Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 4. Eristická dialektika | ParlamentniListy.cz

Jak se v každém projevu zejména jednoho z kandidátů (ale žel i na billboardech toho druhého) porušuje základní pravidlo slušné polemiky: totiž že ve společnosti inteligentních a myslících řečníků se zásadně nediskutuje „ad hominem“ (tedy „k člověku“), nýbrž ad rem (tedy „k věci“). Velká část letošní kampaně kolem prezidentské volby se ovšem vedla téměř výhradně „ad hominem“ – osm z devíti kandidátů nemělo téměř jiný program, než „nebýt Zeman“. Tím devátým je samozřejmě Zeman sám. Co ti ne-Zemanové chtějí docílit v té či oné konkrétní věci (ekonomika, bezpečnost, sociální a zdravotní politika, kultura), o tom v zásadě nevíme nic nebo jen velice málo. Protože slov „ad rem“ mnoho nepadalo. V této souvislosti jsem těžko mohl ze své knihovničky vyndat jinou knihu, než útlý svazek „učebnice demagogie“ od Arthura Schopenauera.

Arthur Schopenhauer (1788 -1860) je považován za proroka pesimismu. Je tedy, zdá se, pravým inspirátorem myšlení o naší současnosti, které většině lidí též nedává mnoho důvodů k veselí, nadšení a radostnému pohledu vstříc zářným zítřkům. Proto v této mé pravidelné procházce nemůže chybět zastaveníčko právě u onoho velikého německého myslitele, odpůrce Hegelova (věnoval mu i notně sarkastický traktát „O univerzitní filosofii"), samorosta doceněného, ale i všelijak překrucovaného a (zne)užíváno po jeho smrti kdekým, třeba i podobně kontroverzním Nietschem.

Je příznačné, že své hlavní dílo „Svět jako vůle a představa“ vydal Schopenhauer jen krátce po své třicítce (1819), už jako hotový myslitel, který zbytek díla věnoval rozvíjení základních okruhů tohoto „opus magnum“. Na rozdíl od Kanta se nespokojí s představou světa jako představy, díla smyslů. Tvrdí též, že „podstata člověka nezáleží v myšlení. Vědomí je pouze povrch naší bytosti (je jako zevní povrch zeměkoule). Naše vědomé myšlenky jsou jen hladina hluboké tůně. Naše soudy nevznikají zřetězením jasných myšlenek podle logických zákonů, jsou téměř neuvědomělým dějem, jako trávení. O vzniku nejhlubších myšlenek nemůžeme vydat žádné svědectví. Vznikají působením vůle.“ A na jiném místě konstatuje, že „vůle je nekonečná, naplnění omezené. Z každé uspokojené žádosti ihned roste nová. Sotva pomine jedna bolest, přichází nové zlo. Bolest je vlastní realitou života. Slast a štěstí, to je pouze něco negativního, totiž nepřítomnost bolesti.“

Schopenhauer se stavěl proti přehnanému metafyzickému optimismu Leibnizovu. Tvrzení, že žijeme v nejlepším možném světě, (vzpomeňme, tuto tezi hájil – ještě i pod šibenicí – slovutný dr. Panglos ve Voltairově Candidovi), viděl jako do nebe volající nesmysl, oproti němuž stavěl názor, že žijeme v nejhorším z možných světů, neboť každé bytosti se dostalo právě tolik, aby byla schopna udržet se naživu, ale nic navíc. Oproti optimistickému názoru, že svět je krásný, stavěl vcítění se do věcí: „Optimista mne vyzve, abych otevřel oči a pohlédl na svět, jak je krásný ve slunečním světle, se svými horami a údolími, říčkami, rostlinami, zvířaty, atd. Cožpak je však svět nějaké kukátko? Na vidění jsou tyto věci ovšem krásné, ale být jimi je něco zcela jiného."

