Na rozdíl od svého učitele Platona, který se věnoval převážně otázkám člověka a společnosti, snažil se Aristoteles obsáhnout a uspořádat i všechno předmětné vědění své doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Zatímco Platonův učitel Sokrates se svými partnery diskutoval a hleděl dosáhnout jejich souhlasu, Aristotelovy spisy už obsahují přesnou argumentaci, jak ji má žákům přednášet učitel. Tím položil Aristoteles základy soustavné filosofie jako snahy „porozumět tomu, co jest“, ale také různých věd, například anatomie, astronomie, biologie, fyziky, biofyziky, ekonomie, embryologie, etnografie, geografie, geologie, lingvistiky, logiky, meteorologie nebo politologie. Ve vlastní filosofické oblasti psal o estetice, etice, metafyzice, rétorice a teologii, zabýval se výchovou a vzděláváním, i literaturou a poezií.
Pro dnešní knižní zastavení jsme vybrali několik částí z knihy šesté spisu Politika (má jich celkem osm). Aristoteles vychází z toho, že člověk je živočich žijící v obci (zóon politikon), a nemůže tedy žít sám. Lidé se spolčují na dvou úrovních: rodina nebo lépe hospodářství (řecky: oikia) zajišťuje obživu a reprodukci; obec nebo stát (řecky: polis) je soběstačný a je účelem a cílem lidského spolužití. Základem života v míru je rozdělení majetku; Aristoteles odmítá Platonův názor, že by lidé měli mít všechno společné. Uznává, že „peníze mají, takříkajíc, všichni nějak rádi“, varuje však před každou hamižností, která obec ničí.
Podle toho, kdo vládne, rozlišuje Aristoteles tři právní formy obce (státu): monarchie, kde vládne jednotlivec ve prospěch všech občanů, aristokracie, kde vládnou ti nejlepší (řecky aristoi) a politeia, kde se na vládě podílejí všichni svobodní občané. K nim pak připočítává tři pokleslé formy: tyranie - vláda samozvaného vládce ve prospěch sebe samého, oligarchie - vláda bohatých pro svůj vlastní prospěch, demokracie - vláda davu.
Za nejlepší právní formu státu považoval monarchii, tedy vládu spravedlivého panovníka. Za vhodnou dále považoval aristokracii (vládu „nejlepších“), a za méně vhodnou, ale stále přijatelnou považoval politeu, vládu mnoha. Za naprosto nepřijatelnou formu vlády považoval tyranii, tedy vládu jedince, jemuž jde jen o vlastní prospěch, dále oligarchii (vládu bohatých), která je přece jen o něco lepší než tyranie, a konečně demokracii, čili vládu lidu, což je nejmenší zlo z těchto tří. V dnešní terminologii bychom se ale spíše přikláněli k názoru, že to, co dnes nazýváme demokracií, připomíná v praxi jeho „politeu“.
Aristoteles jako první odděloval politiku od etiky: zatímco v soukromém životě má člověk hledat mnoho různých ctností, v politice rozhoduje spravedlnost. Politika se řídí určitými pravidly, která jsou spojena s formou vlády, a která je možno použít v každém politickém zřízení. Mnohé z jeho názorů zní i dnes nadmíru aktuálně. Třeba tento: „Nejdůležitější v každé ústavě je, aby zákony zaručily, že se nikdo z úřadu nemůže obohatit.“
Kniha Politika obsahuje velmi obšírný a celistvý Aristotelův pohled na uspořádání společnosti a vytrhovat z něj jednotlivosti je riskantní. Přesto si dnes připomeňme aspoň několik pasáží týkajících se demokracie, což je pojem, o němž se dohadujeme od časů Aristotelových po časy naše. Nepochybně tu najdeme řadu inspirací.
Zásady a zvláštnosti demokracie
Předpokladem demokratického zřízení jest svoboda — to se totiž obyčejně říká, jako by jen b v této ústavě občané byli účastni svobody; neboť k ní prý každá demokracie směřuje jako k cíli —. Jeden prvek svobody jest v tom, že se střídavě poslouchá a vládne. Vždyť i demokratické právo záleží v tom, že jest tu rovnost podle počtu a nikoli podle hodnoty, a když je tu toto právo, pak nutně rozhoduje o všem obecné množství, a to, na čem se usnese většina, platí a jest právem. Každý občan prý totiž má míti rovné; proto v demokraciích mají nemajetní převahu nad zámožnými; neboť jest jich většina a většina rozhoduje. To jest tedy jeden znak svobody, který všichni demokraté pokládají za hlavní znak pojmu ústavy. Druhým pak jest možnost, že každý žije, jak chce. To prý patří k vlastnostem svobody, když naopak otroku náleží žiti ne tak, jak chce. To jest tedy druhé vymezení demokracie. Odtud vzešel požadavek, nebýti poddán nejraději nikomu, není-li to však možno, tedy jen střídavě. A tím se toto vymezení svobody shoduje s vymezením svobody jako rovnosti.
