Když se tak v těchto dnech rozhlížím po světě médií, nutně docházím k dojmu, že na „místě činu“, ve Vile Tugendhat, tehdy nebyly jen oficiální delegace obou republik, ale také stohlavá armáda všeználků, kteří všechno dokážou posoudit a zhodnotit a kteří samozřejmě nejlépe vědí, jak co bylo a jak se co mělo či nemělo učinit. V daném kontextu většinou hýří frázemi typu „prohraná snaha o záchranu federace“, „vina na slovenské straně“ atd., jako by v tom horkém období let 1990-92 ještě bylo co zachraňovat a koho z čeho vinit!
To je ovšem běžná choroba většiny novinářů, a jistě nejen českých, ta schopnost všechno rychle oznámkovat a ta arogance vyslovit příkrý soud nad čímkoli. A to vše plynoucí z přesvědčení, že já, velký novinář, přece všechno vím nejlépe, všude jsem byl a jsem oprávněn, ba povinován spoluurčovat běh dějin. Naštěstí alespoň ta poslední iluze většinou neplatí, a proto je (zatím ještě pořád, kdo však ví, jak dlouho) možné zabývat se událostmi, aniž by nám nějaký chytrolín od novin či televize musel napovídat.
Věcně vzato: rozchod federace byl historickou nutností, i když se to mnoha lidem (autora těchto řádek nevyjímaje) v tom čase příliš nelíbilo. Česko-slovenské vztahy byly zatíženy velikými břemeny minulosti. Myšlenka „československého národa“, jak ji postuloval Masaryk a jak byla praktikována během 1. republiky, byla z principu myšlenkou pragmatickou, neboť úmyslem „otců zakladatelů“ bylo na území nového, po rozpadu rakouské monarchie vlastně trochu uměle stvořeného státu stanovit dominantou slovanský, tedy český a slovenský národní živel. Nezapomeňme, že z tehdejší cca 13timilionové republiky bylo Čechů a Slováků („Čechoslováků“) jen zhruba 8 a tři čtvrti milionu, a vedle toho zde byla více než třímilionová menšina německá a třičtvrtěmilionová menšina Maďarská (o zbylá procenta obyvatelstva se dělili Rusíni, Židé, Poláci a další drobnější minority). Mimochodem vcelku málo se ví o tom, že Masaryk v sobě nosil (dokonce se i marně pokusil prosadit) velmi zajímavou myšlenku na národnostní a územní koridor, který by propojil česko-slovenskou državu s územím obývaným Jihoslovany – opět jako způsob, jak čelit německé a maďarské rozpínavosti).
Unitární čechoslovakismus tak byl rozhodnutím politickým, nikoli vůlí jakkoli exaktně podloženou zkoumáním názoru v obou národech. A protože to byl koncept český, resp. de facto pražský, byl od samého počátku handicapován obrazem Slováka jakožto menšího a hloupějšího bratra, o něhož se ten větší a chytřejší – Čech – laskavě postará, když bude náležitě poslušný, A to Slovák nebyl a nemohl být z podstaty. Za léta hornouherského statutu byl už syt poklonkování před vrchností, maďarskou, vídeňskou, pražskou, jakoukoli. Pokud Slováci vstoupili do společného státu s Čechy (a opakuji, nikdo se jich příliš neptal, zda to chtějí, ale zjevně to chtěli víc, než setrvat pod kuratelou z Pešti), pak to jistě bylo v přesvědčení, že budou konečně partnery, a nikoli jen politicky využívanou početní masou, případně odkladištěm výrobního nadproduktu ze západní půli země.
Oficiální vztah českého vedení státu ke slovenskému „živlu“ výstižně popsala profesorka historie na univerzitě v Torontu Margaret MacMillanová v knize Paříž 1919 – šest měsíců, které změnily svět: „Češi měli pocit, že přinášejí na zaostalé Slovensko pokrok a civilizaci, což Slováci nesli s nelibostí. Češi, kteří dominovali domácí politice, odmítali dát Slovensku tu autonomii, kterou Masaryk tak lehkomyslně rozdával v Pittsbugu, s odůvodněním, že Slováci ještě nejsou dostatečně zralí, aby si mohli vládnout sami.“ K tomu je třeba přičíst i fakt, že slovenští kněží mluvili o svých obavách o katolicismus pod nadvládou protestantských Čechů.