Není divu, že své závěry vtělil do jednoduchých, a vpravdě neveselých tezí: „Co máme, toho si nedovedeme vážit. Metlou většiny lidí je nouze. Nevyhnutelným údělem člověka je osamění. Pohlcovat a být pohlcován, to je život.“

Nebojte se, nebudu vás přetěžovat celou schopenhauerovskou summou. Vybral jsem pro dnešní zastavení u knihy jiné autorovo dílko, které je, myslím, i u nás známo mnohem lépe, než ostatní Schopenhauerovy texty. Vzpomínám si, jak jsem ten útlý svazeček, jako samizdatový přepis na psacím stroji (chovám jej co relikvii dodnes) dostal někdy zkraje 80. let od jednoho adventisty, studenta teologie a hebrejštiny. Doprovodil to komentářem v tom smyslu, že zejména druhá, podstatná část této učebnice rétorické demagogie mě jednak hořce pobaví, a jednak pomůže porozumět společenské lži, v níž jsme tehdy žili. Měl pravdu. Schopenhauer uspokojil naplno toto mé očekávání ve svém spisku Eristická dialektika (česky vyšel s věru výstižným podtitulem Umění dostati v každé debatě za pravdu v překladu Břetislava Hůly už roku 1927 v pražském nakladatelství hezky nazvaném Pokrok J). Pak dlouho ne, proč taky asi, když zde v mezičase vládly režimy, pro něž se každé druhé slovo z té knížky dalo nalepit jako neslavné signum laudis. Pak až po roce 1990, v novém kontextu, ale se stále stejnou a možná opět se zvyšující aktuálností, jak račte usouditi vzápětí.

Pro zachování jazykového koloritu i myšlenkové podstaty jsem vybral ukázky z onoho prvního překladu. Jsou to tedy inspirace nejen intelektuální, ale povýtce též estetické. A dávají též alibi odpůrcům schopenhaurovských vět: Jak snadné je říci: inu, staroba. To do moderních časů nepatří. Ani dočíst se to nedá… Pt. laskavý čtenář sám nejlépe posoudí, jak s následujícími řádky naloží. Ostatně jako vždy a se vším, co se nevnucuje, nýbrž nabízí.

Nejprve nás Schopenhauer seznámí se samým obsahem pojmu, jejž vetkl do názvu knihy: „Eristická dialektika jest umění disputovati, a sice tak disputovati, aby člověk vždy podržel pravdu, tedy per fas et nefas [právem či neprávem, na každý (dovolený i nedovolený) způsob.] . Lze totiž ve věci samé míti pravdu objektivně, a přece člověk v očích posluchačů — ba leckdy i ve svých vlastních - ocitne se v neprávu; tehdy totiž, vyvrátí-li odpůrce můj důkaz a platí-li toto vyvrácení již také jako vyvrácení tvrzení samého, jež přece lze dokazovati ještě jinak; v takovém případě je ovšem poměr pro odpůrce opačný: podrží vrch, jakkoliv je objektivně v neprávu.“

Na toto logické dilema existuje řada praktických odpovědí či návodů. Schopenhauer jich nabízí 38, nazývá je velmi pěkným a přesným slovem „zálud“. Tedy pastička, do níž můžeme vlákat svého odpůrce v diskusi tak, aby se z ní nevymotal nebo s tím měl aspoň značné těžkosti. Čtete-li tyto „záludy“, uvědomíte si, na čem je od věků vystavěno demagogické řečnictví, prazáklad propagandy a manipulace. A to už jsou slova, s dovolením, setsakra aktuální, že…

Z těch 38 „záludů“ vybírám jen větší část, jednak z důvodů prostorových, jednak právě z důvodů zachování maximální aktuálnosti. Autor ke každému „záludu“ připojuje sadu příkladů ze skutečných (zpravidla historických) nebo prostě vzorových polemik, ty zde ale neuvádím, neboť věřím, že vás nad každým „záludem“ napadne dlouhá řada příkladů z vaší každodenní cesty mezi „novinovými sloupy“, jak metaforicky označil náš mediovaný svět v jedné staré písni Jaroslav Hutka. Berte tedy tuto zhuštěnou procházku Eristickou dialektickou třeba i jako předkrm k četbě knihy celé. Věru stojí za to.