Z těchto předpokladů a z takové zásady vyplývají tyto demokratické zvláštnosti:
Všechny úřady se volí ze všech občanů.
Všichni vládnou nad každým jednotlivcem a střídavě zase každý jednotlivec vládne nad všemi.
Úřady se obsazují losem, a to buď všechny, anebo jen ty, které nevyžadují zkušenosti a odborné znalosti.
Úřady se neobsazují podle odhadu jmění, anebo jenom podle velmi nízkého.
Nikdo nesmí dvakrát zastávati tentýž úřad nebo jen zřídkakdy, anebo je to dovoleno jen u několika málo úřadů mimo úřady vojenské.
Úřadování je krátké, a to bud u všech úřadů nebo alespoň u těch, u nichž jest to možno.
Soudci jsou všichni a ze všech a pro všechny pře nebo pro většinu jich a pro nejdůležitější a nejhlavnější, na příklad pro účtování, záležitosti politické a pro soukromé smlouvy.
Shromáždění lidu rozhoduje ve všech záležitostech, jednotlivé úřady v žádných nebo jen ve velmi málo případech, anebo rozhoduje v nejdůležitějších (rada) — z úřadů je nejvíce demokratická rada tam, kde se štědře nedává plat všem občanům; neboť tam, kde se to děje, odnímá lid moc i tomuto úřadu; ježto totiž má hojný plat, strhuje všechna rozhodnutí na sebe, jak bylo řečeno dříve v předchozí úvaze .
Dále všichni dostávají plat, sněmy, soudy, úřady, jestliže ne, tedy alespoň nejdůležitější úřady, soudy, rada a sněmy, nebo ty úřady, které musí spolu stolovati.
Mimoto, ježto oligarchie se určuje rodem, bohatstvím a vzděláním, zdá se, že za demokratické se pokládá opak toho, totiž neurozenost, chudoba a nevzdělanost.
Konečně žádný úřad není doživotní, a když ně- isis který takový z dřívějšího zřízení před převratem byl ještě ponechán, tedy se jeho moc obmezí a místo volby se obsazuje losem.
(To jsou tedy zvláštnosti společné demokraciím; z právní zásady, která se vůbec pokládá za demokratickou — to jest, aby všichni měli rovné podle číselného poměru —, vzniká demokracie a lidová obec, která se za ni nejvíce pokládá. Neboť rovnost záleží v tom, že co se týče moci, chudobní nebo bohatí nemají míti o nic více a ani jen jedni, ani jenom druzí nemají býti pány, nýbrž všichni rovně podle počtu; tak prý se totiž, míní, ústava srovná se zásadou rovnosti a svobody.
Obtíž s provedením zásady rovností
Tu však je obtíž s tím, jak to provésti, aby všichni měli skutečně rovné, zda se odhad pěti set občanů má rozděliti na tisíc občanů, a zda ten tisíc má míti stejnou moc jako těch pět set? Či nemá se rovnost tak určovati, nýbrž rozdělení to má sice zůstali, ale pak se mají z těch pěti set i z tisíce vžiti rovní a ti mají rozhodovati ve volbách a soudech? Jest tedy podle demokratického práva tato ústava nejspravedlnější, či spíše ta, která se řídí množstvím? Demokraté totiž tvrdí, že právem jest to, na čem se usnese většina, oligarchové zas to, na čem větší majetek. Neboť podle nich prý má rozhodovati množství majetku. V obojím však jest nerovnost a nespravedlnost; rozhodují-li jen někteří, je to tyranida — má-li totiž jeden více než ostatní boháči, měl by podle oligarchického práva vládnouti po právu sám —, bude-li pak rozhodovati většina podle počtu, bude ubližovati zámožné menšině vyvlastňováním majetku, jak bylo řečeno dříve.
