, čili vládu lidu, což je nejmenší zlo z těchto tří. V dnešní terminologii bychom se ale spíše přikláněli k názoru, že to, co dnes nazýváme demokracií, připomíná v praxi jeho „politeu“.

Aristoteles jako první odděloval politiku od etiky: zatímco v soukromém životě má člověk hledat mnoho různých ctností, v politice rozhoduje spravedlnost. Politika se řídí určitými pravidly, která jsou spojena s formou vlády, a která je možno použít v každém politickém zřízení. Mnohé z jeho názorů zní i dnes nadmíru aktuálně. Třeba tento: „Nejdůležitější v každé ústavě je, aby zákony zaručily, že se nikdo z úřadu nemůže obohatit.“