Zálud 1. Rozšíření. Tvrzení odpůrcovo se rozšíří přes jeho přirozené hranice, vylíčí se co možná obecně, bere se ve smyslu co možná nejširším a přepíná se; naproti tomu naše tvrzení sevře se do mezí co možná úzkých, ve smyslu co nejobmezenějším: poněvadž tvrzení je vystaveno tím více útokům, čím je obecněji vyjádřeno.

Zálud 2. Použije se homonymie, aby se vyslovené tvrzení rozšířilo i na to, co kromě stejného názvu má jen málo nebo nemá nic společného s věcí, o kterou běží, pak se to zřejmě vyvrátí a tak se získá zdání, jako by tím bylo vyvráceno tvrzení samo.

Zálud 3. Tvrzení, jež se vztahuje k něčemu, [vzhledem k něčemu, relativně], jež vyjadřuje relaci, bereme, jako by bylo učiněno obecně, [jednoduše, prostě, bez výminky, absolutně], nebo je alespoň chápeme v docela jiném vztahu, a pak je v tomto smyslu vyvrátíme.

Zálud 4. Chceme-li učiniti závěr, nedávejme jej napřed tušiti, nýbrž snažme se, aby praemissy byly nám odpůrcem jednotlivě a porůznu v hovoru připuštěny; jinak odpůrce vyzkouší všeliké úskoky. Anebo, je-li pochybno, zda odpůrce praemissy připustil, stanovme praemissy těchto praemiss; tvořme prosyllogismy, dejme si připustiti praemissy více takových prosyllogiismů beze všeho pořádku, jednu přes druhou, tedy zakryjme svou hru, a teprve, až bude všechno připuštěno, co potřebujeme, vyvoďme ze široka svou věc.

Zálud 5. Κ důkazu svého tvrzení lze užiti i nesprávných návěstí, když totiž odpůrce nechce připustiti správných, buď že nevidí jejich pravdivosti, nebo že vidí, že z toho hned vyplyne tese: pak vezměme úsudky, jež o sobě jsou nesprávné, avšak ad hominem jsou správné, a argumentujeme ex concessis tak, jak odpovídá odpůrcovu způsobu myšlení. Neboť správný závěr může plynouti i z nesprávných praemiss: avšak nikdy nesprávný ze správných. Právě tak lze nesprávné věty odpůrcovy vyvrátiti jinými nesprávnými větami, jež však považuje on za správné: neboť s ním jednáme a jeho způsobu myšlení musíme využíti.

Zálud 6. Jde o skrytou petitio principu, [chybný úsudek, kde se užívá k důkazu toho, co se teprve má dokázati, jako by to již bylo dokázáno] jestliže to, co máme dokázati, postulujeme, a sice buď 1. pod jiným názvem, např. místo cti »dobré jméno«, místo panenskosti »ctnost«, atd.,; 2. nebo to, co jako zvláštní je sporné, přijímáme ve smyslu obecném, např. tvrdí se nejistota medicíny, ale postuluje se nejistota veškerého lidského vědění; 3. jestliže vice versa [v opačném případu] následuje dvojí věc odděleně od sebe a jedna z nich má býti dokázána, tu postulujeme věc druhou; 4. máme-li dokázati něco všeobecného, dáme si připustiti každou zvláštní jednotlivinu.

Zálud 7. Je-li debata poněkud přísně a formálně vedena a je-li na jevě snaha opravdu jasně rozmlouvati, pak obrací se ten, jenž postavil tvrzení a má je dokázati, na svého odpůrce s otázkami, aby z jeho vlastních připouštějících výroků učinil závěr o správnosti svého tvrzení. Je třeba dáti najednou mnoho otázek, a to vzdálených, aby tak bylo utajeno to, co vlastně chceme, aby odpůrce nám připustil. — Naproti tomu přednesme rychle svou argumentaci, plynoucí z toho, co odpůrce připustil: neboť ti, kteří pomalu chápou, nemohou pak věc sledovati a přehlédnou případné chyby a mezery při dokazování.