Jaká tedy může býti rovnost, na níž by se obě strany mohly shodnouti, jest třeba vyšetřiti z toho, jak obě rozumějí pojmu práva. Praví totiž, že má platiti to, na čem se usnese většina občanů. Řekněme, že tomu tak jest, ale ne vůbec, nýbrž ježto jsou tu dvě složky, z nichž se obec skládá, bohatí a chudobní, ať platí to, na čem se usnesou obě nebo většina z nich; jestliže se však mínění rozcházejí, ať platí to, na čem se usnese většina, a to ta, která má vyšší odhad. Na příklad, jedněch jest deset, druhých dvacet, a bohatých se rozhodlo pro věc šest, chudobných patnáct. S chudobnými se spojí čtyři boháči a s boháči pět chudobných; ať tedy platí rozhodnutí těch, jejichž součet odhadu jest vyšší. Je-li však na obou stranách rovný, pak je třeba otázku pokládati za stejnou, jako když ve sněmu nebo na soudě nastane rovnost hlasů; pak totiž jest třeba losovati nebo učiniti něco podobného.
Ale ač jest velmi nesnadno nalézti pravdu v tom, co jest rovné a spravedlivé, přece je to ještě vždy snadnější, než o pravdě přesvědčiti ty, kteří mají moc prosaditi své nároky na úkor jiných; neboť rovnost a právo hledají vždy slabší, ti, kteří mají moc, pranic toho nedbají.
Druhy demokracie
Ze čtyř druhů demokracie jest nejlepší ta, která jest v řadě první, jak bylo řečeno v předešlé úvaze; ta jest také ze všech nejstarší. První ji nazývám v tom smyslu, jak je možno roztřídili obyvatelstvo obce. Nejlepší jest totiž obyvatelstvo rolnické, takže i demokracii jest možno zříditi všude tam, kde se množství živí rolnictvím a chovem dobytka. Ježto totiž nemá velkého jmění, nemá času k častému sněmování; a poněvadž lidé nemají potřebných věcí k životu, hledí si1 své práce a nestarají se o cizí záležitosti a mají větší radost z práce než ze správy obce a vlády, kde z úřadů není velkého užitku. Neboť množství touží více po zisku než po cti. Důkazem toho jest skutečnost, že lidé snášeli staré tyranidy zrovna tak, jako nyní snášejí oligarchie, jen když jim nikdo nepřekáží v práci a nic jim nebere; tak totiž jedni z nich rychle bohatnou, druzí nemají nedostatku. Mimoto, mají-li vůbec nějakou ctižádost, uspokojuje jejich potřebu právo voliti úřady a volatí je ke skládání účtů, ba v některých obcích, i když se neúčastní volby úřadů, nýbrž jenom některé střídavě jsou obsazovány volbou ze všech občanů, jako v Mantineii, a mají jen právo poradní, i s tím je množství spokojeno. I to jest třeba pokládati za jakýsi útvar demokracie, jak bylo kdysi v Mantineii.
Proto také ústavě dříve uvedené jest prospěšno, a skutečně to v ní bývá, že sice všichni volí úřady, zkoumají účty a soudí, nejvyšší úřady však spravují ti, kteří jsou zvoleni podle odhadu, který musí býti tím vyšší, čím vyšší jest úřad, anebo že se žádný úřad neobsazuje podle odhadu, nýbrž podle schopnosti.
Bude-li obec tak spravována, bude nutně spravována dobře — neboť úřady budou vždy obsazeny lidmi nejlepších schopností a lid je chce a zdatným nezávidí —, a zdatné a vznešené takový řád uspokojí; nebudou totiž ovládáni jinými špatnějšími, a vládnouti budou spravedlivě, ježto o účtování rozhodují druzí. Neboť jest prospěšno, jsme-li závislí a nemůžeme-li dělati, co se nám uzdá; vždyť volnost je dna ti, jak se komu zachce, není s to, aby uhlídala špatnost, jež jest v každém člověku. Z toho nutně vyplývá, co jest v ústavách nejprospěšnější, totiž, aby vládli muži zdatní, aniž by chybovali, a lid aby v ničem nebyl zkracován.
