Vzpomeňme některé kauzy. Jednou šlo o ňadra jedné poslankyně kdesi na chorvatské pláži, jindy o obnaženou herečku v podzimu života. Svého času jsme se všichni do jednoho shodli, že nejodpudivější bulvarizát předvedla televize, které poslala svého paparazza na střechu nemocnice fotit nebohého prezidenta Václava Havla na lůžku bezprostředně po fatální operaci. Dnes už by nás to nejspíš nepobouřilo, ba mnozí by tleskali. Vždyť čím jiným jsou dokašírované a záměrně zdůrazněné detaily snímků někdy opravdu choře vyhlížejícího prezidenta Zemana, než otevřeným hyenismem? Ale zase: proč se divit, když nám do novin píše člověk, který se vydává a jistě i považuje za slovutného politologa, že tento prezident už brzy ztratí podporu, neboť jeho seniorští voliči vymřou a zavládne pravda a láska? A písničkář Hutka do toho zapěje dojemnou píseň prorokující hlavě státu brzký odchod ze scény i ze života... Pro normální lidi hnus, pro hnusáky normál.
Není to ale zdaleka jen tuzemský problém a už vůbec ne otázka jen posledních měsíců či let. Italský spisovatel Emberto Eco už v roce 1995 napsal do novin sloupek Poslancova zadnice. Pojednával o tom, že tamní seriózní deník L´Espress otiskl fotografii nahého pozadí poslance Casiniho, a jakou to vyvolalo mediální debatu. Eco dospěl samozřejmě k logickému závěru: Není nic špatného na tom, že poslanec Casini byl přistižen při převlékání na pláži, to se může stát každému, na pláž nahota patří, kdo ji nechce vidět, ať jde lyžovat. Není ani nic špatného, že se tím živí nějací paparazziové.
Koneckonců, každý nemůže být Cartier-Bresson či Toscani, jak píše Eco. Špatné je to, že podobné nesmysly tisknou seriózní noviny jako je L´Espress: s odůvodněním, že tak činí jen proto, aby upozornil na to, že se to nemá dělat. Eco to srovnává s tím, když moralista přistižený v bordelu tvrdí, že tam chodí jen proto, aby si uvědomil ošklivost světa.
Proč vyprávět tuhle starou historku z jižní Evropy? Inu protože je pořád aktuální a nadgeografická. Tyhle stále se opakující příhody a debaty o nich pocházejí jen z toho, že si málo uvědomujeme žánr, místo a čas. Obnaženou političku i herečku sice přinesly bulvární noviny, ale i pro ty nebulvární to bylo téma na mnoho dnů.
Co všechny tyto případy spojuje? Přinejmenším dvě konstatování: laťka etiky v médiích povážlivě klesá, to za prvé. A za druhé: v podstatě nemá smysl - na místě zostuzeného či médii pošpiněného – se bránit, například soudně. I když se doberete svého a médium se musí omluvit, neučiní to palcovými titulky na první straně, jako v případě zprávy původní, nýbrž petitem na straně čtrnáct dole, kam se ani hodně trpělivý čtenář nedočte. Třeba už proto, že předchozích třináct stran je k prasknutí přecpáno bulvárními nesmysly. Takové naše dnešní mediální perpetuum mobile. Či snad ježek v kleci?
Nicméně nemá každý příslušník mediálně viditelné elity k bulváru stejný vztah. Tu a tam se ozve celebrita, které se zdá, že detailů z jejího života už bylo na titulních stránkách dost a pravdivých jich bylo sotva za nehet. Jenže jiná celebrita nedělá celé dny nic jiného, než vymýšlí, jak se na ty titulní strany dostat, aby na ni veřejnost úplně nezapomněla. O jedné zpěvačce, na jméně nezáleží, se traduje, že má v mobilu pár čísel na novináře z tabloidů, jimž tu a tam zavolá, že kupříkladu jde ke gynekologovi. Druhý den je před ordinací paparazzo s foťákem a další den na titulní straně čteme: „Ivana má asi rakovinu dělohy". Co na tom, že šlo jen o banální pravidelnou prohlídku. Aspoň je za tři dny možné na titulku napsat: „Není to zatím rakovina, ale dej na sebe pozor, Ivano!"
Jsou ale celebrity, které tohle (zatím ještě, či už) nedělají a které (dílem po špatné zkušenosti, dílem z principu) o podobnou medializaci nestojí. A zejména v případě, když o nich média přinesou zprávu, která je jednak nepravdivá, a jednak hodně ubližující. Vzpomeňme na spor Libuše Šafránkové, o níž bulvár kdysi napsal, že se léčila z alkoholismu. Šafránková u soudu dostala za pravdu, prokázalo se, že novináři z příslušného listu sprostě fabulovali. Šafránková se od těch dob médiím moudře vyhýbá.
Ale co kraj, to mrav. Na Slovensku svého času proběhla kauza s podobným obsahem. O Noře Mojsejové, jedné z aktérů televizní talkshow Čo na to Mojsejovci, napsali v denících Nový čas a Plus 1 deň to samé, totiž že je léčená alkoholička. Mojsejová na to zareagovala žalobou. Komentovala to slovy: „Chci poradit všem celebritám, které nechtějí být v bulvárním tisku – jenže to všechny být chtějí -, ať podají žalobu, a budou mít v tisku červenou, jako já. Nikdo o mně nepíše a mám klid."
Je to samozřejmě rada zábavná – od člověka, který celou svoji kariéru po mnoho let založil na tom, že médiím předložil veškeré své soukromí s jediným cílem: zviditelnit se. Nicméně, jak praví básník Kainar – oceánu stačí kapka, a už je ho příliš. I bulvární celebritě nakonec může dojít trpělivost. A konec konců – i když o Mojsejové přestaly psát bulváry, o její žalobě referovala všechna seriózní média, takže o publicitu bylo opět bohatě postaráno. A o to přece šlo, nebo ne?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