Zálud 8. Drážděme odpůrce, až se rozzlobí: neboť ve hněvu je neschopen správného úsudku a pozornosti, aby si uvědomil svůj prospěch. Do hněvu pak ho uvedeme, jestliže mu nepokrytě křivdíme, špičkujeme ho zlomyslně a vůbec si počínáme nestydatě drze.

Zálud 9. Neklaďme otázek po pořádku, jak si toho žádá závěr z toho plynoucí, nýbrž všelijak přeházených: pak odpůrce neví, kam to všechno směřuje a nemůže se připraviti; také pak lze jeho odpovědí použíti k rozmanitým závěrům, dokonce i protilehlým, podle toho, jak se hodí.

Zálud 10. Zpozorujeme-li, že odpůrce úmyslně odpovídá záporně na otázky, na něž potřebujeme kladnou odpověď pro své tvrzení, pak musíme mu dáti otázku, obsahující opak toho, co potřebujeme pro své tvrzení, jako bychom si přáli, aby na ni odpověděl kladně, anebo alespoň položme mu obojí k rozhodnutí a k výběru tak, aby nepozoroval, který výrok z obou si přejeme míti potvrzený.

Zálud 11. Postupujme indukcí, a připustí-li nám odpůrce jednotlivé případy, jimiž má býti indukce stanovena, pak nesmíme se ho tázati, zda připouští také obecnou pravdu, vyplývající z oněch případů, nýbrž uvedeme ji prostě jako vyjednanou pravdu a již schválenou: neboť pak již leckdy sám uvěří, že ji opravdu připustil, a také posluchačům se to bude zdáti, poněvadž si vzpomenou na množství otázek, vztahujících se k oněm jednotlivým případům, jež přece musily vésti k cíli.

Zálud 12. Hovoří-li se o nějakém obecném pojmu, jemuž neodpovídá žádné vlastní jméno, nýbrž musí býti označen tropicky přirovnáním, pak musíme ihned zvoliti přirovnání takové, aby bylo příznivé našemu tvrzení… Ze všech záludů bývá nejčastěji užíváno úskoku tohoto, zcela instinktivně. Horlivost ve víře = fanatismus. Poklesek či galantnost = cizoložství. Deranžovaný = bankrotář. Vlivem a konexemi = podplácením a nepotismem. Upřímná uznalost = dobré zaplacení.

Zálud 13. Abychom dosáhli souhlasu odpůrcova k nějakému tvrzení, musíme mu předložiti k volbě také opak tohoto tvrzení, a tento opak musíme vyjádřiti hodně křiklavě, tak, aby musil, nechtěje býti paradoxním, připustiti naše tvrzení, jež vůči opaku vypadá docela pravděpodobně.

Zálud 14. Nestydatým kouskem jest, jestliže po řadě otázek, na které odpůrce odpověděl, avšak nikoliv ve prospěch závěru, který jsme zamýšleli, vystavíme přece jen závěrečné tvrzení, které jsme chtěli z jeho odpovědí vyvoditi, ač z nich naprosto nevyplynulo, jako kdyby bylo jimi dokázáno, a s triumfem je vykřikneme. Je-li odpůrce plachý nebo hloupý, a máme-li my sami dosti nestydatosti a dobrý hlas, může to docela dobře dopadnout.

Zálud 15. Tvrdíme-li nějakou paradoxní myšlenku, avšak jsme na rozpacích, jak ji dokážeme, předložíme odpůrci nějaké správné tvrzení, leč přece jen nikoliv docela zřejmé, aby je buď přijal, nebo zamítl, jako kdybychom chtěli z toho čerpati důkaz: odmítne-li je z podezřívavosti, pak jej uvedeme ad absurdum a triumfujeme; připustí-li je však, — pak jsme vyřkli právě cosi rozumného a musíme hledět, abychom se dostali dále. Anebo teď připojíme k tomu předcházející zálud a budeme tvrdit, že je tím náš paradox dokázán. Κ tomu ovšem náleží nejkrajnější nestydatost: avšak ve zkušenosti se takový úskok vyskytuje, a jsou lidé, kteří to všechno konají docela instinktivně.