Jest tedy zřejmo, že tato demokracie jest nejlepší, a proč jí jest; lid totiž v ní má určitou vlastnost. K tomu, aby se lid stal rolnickým, přispívaly vůbec některé zákony, které od dávných časů byly u mnohých zavedeny, že totiž nebylo vůbec dovoleno míti půdy nad jistou výměru, nebo teprve v určité vzdálenosti od města a obce — v mnohých obcích alespoň od starodávna jest zákonem ustanoveno, že původní podíly nesmějí býti prodány; k tomu směřuje také zákon, připisovaný Oxylovi, podle něhož se nesmí půjčovati na podíl půdy, příslušný každému jednotlivci —, v dnešní době však jest třeba nápravy, třebas podle zákona Afyfanů, který jest prospěšný pro účel námi vytčený. Neboť oni, ačkoli jest jich mnoho a půdy málo, přece všichni rolničí; neodhaduje se totiž podle celého majetku, nýbrž podle tak malých dílů, že je tu možnost, aby podle odhadu i chudobní měli převahu.
Po obci s rolnickým obyvatelstvem jest nejlepší obec, kde se obyvatelé živí jako pastýři chovem dobytka; jejich způsob života se totiž v mnohém podobá životu rolnickému, i v tom, že tito lidé mají pro vojenskou službu nejlepší cvik svými vlastnostmi; jsou i tělesně zdatní i otužilí proti nepohodám.
Ostatní obyvatelstvo, z něhož se skládají další druhy demokracie, jest téměř všechno mnohem horší než oni; neboť způsob jejich života jest špatný, a žádné zaměstnání, jímž se zabývá dav řemeslníků, kramářů a dělníků, nevyžaduje ctnosti. Mimoto, takřka celý tento druh lidí, poněvadž se sdružuje na náměstí a ve městě, snadno se dává do sněmování, kdežto rolníci, poněvadž jsou rozptýleni po polích, ani se nescházejí, ani nemají stejné potřeby takových schůzek. Tam však, kde pozemky mají takovou polohu, že jsou od města značně vzdáleny, jest snadno zřídili řádnou demokracii i politeiu; lid jest totiž nucen usazovati se na venkově, takže, i když je tu městský dav, v demokratických shromážděních lidu nesmí se sněmovati bez lidu venkovského.
Řečeno tedy, jak se má zřizovati nejlepší a první demokracie; jest pak i zřejmo, jak ostatní. Bývá totiž nutno postupně se od oné uchylovali a k vládě připouštěti vždy špatnější množství.
Co se týče posledního druhu demokracie, poněvadž tu mají účast ve vládě všichni, nesnese jí ani každá obec, ani jí nebude snadno dlouho se udržeti, nebude-li zákony a mravy dobře uspořádána — příčiny, které ničí i tuto i ostatní ústavy, byly uvedeny asi většinou již dříve —. Aby vůdci lidu zavedli tuto demokracii a lid zesílili, přibírají co největší počet mezi občany a občanské právo přiznávají nejen manželským potomkům, nýbrž i nemanželským a takovým, z jejichž rodičů jen jeden byl občanem, myslím na příklad otec nebo matka; neboť to všechno náleží spíše zvláštnosti tohoto druhu demokracie. Tak si počínají demagogové, ale měli by přibírati jenom tolik občanů, kolik stačí k převaze množství nad vznešenými a středními vrstvami, a za tu mez nejiti; neboť překročí-li ji, způsobí v obci přílišný nepořádek a vznešené popudí ještě více, že budou demokracii těžko snášeti, jak to právě v Kyreně bylo příčinou povstání. Malé zlo se totiž snadno přehlédne, stane-li se však větším, bije více do očí. Pro tuto demokracii jsou ještě dále užitečná taková zařízení, jakých užil v Athénách Kleisthenes, když chtěl posíliti demokracii, a v Kyreně zakladatelé demokracie. Jest totiž nutno zaříditi více jiných fyl a fratrií, a soukromé bohoslužby a slavnosti omeziti na několik málo společných, a všemožné věci vymýšleli, aby se všichni co nejvíce vespolek promíchali a aby se dřívější sdružení zrušila. Konečně se zdá, že demokratická jsou také všechna zařízení v tyranidě, míním na příklad volnost otroků — ta do jisté míry může býti užitečná —, žen i dětí, a shovívavost, která každému dovoluje žíti tak, jak chce. Neboť to takové ústavě velmi prospěje; obecnému množství jest zajisté milejší žíti nemírně než uměřeně.
Udržování demokracií. Počínání demagogů a počínání správné
Úkolem zákonodárce a vůbec těch, kteří by chtěli zavésti nějakou takovou ústavu, není ani největším ani jediným založiti ji, nýbrž spíše, aby se udržela; neboť není nesnadno, aby ústava trvala jeden, dva nebo tři dny, ať jest jakákoli. Proto podle dřívější úvahy o udržování a zániku ústav jest se třeba pokusiti o její zabezpečení tím, že by se občané varovali toho, co je zhoubné, a že by ustanovovali takové zákony psané i nepsané, jež by obsáhly co nejvíce prvků, jež ústavy chrání, a že by tu nebylo přesvědčení, že to je demokratické nebo oligarchické, co učiní obec co nejvíce demokratickou nebo oligarchickou, nýbrž to, co jí zabezpečí nejdelší trvání.
