Následující text vychází z knihy Andrey Ellmeierové a Bély Ráskyho, Cultural Policy in Europe – European Cultural Policy? Nation State and Transnational Concepts, který vyšel ve Vídni roku 1998. Už o dva roky dříve (1996) vyšel obdobný, víceméně programový text sepsaný Ráskym spolu s Edith M. Wolf-Pérezovou a Veronikou Ratzenbockovou s názvem ještě explicitnějším: Cultural policy and cultural administrative in Europe. Podílel se také např. i na studii Differing Diversities: Eastern European Perspectives, vydané přímo Radou Evropy, tedy výslovně politickým zadavatelem. Lze tedy o Bélovi Ráskym asi bez přehánění říci, že jde o jednoho z významných inspirátorů toho, co si v centru EU představují pod pojmem „evropská kultura“, popř. „evropská kulturní politika“. 

Vybrané ukázky z uvedené studie neposuzovat z různých hledisek. Je dobré vědět, že jde o více než 20 let starý text, který popisuje tehdejší představy a cíle. Jeho cena jistě tkví v přehledné periodizaci přemýšlení o kulturní politice zejména dimenzích 20. století – a co z toho vývoje plyne pro časy naše. Když čtete celý text, často zakopáváte o tezi, z níž plyne, že onen „západní“ koncept, tedy kulturní politiky původních členských států Unie je lepší, pokrokovější, vzorovější, kdežto postsocialistické státy namnoze ustrnuly v dogmatech přejatých z kulturní orientace na historické a národní tradice. Jeden by mohl namítnout, že právě to, tato arogantní a přezíravá namyšlenost (zejména Německa a Francie) je jedním z podstatných kořenů pozdějších a stále se prohlubujících nesouladů a neporozumění – zjednodušeně řečeno – mezi západní a východní částí EU.

Protože jsme (pro některé z nás bohužel) stále ještě součástí tohoto nadstátí, je užitečné se seznámit s tím, co si o nás, naší kulturní historii, specifikách a hlavně (žádoucích?) výhledech myslí v centru evropského vládnutí.  Názor nechťsi pak každý učiní sám.

***

Kulturní politika – jak mnozí zjistili už před dávnou dobou – je tradičně ve své nejvlastnější podstatě konceptem založeným na národním státě, který podporuje budování národní identity "imaginárních komunit". Přestože se takřka ve všech ostatních společenských odvětvích zdá národní princip být dávno překonanou záležitostí, právě různé podoby kulturní politiky jsou ve většině případů stále do velké míry založeny na fiktivní představě z 19. století, že kulturu je stále možné organizovat na národním principu.