Zálud 16. Argumenta ad hominem nebo ex concessis. [argumenty platící ne všeobecně, nýbrž jen pro určitého člověka]. Hledáme v nějakém tvrzení odpůrcově, zda snad není v nějakém, třebas jen zdánlivém rozporu s něčím, co byl dříve pronesl anebo připustil, či se zásadami školy nebo sekty, které chválil nebo s nimiž vyslovil souhlas, anebo s činy stoupenců této sekty, nebo třebas jen s nepravými a zdánlivými jejími stoupenci, či s jeho vlastními skutky a chováním. Hájí-li např. sebevraždu, tu vykřikneme ihned: »Proč se tedy neoběsíš?«

Zálud 18. Zpozorujeme-li, že se odpůrce chopil argumentace, kterou nás porazí, nesmíme dovolit, aby k tomu došlo, nesmíme dovolit, aby svou argumentaci rozvinul až do konce, nýbrž musíme včas přerušiti debatu, přeskočiti věc nebo odvésti jej odtud a přivésti k jiným tvrzením.

Zálud 19. Vyzývá-li nás odpůrce výslovně, abychom něco namítli proti určitému bodu jeho tvrzení, avšak my nemáme nic vhodného, musíme věc zatáhnouti důkladně na všeobecné pole a pak proti tomu mluviti. Máme-li se vysloviti, proč nelze důvěřovati určité fysikální hypotese: tu promluvíme o klamavosti lidského vědění vůbec a všelijak ji vysvětlujeme a dokazujeme.

Zálud 21. Použije-li odpůrce jen zdánlivého nebo sofistického argumentu, který jsme prohlédli, můžeme jej sice rozrušiti rozkladem jeho úskočnosti a zdánlivosti, avšak je lépe, odpovíme-li mu stejně zdánlivým a sofistickým protiargumentem a tak ho odrazíme. Neboť nejde o pravdu, nýbrž o vítězství.

Zálud 23. Odpor a hádka vydražďují k přehnanému tvrzení. Můžeme tudíž odpůrce drážditi odporem tak, aby tvrzení, jež o sobě a v příslušných mezích je správné, vystupňoval, takže již nebude pravdivé: a když pak jsme je takto přehnané vyvrátili, bude se zdáti, jako bychom vyvrátili i odpůrcovu tesi původní. Naproti tomu nám samým jest se stříci, abychom se nedali svésti odporem k přehánění nebo k rozšíření rozsahu naší tese. Často se asi vynasnaží odpůrce sám bezprostředně rozšířiti naše tvrzení nad meze, jež jsme mu sami dali; v takovém případě musíme tomu ihned odporovati a vrátiti odpůrce k mezím našeho tvrzení, řkouce: »Jen toto jsem tvrdil — nic více.«

Zálud 24. Vytváření nesprávných konsekvencí. Z odpůrcova tvrzení se vyvodí nesprávnými důsledky a překroucením pojmů závěry, jež v tvrzení obsaženy nejsou a naprosto ani nejsou názorem odpůrcovým, za to však jsou absurdní nebo nebezpečné: poněvadž se pak bude zdáli, že z jeho tvrzení vyplývají takové závěry, jež odporují bud sobě nebo uznaným pravdám, platí tento zálud za nepřímé vyvrácení.