A propos, slovenští katolíci podpořili nový česko-slovenský státní útvar de facto až po příkladu Andreje Hlinky, který zprvu mluvil o zklamání z tisíciletého soužití s Maďary a naději v soužití s Čechy. Tato naděje se ale poněkud kazila skutečným jednáním Prahy vůči Slovensku. Česká vládnoucí elita nikdy nedostála příslibům vůči Slovákům, které podepsala v pittsburské dohodě, což byla patrně jedna z příčin rostoucí nespokojenosti na slovenské straně. Hlinkova Ĺudová strana byla už od roku 1925 na Slovensku vůdčí silou, sám Hlinka byl vnímán jako národní vůdce. Ještě v září 1936 za ním na faru do Černové přijela česká delegace v čele s novopečeným prezidentem Benešem. Beneš verbálně oceňoval slovenský přínos existenci společné republiky, avšak k vyžadovanému plnění pittsburské dohody (zejména požadavku větší autonomie pro Slovensko) se hlásit nehodlal. Podle benešovské monografie historika Jindřicha Dejmka vyslovil tuto větu: „Politický život nikdy nestojí, vyvíjí se, přizpůsobuje se“, a budoucí soužití vymezil slovy „postupný vývoj, rozumná diskuse, vzájemné porozumění, vzájemná láska“. Po bezmála dvaceti letech od okamžiku, kdy přispěním Slováků mohla vzniknout nová republika – mezi historicky působícím německým a maďarským politickým a národním vlivem, je to fráze opravdu prázdná a poněkud farizejská. Nechtěnou pointou českého nezájmu a arogance vůči Slovákům pak byl – v kontextu pomnichovské reality – i Slovenský štát. V jeho čele stál Jozef Tiso, týž Tiso, který ještě v onom září 1936 v Černové, po boku Hlinky, deklaroval věrnost československému státu. Jenomže Praha mlčela, a tak činili jiní. Nakonec i v tom Mnichově.
Proč připomínat tyto staré bolesti? Protože patří ke slovenské národní paměti. A ta se - jako rozečtená kniha – opět dokořán rozevřela po listopadu 1989.
Krátká historie polistopadové federace je lemována milníky slovenského národního probouzení, ovšem notně, byť patrně nevědomky či nezáměrně, posilovaného z Prahy. Od prvních výkřiků politiků typu Pavla Rychetského na půdě Federálního shromáždění, že je třeba zastavit finanční transfery na Slovensko (vynucené – nezapomeňme – Havlem inspirovanou likvidací tamního zbrojního průmyslu, a tím pádem překreslením slovenské sociální mapy: k horšímu), po ignorování slibů daných v čase kolem listopadu (Havel uvolní místo na Hradě Dubčekovi atd.). Důležitým zlomem byl rok 1992, během něhož se vykrystalizovala naprosto zřetelně nezbytnost rozdělení dosavadní česko-slovenské federace. Zatímco tehdejší národní vlády – Pithartova a Čarnogurského - se víceméně utápěly v neplodných debatách o „vlastních hvězdičkách a vlastních židličkách“ v EU, popřípadě o konferedačních dvojdomcích - lid obou zemí se rozhodl po svém.
Ve volbách roku 1992 zvolil v české části federace pravicovou ODS a ve slovenské části centristickou HZDS. A to, dlužno podotknout, v obou případech navzdory masivní mediální masáži, v níž hlavní hrdinové této změny – na české straně Václav Klaus a na slovenské Vladimír Mečiar - byli většinovými médii vykreslování jako nositelé zla jménem „rozdělení státu“ (tuto psí hlavu jim ostatně média nasazují soustavně po celý ten následný čtvrtstoletý čas). Přitom mimochodem přinejmenším zpočátku byl pravý opak pravdou. Mečiar nebyl, co do autonomistických snah Slováků, ani zlomečkem toho, co předváděli jiní slovenští reprezentanti, od Čarnogurského po Húsku.
