Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 31 – Chlapeček a Tlouštík

09.08.2017 10:01

Kdo by pod téměř dětinsky znějícím titulkem hledal útěšný příběh s dobrým koncem, bude zklamán.

Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 31 – Chlapeček a Tlouštík
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Anglický název Fat Man (v českém překladu Tlouštík) totiž nesla plutoniová jaderná puma, která byla právě před dvaasedmdesáti lety, 9. srpna 1945 v 11:02 hod. svržena z amerického bombardéru B-29, pojmenovaného Bockscar, na japonské přístavní město Nagasaki. Puma explodovala ve výšce 550 m nad městem a při výbuchu uvolnila energii odpovídající výbuchu 22 000 tun TNT. Výbuch způsobil devastaci větší části města a okamžitou smrt asi 40 000 obyvatel. Dalších zhruba 25 000 lidí bylo zraněno a tisíce dalších později zemřelo na následky radioaktivního ozáření. Celkem podle odhadů zahynulo asi 74 000 obyvatel města, ale skutečnému číslu (genetické „vklady“ ozářených následované epidemicky se chovající rakovinou asi nikdy nedopočítáme).

Ten druhý hrdina z titulku, „Chlapeček“, neboli Little Boy, byl jen o párAmerického bombardéru B-29, pojmenovaného Bockscar, na japonské přístavní město Nagasaki. Puma explodovala ve výšce 550 m nad městem a při výbuchu uvolnila energii odpovídající výbuchu 22 000 tun TNT. Výbuch způsobil devastaci větší části města a okamžitou smrt asi 40 000 obyvatel. Dalších zhruba 25 000 lidí bylo zraněno a tisíce dalších později zemřelo na následky radioaktivního ozáření. Celkem podle odhadů zahynulo asi 74 000 obyvatel města, ale skutečnému číslu (genetické „vklady“ ozářených následované epidemicky se chovající rakovinou asi nikdy nedopočítáme).

Ten druhý hrdina z titulku, „Chlapeček“, neboli Little Boy, byl jen o pár desítek hodin dříve použitý „Tlouštíkův“ kolega, uranová jaderná puma, která byla 6. srpna 1945 svržena z amerického bombardéru B-29 Enola Gay na japonské přístavní město Hirošima. Puma byla vypuštěna v 8:15 hod. místního času z výšky 9 600 m a explodovala ve výšce 580 m nad městem. Výbuch uvolnil energii odpovídající explozi asi 15 tisíc tun TNT. Bezprostředně po výbuchu zahynulo asi 70 000 obyvatel města, stejný počet lidí zemřel později na následky radioaktivního ozáření nebo zranění. Celkem zahynulo asi 140 000 obyvatel. (8. srpna 1945 americké noviny oznámily, že vysílání tokijského rádia popsalo zkázu v Hirošimě takto: „Prakticky veškeré žijící věci, lidé a zvířata, byli doslova sežehnuti zaživa.“ Situaci po shození bomby na Nagasaki zase japonská zpráva popisuje jako „hřbitov bez náhrobního kamene“.)

A opět platí – dlouhodobé a dědičné následky v tom čísle obsaženy nejsou a být ani nemohou. Některé odhady uvádí, že do roku 1950 zemřelo až 200 000 lidí následkem rakoviny a dalších dlouhodobě účinkujících příčin. Jiné studie uvádí, že od roku 1950 do 1990 zemřelo zhruba 9% lidí na rakovinu a leukémii v důsledku ozáření z bomb.

Nicméně zpět do bodu nula: Chceme-li být naturalisticky konkrétní, podle japonských zdravotnických zdrojů se odhadovalo, že lidé, kteří zemřeli v první den daného útoku, ze 60 % bylo obětí ozáření nebo uhořeli v plamenech, ve 30 % zahynuli pod padajícími troskami a v 10 % z ostatních příčin. Během dalších měsíců vzrostl počet úmrtí na popáleniny a nemoc z ozáření způsobenou radiací. Z pozdějších výzkumů pak vyplynulo, že 15-20 % zemřelo na ozáření, 20-30 % na popáleniny a 50-60 % z ostatních příčin. Je asi zbytečné dodávat, že většina lidí, kteří v obou městech zahynuli, byli civilisté. Trochu méně se ví, že to byla dopředu akceptovaná součást amerického záměru.

„Chlapeček“ i „Tlouštík“ měli své cíle stanoveny především v návaznosti na fakt, že dosavadní standardní bombardování směřované často především proti vojenským cílům Japonsku nebralo energii v pokračování dávno prohrané války. Ta tedy definitivně skončila až 2. září 1945 podpisem japonské kapitulace – samozřejmě pod dramatickým dojmem atomového pekla.

