Všichni si jistě pamatujeme na frázi Václava Havla o „životě v pravdě“, jakožto opaku „života ve lži“ Těmito axiomy operuje Havel ve svém eseji Moc bezmocných z roku 1978, věnovaném odkazu filosofa Jana Patočky. Ale o čtyři roky dříve jej na tomto myšlenkovém poli předstihl Alexander Solženicyn. Sepsal nedlouhou, ale nad jiné přesnou a výstižnou a značně apelativní úvahu o tom, v čem žijeme, připustíme-li si jako stabilní pilíř svého života lež, a nikoli pravdu. Solženicyn samozřejmě vychází z charakteristiky totalitního režimu, tehdy pro něj velice nepřátelského Brežněvova SSSR.

Stanislav M. Kříž k doslovu k českému vydání Solženicynova textu ve švýcarském nakladatelství Konfrontace napsal: „Autor otřesného «Souostroví Gulag» by si zasloužil ještě jednu Nobelovu cenu, kdyby se udílela. Za odvahu. Za statečnost říci pravdu do očí těm, kteří lžou. Za výzvy svým spoluobčanům, aby si uchovali čisté ruce, aby se « za skývu chleba nevzdávali své duše ». Na Západě si ani neuvědomují, kolik duchovní síly je k tomu zapotřebí, je-li člověk nucen žít v podmínkách, v nichž se trestá i zaváhání věřit v předhozenou « pravdu » i jakékoli vybočení z řady, natož pak otevřená výzva k dezerci z železného kruhu lži… Nežít se lží! Ano, tady je třeba začít. Odvrhnout nános polopravd, dezinformací i troufalých lží, pokud je rozpoznáme, seškrábnout patinu liché sebechvály a falešného sebevědomí. U každého jednotlivce, v němž býlí lží nezadusilo semeno odvahy. Odzdola, protože jen tak je možno jednou otřást pyramidou, na níž spočívá vláda podvodu a násilí… Solženicynovo « Nežít se lží» je výzvou mířenou především domů. Odmítejme říkat to, co si nemyslíme. A začněme tím — nenalhávat sami sobě! Nezapomenout na příkoří nestačí. Je třeba také něco udělat, aby bylo odstraněno. Bude to trvat dlouho, možná celou generaci, ale musí se začít. «Nežít se lží» je prvním přikázáním v boji za mravní čistotu.“

Nepochybuji ani na vteřinu, že nejsem jediný, komu tato slova něco nápadně připomínají. Nejen vzpomínku na časy, které jsme (se Solženicynovými knihami tajně vzadu ve skříni) zažívali před rokem 1990, ale především a velmi citelně vědomí toho, jak moc jsme se znovu a možná s ještě větší brizancí vřítili do světa vnucené všeobecné lži a Damoklových mečů nad hlavami těch, kdo ji programově a důvodně nepřijímají.

Proto dnes čtěme Solženicynův esej dnešníma očima. Nebude to čtení příjemné, ale pravda nemusí být příjemná. Je však vždy očistná.

------------------