Mečiarovu roli tehdy zajímavě věcně (v knize Petra Štěpánka Prezident na půl úvazku) zhodnotil tehdejší významný politik Jan Stráský, účastník jednání českého a slovenského parlamentu o budoucím státoprávním uspořádání, které se konalo 5. - 8. února 1992: „Mečiar chtěl samostatnost pro Slovensko. Mečiar chtěl, aby se Slováci stali transparentním státoprávním národem. Neporovnával Čechy a Slováky a nevyvozoval z toho nic, co by Čechům mohlo připadat nespravedlivé nebo urážlivé. Naopak Čarnogurského myšlenka, že Češi jsou ve srovnání se Slováky národ do jisté míry zkažený, že jsou ateističtí, že jsou zasaženi západním liberalismem, který má k jednotlivým světonázorovým hodnotám příliš volný vztah, zasahovala strunu napětí mezi Čechy a Slováky daleko hlouběji. Myslím tedy, že východiska pana Čarnogurského, jehož vstřícnost spočívala i v tom, že nechtěl tyto národy rozdělit hned, ale až v časovém horizontu dalších let, byla nakonec s českými zájmy méně slučitelná než názor pana Mečiara, který se nepletl do hodnocení Čechů a chtěl pouze, aby se Slováci stali státoprávním národem.“
Druhý protagonista závěrečné fáze dělení státu, Václav Klaus, byl ještě zjara 1992 jediným českým politikem, který objížděl slovenská města a zakládal spolu s tamními aktivisty „federální“ konzervativní stranu. Jsou doložitelné dobové výroky obou, svědčící o tom, že k rozdělení státu sáhli jako k nutnému inženýrskému aktu až ve chvíli, kdy hrozil chaotický rozkol. Mírumilovnost rozdělení ČSFR, zejména na pozadí balkánského krveprolití, bylo především jejich prací. Ne Arafat s Peresem, nýbrž Klaus s Mečiarem by si tehdy zasloužili Nobelovu cenu míru. Ale to jen na okraj.
Média však po celou tu dobu – příprav rozdělení, rozdělení samého i událostí jdoucích po něm – rozdmýchávala emocionální vlny vzdychající po uniklé minulosti. Nedejme se však mýlit. To nebyla láska k odešlé federaci, co probouzelo aktivity, politické i mediální, rozmanitých preceptorů odporu vůči realitě nově vzniklých samostatných států. Přinejmenším na české straně to byly hysterické výlevy havlovských nepolitických politiků typu Pitharta, kteří právě prohráli velký kus svého polistopadového boje. Jimi sestavené Občanské hnutí se prokázalo být dítkem mrtvým již při narození, a volební výsledek tomu odpovídal. Přitom právě tahle skupina měla do té doby největší vliv na domácí politiku. Pithartova vláda měla na jaře 1992 17 členů, z toho 9 bylo členem Pithartova Občanského hnutí. Ve volbách do Federálního shromáždění a České národní rady však OH propadlo a ani v jedné komoře nepřesáhlo volební klauzuli 5%.
Jestliže dnes mnozí post festum spekulují, že aktéři dělení – Klaus a Mečiar – byli zároveň jeho iniciátory, pak vědomě lžou. Pokud ovšem tvrdí, že rozdělení společného státu posílilo (byť různými formami a na různý čas) politické pozice obou protagonistů, pak to jistě pravda je. Dva nové státy se rozešly do různých stran vedeny různými lídry. Tím definovaly do značné míry svou různorodost, ale také – minimálně na slovenské straně – oprávněnou snahu o to, aby se „vláda věcí jejich zpět k nim navrátila“, řečeno s Komenským i Kubišovou.
Už jednou výše citovaný Jan Stránský to zhodnotil (v rozhovoru z roku 2012) těmito slovy: „(Slováci) se báli být sami, ale nechtěli být příliš spoutáni námi“. Neumím posoudit, zda se Slováci báli osamostatnění, ale je jisté, že jim prospělo. Je z nich hrdý a sebevědomý národ, který umí a chce být národu českému nejbližším partnerem. A to bez ohledu na to, který pták na kterém místě na drátech moci tam či onde právě sedí.
Masarykova myšlenka československého národa se tedy nenaplnila nejen proto, že to nikdo ani na jedné straně dostatečně silně nechtěl, ale hlavně proto, že platí slova francouzského básníka z 19. století Émila Deschampse: „Přátelé jsou příbuzní, které si člověk vybírá sám.“
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