Zálud 26. Brillantním kouskem jest retorsio argumenti [obrat, převrácení argumentu]: když argumentu, jehož chce odpůrce použíti pro sebe, lze lépe použíti proti němu. Řekne např.: »Je to dítě, musí se mu již leccos prominout.« — Retorsio: »Právě proto, poněvadž je to dítě, musí býti trestáno, aby se nezatvrdilo ve svých špatných návycích.«

Zálud 27. Rozzlobí-li se neočekávaně odpůrce zvlášť nějakým argumentem, musíme horlivě na tomto argumentu setrvávati: nejen proto, že je vždy dobré odpůrce rozzlobiti, nýbrž i proto, poněvadž lze předpokládati, že jsme se dotkli slabé stránky jeho myšlenkového pochodu, a patrně lze mu na tomto bolavém místě zasaditi ještě více ran, než jsme si sami vědomi.

Zálud 28. Lze jej použíti zejména tehdy, prou-li se vzdělanci před neškoleným posluchačstvem. Nemáme-li žádného argumentu ad rem (k věci) ani nějakého argumentu ad hominem (k člověku), pak učiníme argumentum ad auditores, [důvod, vypočítaný na dojem u posluchačstva] to jest, použijeme neplatné námitky, jejíž neplatnost však prohlédá jedině odborník; odborníkem pak jest odpůrce, nikoliv však posluchačstvo: odpůrce takto bude posluchačstvem poražen, zejména, postaví-li námitka nějak jeho tvrzení do směšného světla: k smíchu jsou lidé hned pohotoví, a tak budeme míti smíšky na své straně. Aby dokázal nicotnost naší námitky, musil by se odpůrce pustiti do dlouhých výkladů a uváděti důvody z vědeckých principu či vejíti na jiné podobné záležitosti; k tomu však nenalezne tak snadno ochotného sluchu.

Zálud 30. Místo důvodů užívejme autorit podle míry vědomostí odpůrcových. Jak praví Seneca: máme snadnou hru, opíráme-li se o autoritu, kterou odpůrce respektuje. Avšak autority budou pro něho tím více platiti, čím omezenější jsou jeho vědomosti a schopnosti. Jsou-li prvotřídní, uzná velmi málo autorit, snad vůbec žádných. Snad se podvolí autoritě odborníků ve vědě, umění či řemesle, v nichž se málo či vůbec nic nevyzná, avšak i tu jen s nedůvěrou. Naproti tomu obyčejní lidé chovají hlubokou úctu k odborníkům všeho druhu. Nevědí, že ten, kdo si činí professi z některé věci, nemiluje vlastně věci samé, nýbrž jen výdělku z ní: — a nevědí také, že ten, kdo vyučuje nějakému předmětu, zřídka jej důkladně zná, poněvadž, kdo jej důkladně studuje, tomu se většinou nedostává času k vyučování. Ovšem pro vulgus [prostý lid] platí mnoho autorit, jimž se dostává jeho úcty: nemáme-li tudíž žádné vhodné autority, můžeme použíti některé třebas jen zdánlivě se hodící, uveďme, co někdo v jiném smyslu nebo za jiných poměrů pronesl. Autority, jimž odpůrce vůbec nerozumí, působí většinou nejvíce. Také lze v případě nutnosti autority ne pouze překroutiti, ale přímo padělati, nebo dokonce uvésti takové, které jsme sami vynalezli: odpůrce většinou nemá knihy po ruce a také by si s ní v tu chvíli asi ani nevěděl rady.

Zálud 32. Některé tvrzení odpůrcovo můžeme krátkou cestou odstraniti nebo aspoň učiniti podezřelým tím, že je uvedeme do nějaké nenáviděné kategorie, byť i s ní souviselo jen podobností nebo nějak jinak nepodstatně; např.: »To je manichaeismus; to je arianismus; pelagianismus; idealismus; spinozismus; brownianismus; naturalismus; atheismus; racionalismus; spiritualismus; to je mysticismus atd.« Při tom předpokládáme dvojí: 1. že ono tvrzení je vskutku identické nebo, že je aspoň obsaženo v té kategorii, a tedy vykřikujeme: oh, to je staré, to už známe! — 2. že tato kategorie jest již zplna vyvrácena a nemůže obsahovati ani slůvka správného.