Shození bomb bylo „úspěšným“ výsledkem několikaletého jaderného výzkumu známého pod názvem Projekt Manhattan. Jeho cílem bylo navázat na předválečné vědecké poznatky (z velké části evropských vědců – Fermiho, Bohra, Heisenberga a dalších) a sestrojit atomovou zbraň hromadného ničení. Jakékoli pozdější vysvětlování (a je třeba říci, že ho mnoho nebylo, za válku se asi zprvu jaksi nikdo moc nestyděl) by nedávalo smysl. Bomba je bomba, vypadá, jak vypadá, činí, co činit má, a nese důsledky, které má v sobě naprogramovány. Zde tedy, asi poprvé v takovém nárazovém měřítku, se věda, ta ctihodná služka moudrosti, postarala o šíření smrti způsobem dosud nevídaným. Onen konkrétní vědecký výzkumný tým vedl americký fyzik J. Robert Oppenheimer. Jeho historická role se později poněkud zašmodrchala, jak známo, ale o tom za okamžik.

Ve dnech 10. – 11. května 1945 právě výbor v Los Alamos, vedený Oppenheimerem, doporučil jako možné cíle Kjóto, Hirošimu, Jokohamu a arzenál císařské armády v Kokuře. Cíle byly vybrány podle následujících kritérií:

Cíl musí být větší než tři míle v průměru a být důležitým strategickým cílem v obydlené oblasti. Výbuch musí způsobit značné poškození. Až do srpna 1945 nemělo být místo útoku atakováno běžnými konvenčními prostředky. „Jakékoliv menší, čistě vojenské cíle, by měly být rozmístěny na rozsáhlejším území v dosahu cíle, aby se tak vyhnulo nepatřičnému riziku, že by byla zbraň ztracena jen díky špatnému umístění bomby,“ stojí doslova v zápise z uvedeného zasedání. Vybraná města tak vskutku byla během předchozích nočních bombardovacích náletů převážně nedotčena a americké armádní letectvo souhlasilo, že tato města vynechá, aby se tak mohlo udělat přesné vyhodnocení důsledků svržených bomb. Hirošima byla popsána jako „důležitý armádní sklad a přístav uprostřed městské průmyslové oblasti. Pro radary to je dobrý cíl a město má dostatečnou velikost, aby mohla být značně poškozena velká část města“. Onen výše citovaný výbor uvedl toto: „Bylo odsouhlaseno, že psychologické faktory ve volbě cíle jsou velmi důležité. Tedy: získání co největšího psychologického účinku proti Japonsku a vytvoření dostatečně velkého významu zbraně, který by ocenila i mezinárodní publicita.“ Aby nedošlo k omylu: cíl by plánován cynicky přesně, s důrazem na detail, o čemž svědčí i tento citát: „Po této stránce má Kjóto výhodu lidí s největším počtem vzdělávacích institutů, a z tohoto důvodu je schopno lépe ocenit význam zbraně, (zatímco) japonský císařský palác v Tokiu má větší slávu než jakýkoliv jiný cíl, ale má nejmenší strategickou hodnotu.“ Také načasování bylo velice pragmatické. Na začátku července 1945, cestou do Postupimi na mírovou (!) konferenci šéfů spojeneckých zemí, americký prezident Truman rozhodl, aby bomby byly shozeny. Jeho nařízení o bombardování mělo rychle vyřešit výsledek války vyvolaným zničením a strachem z dalšího zničení v takové síle, aby donutil Japonsko se vzdát. Těžko se ubránit dojmu, ačkoli samozřejmě historické kulisy jsou jiné, že to připomíná dnešní rétoriku vojenských lídrů o „zastrašení a odstrašení“°; jenomže tehdy byla dovedena do vítězného (?) konce. Kam stejná generálsko-velmocenská mentalita povede dnes, to je jeden z otevřených konců tohoto příběhu.

S kovbojskou přesvědčivostí vzápětí po bombardování Hirošimy prezident Truman prohlásil: „Pokud teď nepřijmou naše podmínky, mohou očekávat z nebe padající trosky“. A jak pravil, tak se stalo. „Nepřítel má navíc novou děsivou zbraň s takovou silou, která může ukončit mnoho nevinných životů a udělat nezměrnou škodu. Kdybychom pokračovali v boji, nejenže by to mělo za následek zhroucení a likvidaci japonského národa, ale také by to vedlo k celkovému zániku lidské civilizace. Tedy - jak máme za těchto okolností zachránit milióny našich občanů? Nebo se snad máme obrátit proti našim císařským předkům? Toto je důvod, proč jsme přijali opatření Společné deklarace spojeneckých sil.“, pravil císař Hirohito v kapitulačním projevu.

