Když se tak v těchto dnech rozhlížím po světě médií, nutně docházím k dojmu, že na „místě činu“, ve Vile Tugendhat, tehdy nebyly jen oficiální delegace obou republik, ale také stohlavá armáda všeználků, kteří všechno dokážou posoudit a zhodnotit a kteří samozřejmě nejlépe vědí, jak co bylo a jak se co mělo či nemělo učinit. V daném kontextu většinou hýří frázemi typu „prohraná snaha o záchranu federace“, „vina na slovenské straně“ atd., jako by v tom horkém období let 1990-92 ještě bylo co zachraňovat a koho z čeho vinit!

To je ovšem běžná choroba většiny novinářů, a jistě nejen českých, ta schopnost všechno rychle oznámkovat a ta arogance vyslovit příkrý soud nad čímkoli. A to vše plynoucí z přesvědčení, že já, velký novinář, přece všechno vím nejlépe, všude jsem byl a jsem oprávněn, ba povinován spoluurčovat běh dějin. Naštěstí alespoň ta poslední iluze většinou neplatí, a proto je (zatím ještě pořád, kdo však ví, jak dlouho) možné zabývat se událostmi, aniž by nám nějaký chytrolín od novin či televize musel napovídat.

Věcně vzato: rozchod federace byl historickou nutností, i když se to mnoha lidem (autora těchto řádek nevyjímaje) v tom čase příliš nelíbilo. Česko-slovenské vztahy byly zatíženy velikými břemeny minulosti. Myšlenka „československého národa“, jak ji postuloval Masaryk a jak byla praktikována během 1. republiky, byla z principu myšlenkou pragmatickou, neboť úmyslem „otců zakladatelů“ bylo na území nového, po rozpadu rakouské monarchie vlastně trochu uměle stvořeného státu stanovit dominantou slovanský, tedy český a slovenský národní živel.  Nezapomeňme, že z tehdejší cca 13timilionové republiky bylo Čechů a Slováků („Čechoslováků“) jen zhruba 8 a tři čtvrti milionu, a vedle toho zde byla více než třímilionová menšina německá a třičtvrtěmilionová menšina Maďarská (o zbylá procenta obyvatelstva se dělili Rusíni, Židé, Poláci a další drobnější minority).  Mimochodem vcelku málo se ví o tom, že Masaryk v sobě nosil (dokonce se i marně pokusil prosadit) velmi zajímavou myšlenku na národnostní a územní koridor, který by propojil česko-slovenskou državu s územím obývaným Jihoslovany – opět jako způsob, jak čelit německé a maďarské rozpínavosti).

Unitární čechoslovakismus tak byl rozhodnutím politickým, nikoli vůlí jakkoli exaktně podloženou zkoumáním názoru v obou národech. A protože to byl koncept český, resp. de facto pražský, byl od samého počátku handicapován obrazem Slováka jakožto menšího a hloupějšího bratra, o něhož se ten větší a chytřejší – Čech – laskavě postará, když bude náležitě poslušný, A to Slovák nebyl a nemohl být z podstaty. Za léta hornouherského statutu byl už syt poklonkování před vrchností, maďarskou, vídeňskou, pražskou, jakoukoli. Pokud Slováci vstoupili do společného státu s Čechy (a opakuji, nikdo se jich příliš neptal, zda to chtějí, ale zjevně to chtěli víc, než setrvat pod kuratelou z Pešti), pak to jistě bylo v přesvědčení, že budou konečně partnery, a nikoli jen politicky využívanou početní masou, případně odkladištěm výrobního nadproduktu ze západní půli země.

Oficiální vztah českého vedení státu ke slovenskému „živlu“ výstižně popsala profesorka historie na univerzitě v Torontu Margaret MacMillanová v knize Paříž 1919 – šest měsíců, které změnily svět: „Češi měli pocit, že přinášejí na zaostalé Slovensko pokrok a civilizaci, což Slováci nesli s nelibostí. Češi, kteří dominovali domácí politice, odmítali dát Slovensku tu autonomii, kterou Masaryk tak lehkomyslně rozdával v Pittsbugu, s odůvodněním, že Slováci ještě nejsou dostatečně zralí, aby si mohli vládnout sami.“ K tomu je třeba přičíst i fakt, že slovenští kněží mluvili o svých obavách o katolicismus pod nadvládou protestantských Čechů.