Zálud 34. Nedá-li odpůrce na otázku nebo argument přímou odpověď nebo vysvětlení, nýbrž vyhne se protiotázkou nebo nepřímou odpovědí nebo vůbec něčím, co k věci nenáleží, nebo všelijak jinak: je to bezpečnou známkou, že jsme uhodili na bolavé místo (častokráte neúmyslně): je to jeho relativní oněmění. Proto musíme na dotčeném bodu horlivě setrvávati — a nepustiti odpůrce s místa; a to i tehdy, když ještě ani nevíme, v čem vlastně jeho slabina, na kterou jsme narazili, pozůstává.

Zálud 36. Protivníka nesmyslnou mnohomluvností ohromiti, zaraziti. Je-li pak odpůrce si v soukromí vědom své slabosti, je-li zvyklý, že leccos slyšívá, čemu nerozumí, a přece si při tom počíná, jakoby rozuměl: lze mu imponovati tím, že na něj s vážnou tváří spustíme učeně nebo hlubokomyslně znějící nesmysl a vydáme jej za nejnevývratnější důkaz své tese.

Zálud 37. Má-li odpůrce pravdu také ve věci, avšak na štěstí zvolí k tomu špatný důkaz, snadno se nám podaří jej vyvrátiti a pak to vydáváme za vyvrácení věci samé. V podstatě jde tu o to, že argumentum ad hominem vydáváme za argumentum ad rem. Nenapadne-li odpůrci nebo posluchačům žádný správný důkaz, zvítězili jsme.

Poslední zálud. Pozorujeme-li, že odpůrce nás předčí a že nedostaneme za pravdu, pak buďme osobní, urážliví, hrubí. Býti osobním pozůstává v tom, že přecházíme od předmětu sporu (poněvadž jsme hru prohráli) k odpůrci a nějak napadneme jeho osobu: mohli bychom to zváti argumentum ad personam na rozdíl od argumentum ad hominem: toto se vzdaluje od čistě objektivního předmětu a drží se toho, co odpůrce sám o tom řekl nebo připustil. Jsme-li však osobní, opouštíme předmět nadobro a míříme svůj útok proti osobě odpůrcově: stáváme se tedy utrhačnými, potutelnými, urážlivými, hrubými. Je to odvolání se od sil ducha na síly těla nebo na zvířeckost. Toto pravidlo je velmi oblíbené, poněvadž každý člověk je k jeho použití schopný, a proto se jej velmi zhusta užívá. Teď však je otázka, který protilék platí pro druhou stranu. Neboť použije-li tato téhož prostředku, vznikne pračka nebo duel nebo proces pro urážku na cti.

Vyústěním uvedených záludů je Schopenhauerova ne snad rada, jako spíš inspirace. I ona je v dnešní době tak aktuální, jak si jen možno představit:

Jediným bezpečným protipravidlem jest ono, jež uvádí již Aristoteles v poslední kapitole Topica: Nediskutovati s prvním nejlepším, nýbrž jedině s těmi, jež známe a o nichž víme, že mají dosti rozumu, aby netvrdili něco přímo absurdního, a pak, aby proto nemusili býti zahanbeni; a také, aby se mohlo diskutovati důvody, nikoliv silnými slovy, a aby se důvodům naslouchalo a vcházelo se na ně; a konečně, aby si cenili pravdy, aby rádi vyslechli dobré důvody, třebas z úst odpůrcových, a aby byli dosti spravedliví a mohli snésti, zůstanou li v neprávu, když pravda je u druhé strany. Z toho plyne, že ze 100 sotva jeden jest hoden, abychom s ním diskutovali. Ostatní nechme mluviti, co jim libo, neboť desipere est iuris gentium [jest právem národů ztratiti rozum], a pamatujme, co praví Voltaire: La paix vaut encore mieux que la vérité [klid platí víc ještě než pravda], a arabské přísloví: »Na stromu mlčení visí jeho ovoce, mír.«

(Arthur Schopenhauer: Eristická dialektika čili Umění dostati v každé debatě za pravdu, přeložil Břetislav Hůla. Praha: Pokrok, 1927)

Petr Žantovský