Petr Žantovský: Příběh s otevřeným koncem, díl č. 49

23. 12. 2017 13:03

Strach je koncem svobody.

Petr Žantovský: Příběh s otevřeným koncem, díl č. 49
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Přesně před deseti lety, konkrétně 21. prosince 2007 vstoupilo devět zemí, včetně Česka, do Schengenského prostoru. Byla tím uzavřena velmi podstatná část toho, oč usilovaly mnohé země Evropy už od 50. let, totiž možnost volného pohybu osob po území 26 evropských států, přičemž mohou překračovat hranice smluvních států na kterémkoliv místě, aniž by musely projít hraniční kontrolou. Zejména pro občany někdejší rozdělené Evropy, a to z obou stran železné opony, to byl splněný sen. A teď nemluvím jen o naivní představě západních levičáků o tom, jaký je ten sovětský socialismus skvělý, ani o stejně hloupé iluzi občanů z Východu, kterak je ten zapovězený Západ zahradou rajskou, kde pečená kuřata sama do tlamek vlétají. Nevěděli jsme o sobě tehdy nic, jedni ani druzí. Samozřejmě až na ty, pro něž vědět právě toto bylo profesí - stratégy studené války, opět z obou stran. Ti museli vědět, co si jejich občané myslí a hlavně mají myslet, aby byli poslušní. A to opět, zdůrazňuji, na obou stranách.

Ten Schengen byl především symbolem. Toho, že se nemusíme podrobovat na „čáře“ ponižujícím obstrukcím mnohdy znatelně zakomplexovaných a arogantních bachařů v rouše celnickém, otevírat své kufry, svlékat se a někde dokonce ukazovat rozmanité tělesné otvory. Tento vynález teď (resp. již od časů George Bushe toho jména juniora) převzaly a přičinlivě – s paranoiou sobě vlastní - pěstují Spojené státy. Schengen byl symbolem toho, že si navzájem jeden druhého vážíme, že se nepovažujeme za nad- a pod-lidi. Že si důvěřujeme, že s láskou, úctou a respektem společně sdílíme tuto Evropu, ten nebohý starý kontinent, který už je po přestálých válkách a diktaturách minulých dekád na pochodu do důchodu, a jako správný důchodce by měl užívat výsad, které si poctivě za celé své dějiny „odmakal“.

Připomeňme, jak to celé vzniklo. Schengenský prostor se označuje podle vesnice Schengen v Lucembursku, u níž byla 14. června 1985 uzavřena Schengenská dohoda a v níž byla 19. června 1990 podepsána prováděcí úmluva. Smluvními státy jsou převážně země Evropské unie, ale jsou mezi nimi i některé nečlenské země EU. Do schengenského prostoru spadají i některá ze zámořských území členských zemí.

Za předchůdce vlastní Schengenské dohody se považuje Saarbrückenská dohoda z roku 1984. Ta byla uzavřena mezi Německem a Francií vlastně z triviálně prostých a navýsost praktických, ještě zdaleka ne ideových důvodů: na základě protestů řidičů kamionů proti nekonečným frontám na hraničních přechodech mezi oběma státy. K nim se přidaly Belgie, Lucembursko a Nizozemsko, které již dříve vytvořily svoji celní a hospodářskou unii Benelux s omezenými kontrolami na vnitřních hranicích. Těchto pět států pak 14. června 1985 podepsalo smlouvu u vesnice Schengen v mezinárodních vodách řeky Mosely na lodi MS Princesse Marie-Astrid. Dohodly se na zrušení veškerých kontrol osob cestujících v rámci těchto zemí. Vesnice Schengen byla vybrána symbolicky proto, že bezprostředně u ní se stýkají hranice Německa, Francie a Lucemburska.

Kontroly na hranicích však nebyly zrušeny ihned. Sama původní Schengenská dohoda byla spíše deklarativní. Všech pět uvedených zemí proto podepsalo v roce 1990 prováděcí úmluvu (opět ve vesnici Schengen). Teprve na jejím základě se připravily všechny podmínky nutné pro otevření hranic – především byl vytvořen a zprovozněn Schengenský informační systém. V březnu 1995 pak byly odstraněny pohraniční kontroly.

Ještě téhož roku přibyly k zemím dohody Portugalsko a Španělsko, o dva roky později Rakousko a Itálie, a teprve v novém tisíciletí postupně Řecko, Dánsko, Finsko, Švédsko, Island, Norsko, Švýcarsko či Lichtenštejnsko. Irsko a Velká Británie v roce 2000 Schengenskou dohodu také podepsaly, ale účastní se jen na bázi policejní a justiční spolupráce. Před oněmi deseti lety, roku 2007 se kromě Česka přidaly též Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. V očekávání jsou Chorvaté, Bulhaři a Rumuni. Když k tomu připočítáte ještě pár mimokontinentálních držav členských zemí, typově portugalské Azory a Madeira či španělské Kanárské ostrovy, máte před sebou úžasnou mapu svobodného světa, ve kterém se nemusíte bát.

