Jak se v každém projevu zejména jednoho z kandidátů (ale žel i na billboardech toho druhého) porušuje základní pravidlo slušné polemiky: totiž že ve společnosti inteligentních a myslících řečníků se zásadně nediskutuje „ad hominem“ (tedy „k člověku“), nýbrž ad rem (tedy „k věci“). Velká část letošní kampaně kolem prezidentské volby se ovšem vedla téměř výhradně „ad hominem“ – osm z devíti kandidátů nemělo téměř jiný program, než „nebýt Zeman“. Tím devátým je samozřejmě Zeman sám. Co ti ne-Zemanové chtějí docílit v té či oné konkrétní věci (ekonomika, bezpečnost, sociální a zdravotní politika, kultura), o tom v zásadě nevíme nic nebo jen velice málo. Protože slov „ad rem“ mnoho nepadalo. V této souvislosti jsem těžko mohl ze své knihovničky vyndat jinou knihu, než útlý svazek „učebnice demagogie“ od Arthura Schopenauera.

Arthur Schopenhauer (1788 -1860) je považován za proroka pesimismu. Je tedy, zdá se, pravým inspirátorem myšlení o naší současnosti, které většině lidí též nedává mnoho důvodů k veselí, nadšení a radostnému pohledu vstříc zářným zítřkům. Proto v této mé pravidelné procházce nemůže chybět zastaveníčko právě u onoho velikého německého myslitele, odpůrce Hegelova (věnoval mu i notně sarkastický traktát „O univerzitní filosofii"), samorosta doceněného, ale i všelijak překrucovaného a (zne)užíváno po jeho smrti kdekým, třeba i podobně kontroverzním Nietschem.

Je příznačné, že své hlavní dílo „Svět jako vůle a představa“ vydal Schopenhauer jen krátce po své třicítce (1819), už jako hotový myslitel, který zbytek díla věnoval rozvíjení základních okruhů tohoto „opus magnum“. Na rozdíl od Kanta se nespokojí s představou světa jako představy, díla smyslů. Tvrdí též, že „podstata člověka nezáleží v myšlení. Vědomí je pouze povrch naší bytosti (je jako zevní povrch zeměkoule). Naše vědomé myšlenky jsou jen hladina hluboké tůně. Naše soudy nevznikají zřetězením jasných myšlenek podle logických zákonů, jsou téměř neuvědomělým dějem, jako trávení. O vzniku nejhlubších myšlenek nemůžeme vydat žádné svědectví. Vznikají působením vůle.“ A na jiném místě konstatuje, že „vůle je nekonečná, naplnění omezené. Z každé uspokojené žádosti ihned roste nová. Sotva pomine jedna bolest, přichází nové zlo. Bolest je vlastní realitou života. Slast a štěstí, to je pouze něco negativního, totiž nepřítomnost bolesti.“

Schopenhauer se stavěl proti přehnanému metafyzickému optimismu Leibnizovu.  Tvrzení, že žijeme v nejlepším možném světě, (vzpomeňme, tuto tezi hájil – ještě i pod šibenicí – slovutný dr. Panglos ve Voltairově Candidovi), viděl jako do nebe volající nesmysl, oproti němuž stavěl názor, že žijeme v nejhorším z možných světů, neboť každé bytosti se dostalo právě tolik, aby byla schopna udržet se naživu, ale nic navíc. Oproti optimistickému názoru, že svět je krásný, stavěl vcítění se do věcí: „Optimista mne vyzve, abych otevřel oči a pohlédl na svět, jak je krásný ve slunečním světle, se svými horami a údolími, říčkami, rostlinami, zvířaty, atd. Cožpak je však svět nějaké kukátko? Na vidění jsou tyto věci ovšem krásné, ale být jimi je něco zcela jiného."

Není divu, že své závěry vtělil do jednoduchých, a vpravdě neveselých tezí: „Co máme, toho si nedovedeme vážit. Metlou většiny lidí je nouze. Nevyhnutelným údělem člověka je osamění. Pohlcovat a být pohlcován, to je život.“