Ale nynější demagogové, poněvadž se chtějí zalíbiti davům, zabavují soudně mnoho majetku. Proto ti, kterým ústava leží na srdci, mají takové nepořádky zamezovati a zákonem naříditi, že majetek odsouzených a pokuta, jež se má platiti obci, nenáleží lidu, nýbrž má jich býti užito pro bohoslužbu. Neboť jednak škůdcové se budou míti neméně na pozoru — budou totiž trestáni stejně i potom —, jednak dav bude méně pospíchati s odsouzením obžalovaných, protože z toho nebude nic mít.
Kromě toho se musí počet veřejných žalob vždy co nejvíce obmezovati tím, že se neodůvodněným žalobám bude zabraňovati vysokými pokutami. Neboť před soud se zpravidla pohánějí ne příslušníci obyčejného lidu, nýbrž vznešení. Jest však přece nutno, aby i této ústavě byli všichni občané co nejvíce nakloněni, nejsou-li, tedy alespoň aby se za nepřátele nepokládali ti, kteří mají moc.
Ježto pak nižší demokracie bývají lidnaté a lidu je obtížno konati sněmy bez platu, který je však nebezpečný pro zámožné tam, kde obec nemá dostatečných důchodů — neboť pak jest nutno vymáhati je daní, zabavováním majetku a křivými nálezy, a to zničilo již mnoho demokracií —, tedy tam, kde není dostatečných důchodů, jest třeba konati sněmy jenom zřídka a soudy obsazovati sice mnoha osobami, ale jen na několik málo dní — tím se totiž dosáhne jednak toho, že bohatí se nebudou lekati výloh, když nebudou odměňováni zámožní jako soudci, nýbrž jen nemajetní, jednak se dosáhne toho, že pře budou vyřizovány mnohem lépe; neboť zámožní jsou neradi mnoho dní vzdáleni od svých vlastních záležitostí, ale na krátký čas tak učiní rádi —. Tam však, kde důchody jsou, nesmí se to činiti tak, jak to nyní činívají demagogové — přebytek totiž rozdělují; lidé berou, ale hned zase mají tytéž potřeby; neboť taková pomoc chudobným lidem připomíná známý »děravý sud« —, nýbrž opravdový přítel lidu musí hleděti toho, aby lid nebyl příliš chudobný. Vždyť to bývá příčinou toho, že se demokracie stává špatnou. Jest tedy třeba vymýšleti prostředky, jak by se blahobyt stal trvalým — ježto to prospívá také zámožným —. Přebytky z důchodů se mají střádati a z nastřádané částky se má rozdíleti lidem chudobným, a nejlépe by bylo, aby se nastřádalo pokud možno tolik, kolik je potřebí na zakoupení statečku, a nelze-li to, tedy alespoň na zařízení obchodu neb malého hospodářství, a není-li to možno u všech, tedy z nahromaděných prostředků rozdíleti střídavě po fylách nebo nějakých jiných oddílech, a při tom ať boháči hradí plat za účast v nutných schůzích a zato ať jsou osvobozeni od neužitečných nákladných výkonů veřejných.
Takovou správou si Karchedoňané získali lid; vysílají totiž čas od času některé příslušníky lidu do okolních měst a obohacují je. Lidumilně a rozumně by také vznešení jednali, kdyby si chudobné rozdělili, dali jim nutné prostředky a přiměli je k zaměstnání. Dobré by tu bylo také napodobiti zařízení Tarenťanů. Ti si totiž nakloňují lid tím, že se o výdělek určitých statků dělí s chudobnými. Mimoto všechny úřady rozdělili na dvě části a jednu obsazovali volbou, druhou losem; losem, aby také lid měl k nim přístup, a volbou, aby jejich správa byla lepší. To jest možno učiniti i při jednom a témž úřadě, rozdělí-li se tak, že se jedni úředníci ustanovují losem, druzí volbou.
Vyložili jsme tedy, jak se mají demokracie zařizovati.
Zařizování oligarchii
Z toho je také asi zřejmo, jak se mají zařizovati oligarchie.