A tato mapa je dnes oškubána, pomazána kolomazí a de facto vyhozena do popelnice, protože několik nesvéprávných papalášů z euroinstitucí spolu s nezodpovědnou německou kancléřkou se rozhodly vyřešit Amerikou podporovanou guerillovou genocidu v Sýrii a následný exodus tamních obyvatel tak, že otevřenou dveře Schengenu nespočetným zástupům „mimoschengeňanů“. Odstartovala to celé bezohledná ignorance a lakota OSN, údajné to zástupkyně všech mírumilovných a po kooperaci toužících zemí světa, která odřízla penězotoky vedoucí do Turecka, kam připutovaly už v minulých letech statisíce, ba miliony skutečných uprchlíků ze Sýrie, kde jim šlo o holý život a v Turecku pro ně byly připravovány alespoň základná humanitární základny k přežití. To mimochodem byla asi jediná opravdu užitečná aktivita OSN v celé její historii: zachránila mnoho životů, snad u vědomí, že právě proto ji roku 1945 – na troskách nefunkční a zcela zkompromitované, neboť neschopné Společnosti národů (LSON) založili. Totiž aby byla, jak se praví v jejích zakládacích dokumentech, „garantem kolektivní bezpečnosti a mírového řešení konfliktů“. Nuže tato OSN se rozhodla přehodit syrské uprchlické břímě na Evropu. Zastavila peníze jdoucí do Turecka a, jak si snad ještě pamatujeme, dala tak do ruky tureckému sultánovi Erdoganovi do rukou velmi pěknou příležitost začít Evropu zdatně vydírat. Chceš-li, milá Evropo, abychom si tu své Syřany nechali a přibírali k nim případně další, vyháněné absurdní politikou (tureckých) vojenských spojenců z NATO, tak zaplať.

Výsledek známe. Jsou to nesčetné davy migrantů proudících bez sebemenší kontroly Evropou a kašlajících na nějaký Schengen. Telefonují si ze svých mobilů nejnovější generace, procházejí se v adidaskách za cenu půlky celoměsíční penze českého důchodce, jezdí si tam a sem, navštěvují své rodiny, jistě ne v Sýrii, ale v mnoha jiných zemích, kde se neválčí a není proto sebemenšího humanitárního důvodu, aby si Merkelová a její podržtaškové hráli na lidomily – třeba v Albánii či Pákistánu. A pak se samozřejmě vracejí, neboť zde jsou za dobře (za nic) placené „nebohé refugees“. Dochází to pak k tak neuvěřitelným koncům, jako když oficiální propaganda v některých západních zemích vyzývá lid k sexu s migranty, neboť ten prý oživuje genofond, a koneckonců je třeba i zábavně inovativní, kdo ví? V tomtéž smyslu se vyjádřila též jedna česká herečka, ale to je herečka, není třeba ji přeceňovat, i když má za manžela právě ministra zahraničí naší země.

Vzpomínáme-li tedy na desetiletí dělící nás od přijetí Schengenu a spuštění onoho krásného snu o volnosti a rovnoprávnosti, důvěře a bezpečnosti, musíme s hořkostí také připomenout, že nejpozději před třemi lety tomuto snu odzvonilo. Pár čísel: V roce 2014 členské státy EU přijaly žádosti o azyl od 626 065 migrantů. O rok později už to bylo 1 255 640 imigrantů. Podle OSN (aspoň do počítání se tato slovutná organizace zapojila) připlulo jen v lednu 2016 do Evropy přes 73 000 migrantů, což je oproti lednu 2015, kdy jejich počet činil jen 5 500 lidí, meziročně 14 krát více. Od dubna do září 2016 dorazilo do Evropy na lodích přes Středozemní moře téměř 300 000 migrantů. Je třeba pokračovat?

A tak postupně schengenský sen okorával a usychal. Stavěly se hraniční bariéry – v Maďarsku, Slovinsku, Makedonii, dokonce Rakousku – a výsledek? Odsouzení z těch nevymáchaných bruselských tlampačů a jejich domácích „kavárenských“ papoušků, útoky na údajný nedostatek humanismu, promigrační propaganda placená bůhvíproč bůhvíkým, ale také námi samotnými. Většina těch tlampačů totiž vychází z veřejných institucí, přilepených na vemeno veřejných financí – od politických stran po slavné endžíouisty. A tak si vlastně sami platíme konec svého snu o svobodě a rovnosti a bratrství – odkud hergot ta slova jenom známe?

Nikdo neví, jak dopadne celá ta migrační záležitost. Jedno je však jisté. Schengen je fakticky mrtvý. Sice ještě můžete leckde projet bez otevírání kufrů a útrob, ale leckde už ani to ne. A především: po všech těch masových vraždách prováděných po Evropě migranty a jejich souvěrci se začínáme bát. A strach je odvždy největším nepřítelem svobody.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…