Téměř bezprostředně po událostech samotných, se rozvinula diskuse o jejich skutečném smyslu a ne/zbytnosti. Motto této diskuse nabídl bývalý ministr obrany Henry L. Stimson roku 1947: „Atomová bomba je více než zbraň hromadného ničení, je to psychologická zbraň.“ Možná i nevěda tím předurčil celou budoucnost poválečného „válčení“ zdaleka nejen v klíčových zemích euroatlantického prostoru. Nejpozději od pádu Tlouštíka a Chlapečka do japonských obydlí je nad slunce jasné, že hlavní smysl víceméně každé tzv. moderní války je dosáhnout psychologického účinku - třeba také v podobě onoho „odstrašení“ a „zastrašení“, jímž se ohánějí vrchnostové z NATO od varšavského summitu v roce 2016, kdy si vytýčili cíl ležící (opět oficiální rétorikou) „na východ od NATO“

Role jaderného bombardování v japonské kapitulaci a jeho morální odůvodnění jsou předmětem vědecké i laické diskuse již desítky let. J. Samuel Walker v dubnu 2005 napsal, že: „Základní otázkou rozdělující vědce po čtyři desetiletí je to, zda bylo použití bomby nezbytné k dosažení vítězství ve válce v Tichomoří za podmínek uspokojujících USA.“

Zastánci bombardování obecně tvrdí, že způsobilo japonskou kapitulaci a předešlo tak velkému počtu obětí v plánované invazi do Japonska (operace Downfall), kde se počítalo s oběťmi v řádech milionů na obou stranách (je to samozřejmě jen spekulace, která naštěstí nebyla ověřena skutečností). Na druhé straně nejsou řídké názory, že Chlapeček s Tlouštíkem zahájili novodobou éru státního terorismu. Např. Michael Stohl v knize The Politics of Terrorism toto jaderné bombardování (jakož i řadu jiných zejména amerických vojenských akcí všude ve světě) nazývá pouhou demonstrací síly, která byla vojensky zbytečná, nemorální, dokonce užívá výrazů „vojenský zločin“ či forma „státního terorismu“. O mnoho let později, v jiném teritoriu, ale také s odůvodněním, že jde o to zastavit (srbský Miloševičův) - prý zločinný - režim, zazněl výraz „humanitární bombardování“. Jeho preceptor, Václav Havel, byl několikrát uvažován v souvislosti s Nobelovou cenou míru – to jsou paradoxy, že. Ale to jen na okraj.

Slíbil jsem v první části tohoto textu pár slov o „otci“ obou bomb. J. Robert Oppenheimer, (1904 – 1967) byl americký teoretický fyzik. Po ukončení svých studií na Harvardu spolu s Maxem Bornem vypracoval část kvantové teorie, známé jako Born-Oppenheimerova aproximace. Rok po svržení bomb byl jmenován do funkce předsedy vědecké rady Komise pro atomovou energii (AEC), a stal se tak hlavním poradcem vlády a armády v jaderných otázkách. Po odpálení první sovětské atomové bomby se zrodila nová myšlenka stvořit novou a ničivější zbraň - vodíkovou bombu. Oppenheimer (a další jeho bývalí spolupracovníci) ovšem proti vývoji nové bomby vystupoval, vyslovoval se pro kontrolu nad vývojem a užitím atomových zbraní. Kvůli tomuto prohlášení byl vyšetřován ze zrady. FBI se domnívala, že poskytl informace o atomové bombě Sovětskému svazu. Porota ho nakonec shledala nevinným. Nicméně mluvíme o éře mccarthysmu, kdy hordy více či méně oficiálních inkvizitorů kádrovaly každého jen trochu důležitého Američana - počínaje Chaplinem – a konče třeba právě Oppenheimerem. (Sám pojem „výbor pro neamerickou činnost“ naháněl strach, avšak, jak vidíme na našem CTHH, už našel své následovníky.) Vědec byl odvolán ze všech funkcí a ztratil politický vliv, teprve o deset let později byl prezidentem Johnem F. Kennedym rehabilitován.

Oppenheimerova zásluha o bombu se stala nutně jeho noční můrou. Drama svědomí vědce, jehož životní dílo připravilo ve vteřině statisíce lidí o život, je – v Dantově pojetí – spíše očistcem než peklem. O to víc mrazí věcnost, s níž Oppenheimerův „triumf i tragiku“ (řečeno se Stefanem Zweigem) popsal jeho přítel, spisovatel Haakon Maurice Chevalier v mimořádné a příznačně nazvané knize Muž, který se chtěl stát Bohem. (Mimochodem, česky vyšla v 60. letech v překladu Jana Zábrany a s obálkou Adolfa Borna.)

Proč to vlastně připomínat dnes, v době, kdy slova jako „svědomí“ patří zdánlivě minulosti?

Přece právě proto!

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Ing. Petr Bendl byl položen dotaz

Pomoc zemědělcům

Dobrý den, jste pro pomoc zemědělcům kvůli nepřízni počasí? Já to narovinu nechápu. Proč se pořád zemědělci tak podporují? Netvrdím, že to mají lehké, ale kdo to má dnes snadné? A podporují se snad jiná odvětví, protože se jim nedaří? Neměli by se zemědělci na takovou situaci připravit a třeba nějak...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Ivan David: Cestou ke zlepšení

11:34 Ivan David: Cestou ke zlepšení

Vlastenectví pěstuje to, co je určitým lidem vlastní: Vlastní bývají příbuzenské vazby. Národy mívaj…