Každý druh oligarchie totiž jest nutno sestaviti z opačných prvků, máme-li na mysli jí opačnou demokracii, tak zvláště oligarchii dobře smíšenou a první. Tato jest příbuzná tak zvané politeii, a jest tu třeba zavěsti dvojí odhad, nižší a vyšší, nižší, který opravňuje k vstupu do nutných úřadů, vyšší, který opravňuje k účasti v úřadech důležitějších. Každý, kdo odhadu vyhovuje, má míti občanské právo, ale z lidu má jich podle odhadu býti přijato tolik, aby občané byli silnější než jsou ti, kteří jsou z občanství vyloučeni. Vždycky však jest třeba účastníky přibírati z lepší části lidu.
Stejně se musí zařizovati další druh oligarchie, pouze poněkud se zvýšenými požadavky.
Oligarchie však, která jest opakem nejnižší demokracie, tedy druh, který jest z oligarchií v nejvyšší míře dynastický a tyranský, vyžaduje tím větší ostražitosti, čím jest nejhorší. Neboť jako lidé se zdravým tělem a lodi mužstvem dobře opatřené snesou více nárazů, aniž tím hynou, kdežto lidé nemocní a vetché lodi se špatnými lodníky nemohou snésti ani nepatrných úrazů, tak také nejhorší ústavy potřebují největší bdělosti. Demokracie vůbec udržuje lidnatost — její právo totiž jest opakem práva podle hodnoty —; oligarchie však naopak zjevně musí záchranu hledati v uspořádanosti.
Pokyny k udržování oligarchického zřízení
Poněvadž jsou především čtyři třídy lidu, třída rolníků, řemeslníků, obchodníků a dělníků, a rovněž čtyři, potřební k válce, jízda, těžkooděnci, lehkooděnci a námořníci, tedy tam, kde je krajina vhodná pro jízdu, jest příznivá půda pro založení trvalé oligarchie — neboť jednak obyvatelstvo má v té moci svou ochranu, jednak koně živiti mohou jenom majitelé velkého jmění. Naproti tomu tam, kde je krajina příhodná pro těžkooděnce, jest místo pro další druh oligarchie — neboť jako těžkooděnci slouží spíše zámožní než nemajetní —, lehkooděnci však a námořníci jsou vesměs složky demokratické. A tak lam, kde tyto složky tvoří četné množství, oligarchové často při povstání zápasí s nezdarem. Jako prostředku proti tomuto zlu jest třeba užiti počínání zkušených vojevůdců, kteří k oddílu jezdců a těžkooděnců přidají přiměřený počet pěších lehkooděnců. Těmito lid při vzpourách nabývá vrchu nad zámožnými; neboť pro svou lehkou výzbroj snadno zápasí s jízdou a těžkooděnci. Postaviti tedy z nich vojsko, bylo by postaviti je proti sobě, proto je třeba podle různého stupně věku, ježto někteří jsou starší, někteří mladší, vlastní syny, pokud jsou mladší, cvičiti v lehkých cvičeních pěchoty, aby pak také později, až vyjdou z chlapeckých let, mohli tuto službu sami zastati.
Účast ve správě obce ať se dá lidu buď tak, jak bylo řečeno dříve, to jest těm, kteří mají předepsaný odhad, anebo jako u Thebanů těm, kteří se po nějakou dobu zdrží nízkých prací, nebo jako v Massalii těm, kteří jsou vybráni jako nejhodnější z třídy vládnoucí i z těch, kteří jsou mimo ni.
Mimoto s nejvyššími úřady, které mají býti obsazeny těmi, kteří mají v rukou správu obce, musí býti spojeny nákladné veřejné výkony, aby lid byl rád, že na nich nemá účasti, a aby je rád dopřával těm, kteří vedou jejich správu, ježto ji musí dost draho zaplatit. Tak se doporučuje, aby při nastoupení uspořádali velkolepé obětní slavnosti a pořídili nějaké jiné veřejné dílo, aby lid, když má účast na obětních hostinách a když vidí, jak se město krášlí jednak pomníky k poctě bohů, jednak stavbami, rád viděl, že ústava trvá. Pro vznešené to také bude památkou na jejich náklad. Ale oligarchové v dnešní době toho nečiní, nýbrž naopak; neboť si hledí příjmů neméně než cti. Proto právem je možno říci, že jsou to malé demokracie.
(ARISTOTELES – POLITIKA. Překlad Antonín Kříž. Praha: Jan Laichter 1939)
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
